Vlastimil Marek

„Například jsme stáli v Italské ulici a nemohli jsme se dostat až k budově rozhlasu. Auta a tanky stály, tak jsme na ně křičeli a ukazovali jsme, že máme rakev a nešlo to. Nějaký ruský poručík v brigadýrce křičel na vojáky. Já jsem rozuměl rusky a snažil jsem se mu to vysvětlit, ukazoval jsem mu to tělo, tak se lekl, voják, který asi nikdy neviděl mrtvé tělo, tak začal hvízdat a vytáhl nějakou plácačku, a pustil nás. Když jsme jeli zpátky, už tam nebyl. A my se s tím mrtvým tělem nemohli dostat pryč. Tak jsem začal rusky řvát, že jsou to pitomci, a ten jeden podlehl nervům a zmáčkl samopal. A my jsme zrovna v tu chvíli o půl metru popojeli. Byl jsem tedy půl metru od smrti, protože ta dávka projela nad okny nad tou mrtvolou a ne námi."

„Dostat se přes mosty na hřbitov třeba z Motola do Karlína, kdy se muselo přejet přes Vltavu, bylo nemožné. Musel jsem vždycky vysvětlovat, co a jak. Když jsem nebyl v práci, chodil jsem na Václavák a obdivoval jsem všechny ty mladé kluky, kteří měli zakrvácenou vlajku a jezdili s ní. Miloval jsem svobodu v těch plakátcích a vtipech. Celý Václavák a všechny ulice byly polepené hesly: 'Lenine probuď se, Brežněv se zbláznil'. Nebo na Staromáku kde na galerii bylo napsáno: 'Výtvarné umění SSSR 20. let', a pod tím stál tank. To byla pastva pro fotografy, takže jsem fotil, co se dalo. Když mě v 68. roce zavřeli, tak mi všechny ty negativy zabavili a zničili.“

„Když jsem byl po sametové revoluci poslancem za Občanské fórum na Praze 2, tak jsem zažil symptomatickou příhodu, která mě nadobro vyléčila z naivní představy, že se něco změní. Já jsem ještě pracoval jako noční hlídač, takže za mnou chodili ti řezníci, co potřebovali razítko, aby si mohli otevřít prodejnu a tak. Mám spoustu veselých příhod z natáčení, ale ta hlavní... Odmítl jsem jakékoliv funkce do těch prvních svobodných voleb. Pak už každý ten poslanec měl dvě tři, takže už nebylo zbytí. Říkali mi: ‚Pane Marek, musíte mít nějakou tu funkci.‘ Tehdy Hotely a restaurace na Praze 2, ze zákona bylo, že tam musí být členem správní rady poslanec za ten obvod. Tak jsem říkal: ‚Opravdu tam nebudu muset chodit, opravdu?‘ ‚Ano, ano.‘ Tak jsem jim to podepsal. Za tři dny telefon. ‚Vy jste pan Marek?‘ ‚Ano.‘ ‚Vy jste poslanec?‘ ‚Jo,jo.‘ ‚A vy jste byl teď zvolen do správní rady?‘ ‚Jo, jo.‘ ‚Pane Marek, mohl byste nám pomoct? My máme problém. Vůbec nic nemusíte, nemusíte nikam chodit. Představte si, nám teď vypadl kolega, který měl teď se ženou jet na tříměsíční zájezd kolem světa – Přední východ, Indie, Čína, Japonsko, všechno tohleto.‘ A ve mně hrklo, já jsem mu to položil a došlo mi, že jediný člověk na světě, kterému jsem vykládal, aby čas nestál, o svém nesplnitelném celoživotním snu, byl estébácký vyšetřovatel v Ruzyni. Tyhle Hotely a restaurace Prahy 2 – samozřejmě estébáci – si za pouhé tři dny dokázaly zjistit z těch mých výslechů, které ani já jsem nemohl číst, že jsem nepodplatitelný, naivní, ale že mám sen. A v tu ránu, kdybych jim na to kývnul s tím, že potřebují pomoct, tak by mě měli. A přesně tak oni mají všechny ty ostatní, proto to vypadá tak, že my hodní nemáme šanci proti těm zlým. Ani netušíme, co všechno se dá naplánovat a jaké konspirace je možné připravit, aby člověka koupili, aby ho měli a aby pak pískal podle jejich not.“

„Já jsem pracoval dva roky jako skladník v prodejně potřeb pro výtvarníky, a tam za mnou všichni chodili a hráli jsme tam pinpong, a tak. Dva dny jsme pracovali, tři další dny z pracovního týdne jsme poslouchali hudbu a diskutovali a vydával jsem první časopisy, a taky jsme začali opisovat materiály. Byl to rok 1977, kdy se začala šířit Charta. Byly tam tedy materiály Charty, které jsem v 78. roce opisoval a už jsem věděl, že to je začátek konce. Že už to dál nepůjde. Nechal jsem se zaměstnat jako hlídač v Národní galerii. Tam jsem našel svůj ideál. Večer jsme zavřeli všechny návštěvníky a kustody, zamkli jsme se dvěma kolegy za sebou. Jeden tam seděl pořád na vrátnici a my dva mladí jsme obešli sbírky, všechno zamkli, zapnuli automatický systém a měli jsme garáže šoférů nebo převlékárny pro uklízečky, kde jsme mohli číst, psát na stroji a dělat spoustu věcí. Přepisovali jsme tam samizdaty, zprávy VONSu [Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných] a všechno.“

„V osmdesátém šestém jsem byl holt tak intenzivní, že mě zavřeli, to byl ten Kafkův punk a podobně. Ale já jsem v té vězeňské cele učil vykládat vtipy, učil Cikány rychle chodit spát a snít, protože jsem jim vysvětloval, že ve snech jsou svobodní, to nejsou ve vězení a podobně. To trvalo, než jsem jim to vysvětlil. Byl tam také chirurg a stavební inženýr, něco zblbli, nevím co, ten dělal nějaké potraty a ten druhý něco prošustroval. Já jsem tam cvičil jógu. Když jsem začal cvičit jógu, tak na mě vždycky vyběhl bachař, když jsem zkřížil nohy do pozice lotosu, že si chci ublížit, že se chci zabít, tak hned... Takže Cikáni vždycky stáli před špehýrkou, abych mohl cvičit. A každý ráno mužský chodili na záchod, byla to nevyvětratelná malá místnost, léto, konec srpna, takže všichni strašně smrděli. Akorát já jsem nesmrděl. A oni se děsně divili, zvláště ten chirurg. Já jsem mu vysvětloval, že já cvičím jógu, a on se ptal, jak to souvisí. No, stolice jógina je vláčná, tuhá a nepáchnoucí. A on se úplně rozčílil: ‚Já znám každou kost v těle, co ty mi budeš povídat.‘ Furt brblal, ale jednou – v pátek večer – byla takzvaná studená večeře, a to vždycky otevřeli konzervu takových těch pomletých kližek, hnusný to bylo, ještě ten lůj v tom, a hodně to opepřili, aby to bylo aspoň nějak poživatelné, k tomu suchý chleba a studenou vodu. Když to ten chirurg měl poprvé před sebou, tak říkal: ‚No, hlad mám, já to nějak sežeru. Ale mám nápad. Když se po tomhle zítra ráno neposereš do vejšky, tak začnu cvičit jógu.‘ A začal.“