„Já jsem dělala taky ve fabrice, v konstrukci, můj muž na ekonomickém úseku. Jednu dobu dělal organizačního referenta řediteli. Když Firbach odešel, tak se to tady různě střídalo. Pak přišel rok 1968, co si budem povídat... Dopadlo to tak, že můj muž byl opět ekonomickým náměstkem. Roku 1973 byl ředitelem Ing. Šíbl. Nemám to podložené, nemám v ruce žádný papír, ale vím, že Ing. Šíbl nutil mého muže k zfalšování výsledků ve fabrice. Můj muž samozřejmě řekl, že na to nepřistoupí. 1. listopadu 1973 byla u ředitele porada, kde ředitel důrazně žádal, aby to tak můj muž udělal. A on řekl, že ne. A ředitel ho z porady vyrazil. Se strašným řevem ho vyhnal. 1. listopadu nepřišel z práce...“
„Roku 1963 jsme sem (do Rotavy) přišli. Jeli jsme s mužem nakupovat do Kraslic. Autobusem, protože auto jsme samozřejmě v té době ještě neměli. Potřebovali jsme koupit drobnosti. Vystoupíme v Kraslicích, jdeme po náměstí a tam se mluvilo jenom německy. Říkám mu: ‚Ty, Milane, nejsme my v Klingenthale?‘ Řekl: ‚Ne, to jsou Kraslice, neboj.‘ Pak přišla vlna vystěhování – roku 1967, 1968, 1969 a ještě 1970. To šli lidi ven. Fůra lidí z Kraslic odešla. Strašných lidí odešlo. I z Rotavy ještě odešli lidi.“
Anna Marešová, rozená Kumpoštová, se narodila 30. března 1940 v Rychnově nad Kněžnou Emilii a Františku Kumpoštovým. Roku 1951 její otec tragicky zemřel. S matkou si vytvořily velmi silnou vazbu a zůstaly nerozlučné po zbytek života. Roku 1958 odmaturovala na průmyslové škole a následujícího roku se provdala za Milana Mareše, se kterým měla dvě děti. Díky agitaci Škody Rotava se roku 1963 přestěhovali do Rotavy a v tomto závodě začali oba pracovat. Manžel pamětnice vykonával vysoké funkce na ekonomickém úseku a roku 1973 tragicky zahynul za nevyjasněných okolností. Pamětnice se intenzivně věnovala pátrání po informacích a důkazech spojených s manželovou smrtí. Celý její další život je tím poznamenán. V podniku Škoda Rotava zůstala až do důchodu. Stále žije v Rotavě.
