major v. v. Václav Marhoul

* 1960

  • „V pondělí 20. listopadu jsem jel na Barrandov do produkce, kde jsme připravovali film Kouř. Měl jsem tam zamčenou ve stole československou vlajku, byla pro mě vzácná, protože to byla vlajka našeho skautského oddílu z roku 1968. Chtěl jsem ji vzít a odvézt a vyvěsit v Mánesu. Vůbec jsem netušil, že to bude úplně zlomový den v mém životě. Jak jsem tam byl v produkci, kde byl rozhlas po drátě, bakelitové repráčky. A ze závodního rozhlasu se ozvalo, že vedení Barrandova zve všechny zaměstnance na druhou hodinu odpoledne do ateliéru šest, že se vedení Barrandova vyjádří k událostem. Řekl jsem si: ‚Václave, když už jsi tady, běž se tam podívat, co se děje na Barrandově.‘ Bylo tam určitě dva tisíce zaměstnanců, Barrandov jich měl dva tisíce osm set. Postavili praktikábly a na ně vystoupilo vedení Barrandova a začalo mlít věty typu, že na ulici se to nevyřeší, že je nutné vést dialog a tak dále. Nedošlo vůbec k žádné sebereflexi z toho, co se dělo na Národní třídě. A jak už jsem říkal, nakolik se do mě Národní tak silně vepsala, nakolik pro mě byla frustrující a zůstala mi v hlavě, lidově řečeno mi ruplo v kouli, doslova mi ruplo v kouli. Prodral jsem se dopředu k pódiu, vyskočil jsem na pódium a vzal jsem si mikrofon sám o sobě. Řekl jsem: ‚Vy jděte do prdele, a my jdeme do stávky!‘ A za pět minut jsem řídil Barrandov jako šéf stávkového výboru. Co k tomu dodat? Jsem někdy docela impulzivní člověk, někdy je to výhoda, a někdy absolutní nevýhoda. To se prostě stalo, čímž se zásadně změnil můj život, aniž bych to tušil.“

  • „Protože pro mě 17. listopad na Národní třídě byl neuvěřitelně traumatizující zážitek. Když byl Palachův týden nebo jakákoli jiná demonstrace, vlastně vždycky bylo možno někudy utéct. Tohle ale byla tak strašně zákeřná akce a všichni jsme byli zavřeni. Už odpoledne, když jsme se snažili projít kolem botanické zahrady, jsem říkal na chodníku, že dostaneme výprask. Ale netušil jsem, nakolik zákeřné a brutální to bude. Z Národní třídy mám hodně silných zážitků, nejhorší pro mě bylo, byl jsem na konci směrem k Národnímu divadlu, a byly tam dokonce přistaveny obrněné transportéry. Vždycky se rozjely, a teď tam byly tři řady. V první řadě pohotovostní pluk, potom další lidi z pohotovostního pluku, ale vypadali jako vojáci, protože měli na sobě maskáče a červené barety. Teprve potom stáli milicionáři a pak za nimi obrněné transportéry. Nechali nás, pak vyrazili dopředu a tlačili nás. Lidi zpanikařili, ustupovali a někteří spadli, utíkali a dostávali se do pater domů. Tam je potom nacházeli, vyvlekli je ven, vytáhli je za sebe a za tím kordonem je bili, ale strašlivě brutálně bili. Kopali je, tahali za vlasy po zemi. A teď ta bezmoc. Dvacet metrů od vás se děje tohle, bijou je, a vy nemůžete dělat nic. Bezmoc byla strašlivá, to byl základní pocit, dodnes ho nosím v sobě.“

  • „Mohl jsem se natáčení účastnit v civilu. Nechtěli asi, abychom tam nějak vyčnívali. Natáčel jsem dokumentární film. Realizoval ho armádní film. A nejbizarnější příhoda, co jsem zažil, byl velký spartakiádní průvod na Letenské pláni. Na tribuně Sparty nebo vedle byla postavená tribuna. Celé politbyro ÚV KSČ tam stálo – Fojtík, Husák, Indra, Bilak, všichni absolutní zločinci. S kamerou jsme byli hned vedle. Před nimi defilovaly kraje Československé socialistické republiky, jak to po sobě šlo v bloku, každý kraj nesl nějaké symboly. Přišel Východoslovenský kraj, kde asi dvanáct cvičenců, šest po každé straně, neslo na obrovských nosítkách z polystyrenu Dukelský památník hrdinů. Dodnes tam v Dukelském průsmyku stojí, byla to maketa, nevím, v jakém poměru, ale byla dost velká, udělaná z polystyrenu. Zastavili se před tribunou, před politbyrem, a ten den bylo neuvěřitelně velké dusno a vedro. Zastavili se a všichni čekali, co bude, protože ostatní jen normálně prošli. Ale tihle se zastavili. A zezadu s vypjatou hrudí tam naběhl cvičenec. Pateticky se postavil do pozoru za památník k zadní stěně a pohybem chytil dvířka, otevřela se dvířka, vypadala jak do pece z Mrazíka. A pateticky ukročil dva tři kroky zpátky a vypjal se do pozoru, a nic se nedělo, prostě nic. Uběhlo půl minuty, uběhla minuta, a nedělo se nic. A potom zevnitř polystyrenového památníku vypadla úplně omámená a zblblá bílá holubice míru.“

  • „Já o tom mluvím rád, ne protože bych o tom mluvil rád. Ale když to bude někdo sledovat, tak ho to přivede k tomu, že bude o šikaně minimálně aspoň přemýšlet. Musím říci, že jsem se stal předmětem zavržení ze strany bývalých spolužáků, že je to špinavé prádlo a na veřejnosti by se prát nemělo, nemělo by se o tom mluvit. Přestal jsem jezdit na absolventské srazy, dali mi jasně na srozuměnou: ‚Ne, ty ne!‘ A jenom proto, že jsem o tom mluvil veřejně do pořadu 13. komnata. Musím říci, že šikana byla obludná. Šikana, jakou jsem zažil v bolševické armádě, byla o stupeň níž a nebyl jsem jí vystavený. Byl jsem vysokoškolák, absík, špagát, jak se říkalo ve vojenském slangu. Nikdo si na mě netroufl, s výjimkou jednoho vojáka v Bratislavě, ale se zlou se potázal, stal se ze mě tenkrát rváč. Ale každopádně, ten první večer, na to já nikdy nezapomenu, kdy jste v prváku obětí absolutní fyzické šikany, fyzického ubližování. Fyzická šikana, kterou jsem zažil v prvním ročníku – prváci na tom byli nejhůř –, byla šokující. Hned první večer, kdy jsem přijel, jsem s papírovým kufrem, upozorňuji znovu, s papírovým, přišli druháci a první večer nás zbili, fyzicky nás zbili a ponižovali. Každý den tam byl člověk mlácen, dá se to těžko pochopit, protože kdo to nezažil… A zažijete to jen ve třech prostředích, tedy tenkrát. Buď zlověstný intr, vězení nebo armáda. Nikde jinde to nebylo, překračovalo to tady všechny přípustné meze, většinou byla šikana typu: 'Dej mi peníze, ukaž mi, cos přivezl z domova, a tak mi to všechno odevzdej.' Ale tohle bylo kruté, kruté mlácení. Opravdu pěstí do obličeje, do břicha, kopance do hlavy.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 01.03.2024

    (audio)
    duration: 02:58:47
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 10.04.2024

    (audio)
    duration: 02:31:43
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 26.04.2024

    (audio)
    duration: 02:01:09
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Masakr, strach a bezmoc zažil na Národní. A jako kluk už na intru

V pražské kavárně Slavia, 1987
V pražské kavárně Slavia, 1987
photo: archiv pamětníka

Václav Marhoul se narodil 30. ledna 1960 v Praze. Jeho otec Václav byl zaměstnanec Československé námořní plavby a matka Dagmar učila na Vysoké škole ekonomické v Praze. Zhruba do tří let vyrůstal Václav Marhoul v Rumunsku, kde měla Československá námořní plavba domovský přístav. V Rumunsku se narodil i jeho mladší bratr Petr. Václav Marhoul se od dětství nadchl pro filmy a po základní škole se dostal v roce 1975 na Střední průmyslovou školu filmovou v Čimelicích, kde zažil krásné čtyři roky, ale také surovou šikanu ze strany starších spolužáků. Po maturitě ho přijali na pražskou Filmovou akademii múzických umění (FAMU). V roce 1979 se stal členem Divadla Sklep. V roce 1983 udělal v Praze tajnou besedu s režisérem Milošem Formanem během natáčení filmu Amadeus, ačkoli vedení FAMU zakázalo studentům jakékoli kontakty s americkým režisérem českého původu. Ve stejném roce kritizoval Václav Marhoul politiku Komunistické strany Československa (KSČ) a profesoři mu na oplátku neudělili ani jednu zkoušku a ani jeden zápočet. Třetí ročník opakoval a FAMU ukončil v roce 1984. Vojnu odsloužil na přijímači v Komorním Hrádku, v kulturním klubu Vysoké školy pozemního vojska ve Vyškově a v Československém armádním filmu. Na vojně napsal scénář hry Mazaný Filip a Divadlo Sklep ji uvedlo v premiéře v roce 1986. V roce 1987 uspořádal výstavu výtvarné skupiny Tvrdohlaví a jako produkční začal pracovat na filmu režiséra Tomáše Vorla Pražská pětka, který šel do kin na jaře 1989. V roli produkčního se v roce 1989 zapojil do natáčení dalšího kultovního filmu Tomáše Vorla s názvem Kouř, dokončeného až po sametové revoluci. Od 28. října 1988 se Václav Marhoul účastnil demonstrací proti totalitě. V 80. letech ho sledovala Státní bezpečnost (StB) a vedla ho jako prověřovanou osobu s krycím jménem Meruňka. 17. listopadu 1989 zažil na Národní třídě obklíčení studentského průvodu a stal se svědkem brutálního zásahu příslušníků Pohotovostního pluku VB a červených baretů. Za několik dnů vystoupil ve Filmovém studiu Barrandov (FSB) proti vedení, vyzval zaměstnance ke stávce a byl zvolen předsedou stávkového výboru. Odmítl nabídku stát se výkonným ředitelem celorepublikového Občanského fóra. Nechal se přemluvit, aby se ucházel o místo generálního ředitele FSB. Konkurz vyhrál a funkce se ujal na podzim roku 1990. 1. ledna 1991 došly peníze na českou kinematografii, Vladimír Marhoul musel zrušit většinu roztočených filmů a propustit zhruba 1 800 z 2 800 zaměstnanců FSB. Poté mu neznámí pachatelé způsobili dvakrát závadu na autě. Odhalil ji dříve, než mohl vážně havarovat. V roce 1992 koupili s dalšími společníky Filmové studio Barrandov ve velké privatizaci a změnili ho v ziskový podnik. Z Barrandova odešel v roce 1997 a založil vlastní filmovou společnost Silverscreen. Jako režisér uvedl do kin v roce 2003 komedii Mazaný Filip, v roce 2008 válečný film Tobruk a v roce 2019 drama Nabarvené ptáče. V roce 2024 žil v Praze, z prvního manželství měl syna a dceru a z druhého manželství dva syny.