The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromíra Marinovová (* 1925)

• narozena 30. října 1925 na Slovensku ve Velké u Popradu

• 1930 nástup do vojenské mateřské školy v Popradu

• od r. 1931 absolvovala obecnou a měšťanskou školu ve Zdicích

• po maturitě v Berouně na obchodní akademii studium 3 roky na VŠ obchodní v Praze

• po r. 1948 nemohla z kádrových důvodů dokončit studium, pracovala manuálně na pile ve Zdicích

• 1962 svatba s Iljou Nikolovem Marinovem, narození dcery Silvie

• 1989 odchod do penze

Příchod na svět

Jaromíra Marinovová se narodila v roce 1925 na Slovensku ve Velké. Od roku 1946 je Velká součástí Popradu, dříve se však jednalo o samostatné město, čítající více než čtyři tisíce obyvatel. Oblast se vyznačovala úrodnou půdou, ve městě kvetla řemesla i obchod. Ještě před stěhováním rodiny do Zdic u Prahy chodila se sestrou Věrou do vojenské školky. Na tu dobu má velmi hezké vzpomínky: „Paní učitelky byly ohromné, věděly, že jsme Češky, chovaly se k nám dobře. Dbaly na to, abychom zapadly do kolektivu. Naše maminka i my jsme uměly mluvit slovensky. A představte si, že tamní Slováci chtěli mluvit maďarsky. Když maminka začala mluvit slovensky, tak se proti tomu postavili,“ říká pamětnice.

Maminka i babička pocházely z Moravy a neměly lehký život. Babičce umřel první manžel, znovu se provdala a vnoučata mu celý život říkala strýčku. V rodině se projevovalo hudební nadání. Maminka i babička krásně zpívaly a maminčin bratr byl vynikající houslový hráč a později člen rozhlasového orchestru. Otec byl vojákem z povolení. „Já ho vlastně pamatuji jen ve vojenském oblečení. U armády zůstal až do své smrti,“ vzpomíná jeho dcera. Otcův bratr, který byl ve slovenském parlamentu, se oženil s příslušnicí rodu Štefániků, s neteří Milana Rastislava Štefánika, který byl spolu s T. G. Masarykem u zrodu naší republiky. Před začátkem druhé světové války se rodina přestěhovala do Čech do Zdic.

Přišla druhá světová válka

V rodině se držela tradice oslav svátků, narozenin a také Vánoc. A na jaký vzpomíná dárek? „My jsme se sestrou chtěly hlavně knížky, protože jsme hodně četly. Později jsme sportovaly, maminka nás k tomu vedla. Sama hrála volejbal, tenis, jezdila na lyžích. Co mohla, to se nám snažila předat.“ Školní docházku absolvovala ve Zdicích v době okupace. „Museli jsme se hodně učit němčinu, která byla povinná, ale to mě bavilo, měla jsem nadání na jazyky. K tomu jsem si ještě přibrala ruštinu. Žily jsme skromně, maminka měla vdovský důchod, protože tatínek zemřel.“

V době druhé světové války se obyvatelstvo dělilo na dva tábory, které se k německé okupaci stavěly rozdílně. „Byli někteří, kteří fandili Němcům. Byla zde otázka židovská, která nás velice deprimovala. Stalo se, že několik židovských spolužáků nepřišlo do školy, a teprve po čase jsme se dozvěděli o jejich osudu,“ vzpomíná pamětnice. Na škole měla nejraději češtinu, literaturu a dějepis. V té době učili hlavně muži a mezi třídními učiteli se žádná žena nevyskytovala. „Paní učitelky měly poněkud potíže zvládnout kázeň ve třídě.“

Při osvobození v roce 1945 přišla do kontaktu jak s americkými, tak sovětskými vojáky. „K nám domů chodila skupina ruských vojáků, které maminka hostila. Američané, to bylo úplně něco jiného, měli daleko vyšší úroveň. Tehdy jsme to ale jako děti z tohoto hlediska neposuzovaly.“ S ruskými vojáky si vyměnila adresu s tím, že si budou vzájemně dopisovat. Čekala dlouho, sama jednomu z nich napsala, ale dozvěděla se, že tito vojáci měli zákaz navazovat kontakty s obyvatelstvem osvobozených území.

Nedobrovolný odchod ze školy

Po roce 1948 studovala Vysokou školu obchodní v Praze a doba nástupu komunistů k moci jí nepřinesla nic dobrého. „Nástup komunistů, to říkám upřímně, jsme doslova nenáviděli. Komunisté mne ze školy vyhodili a jako důvod bylo, že jsem narušila konsolidační úsilí strany a vlády. Kdo měl opačný názor než komunisti, byl ze školy vyhozen. Já jsem s nimi nehrála žádné divadlo.“ Po odchodu ze školy nastoupila do výrobního družstva dřevařského průmyslu v Teplicích, kde pracovala jako administrativní pracovnice. V Teplicích se jí stýskalo a chtěla se vrátit domů. Po odborných zkouškách na funkci „mistr pilař“ ji zaměstnala pila v Zdicích.

V roce 1953 přišla měnová reforma. „Dva nebo tři dny před uskutečněním reformy pan prezident Zápotocký mluvil, že žádná měnová reforma nebude, že se rozšiřují nesmyslné fámy. Na to strašně moc lidí doplatilo, kteří si šetřili. Studenti, rodiče uzavírající smlouvy o spoření pro děti, lidé spořící na stáří, všichni na to doplatili. Já jsem si spořila měsíčně asi padesát korun,“ vzpomíná pamětnice a dodává: ‚Peněz bylo méně a vše se zdražilo.“ 

Na atmosféru 50. let nevzpomíná v dobrém.

Kontakty s Bulharskem

Velká změna v jejím životě nastala, když se seznámila se svým mužem Iljou Marinovem, který byl bulharské národnosti a který v té době studoval fakultu architektury. V roce 1962 se vdala a začala více poznávat bulharskou mentalitu. „Bulhaři jsou poctiví a nejsou chamtiví. To u nás, aby se na všem vydělalo. To u Bulharů není tak velká chtivost po penězích. Míra kontroly osobního života byla za komunistů v Bulharsku daleko větší než u nás.“ Mezi dobré vlastnosti Bulharů patří podle Jaromíry Marinovové statečnost a také to, že nemají rádi, když někdo škodí lidem. „Jsou ochotni za toto bojovat,“ říká. České dívky měly však v Bulharsku špatnou pověst. Když její manžel rodině oznámil, že si bude brát Češku, nastalo doslova zděšení. Příčinou byla zkušenost, že se provdané české ženy nechtěly přizpůsobit bulharskému prostředí, ale nutily Bulhary, aby se přizpůsobovali mentalitě českých lidí.

Pražské jaro a rok 1968

„Patřila jsem vždy k masarykovcům, ke komunistům jsem měla odpor už ve škole,“ říká pamětnice. Z tohoto pohledu se dívala na pražské jaro a snahu reformních komunistů o obrodu socialismu. Nevěřila, že by komunisté mohli být zároveň demokraté. 21. srpen 1968 ji zastihl ve Varně, kde se dozvěděla o okupaci naší země vojsky Varšavské smlouvy. Po návratu viděla sovětské tanky v pražských ulicích a pak pozorovala, jak se v době tzv. normalizace lámaly charaktery. „Leden 1969 a smrt Jana Palacha, to byla tragédie. Tehdy byly obrovské síly lidí v ulicích. Když se to stalo, tak jsme všichni se stejným smýšlením šli do ulic.“ V zaměstnání začali kontrolovat, jaké má kdo smýšlení. „Doleva v pořádku, napravo v nepořádku. Kdo myslel trochu jinak než komunisti, tak ten byl v nevýhodě,“ říká Jaromíra Marinovová.

Normalizace a naděje v roce 1989

Za tzv. normalizace poslouchala západní stanice, které přinášely pestré informace v době, kdy zde vládla komunistická šeď. I to jí pomáhalo překonat dobu, kdy lidé stáli fronty na základní potraviny, na hygienické potřeby a kdy se na vozidlo značky Trabant čekalo po zapsání do pořadníku dlouhé roky. Listopad 1989 a změnu režimu přivítala. „Vezměte si, kolik lidí za komunistů přišlo o život kvůli svým názorům, jak stačilo málo, aby vás tehdy zavřeli do vězení. Jaká situace byla na vysokých školách. V současné době je ale málo lidí, kteří se snaží zapojit se do politiky a pečovat o veřejné věci.“

Na závěr několik citátů pamětnice

„Mladí lidé potřebují svobodu. A když jsou dospělí, neměli by jim rodiče zasahovat do života.“

 „Dříve byli ve školách vážení a ctění spolužáci, kteří byli Angličané nebo Němci. Rumuni, Bulhaři a ostatní neměli dobrou pověst, možná proto, že neměli tolik peněz jako lidé z bohatších zemí.“

„A jak to dopadlo? Dneska, když se podíváte, tak všude máte komunisty.“

„Nemohu pochopit a smířit se s tím, že máme prozatímní vládu. To je úplně trapné, že nedokážeme ustanovit řádnou vládu.“

„Václava Havla jsem zbožňovala. Když se stal prezidentem, měla jsem z toho velkou radost. Měl svoje chyby, ale nepamatuji, že by propagoval něco, co by přinášelo užitek jenom jemu.“

„Pro mne se v roce 1993 Československá republika nikdy nerozdělila.“

„Slováci nás jako národ neměli nikdy rádi. Měli pocit, že na nás doplácí. Byla to na jejich straně závist, že Česká republika měla ve společném státě dominantní postavení. Mají ale jednu výhodu, že jsou poctiví.“

„Musíme se snažit jít příkladem těm, kteří se nechovají tak, jak bychom si představovali.“