The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kurt Markovič (* 1917  †︎ 1991)

• narozen 25. 8. 1917 v Moravské Ostravě

• transport ostravských Židů do Niska nad Sanem

• útěk do Sovětského svazu

• deportace do pracovního tábora na Sibiři

• nástup do čs. jednotky v Buzuluku

• boje na východní frontě, pobočník Ludvíka Svobody

• rodina zavražděna v Osvětimi, vojenské studium v Leningradu

• nucený návrat do Československa

• práce na vojenské katedře Vysoké školy báňské a ministerstvu národní obrany, sledován StB

• zemřel roku 1991 v Praze

Kurt Markovič se narodil 25. srpna 1917 v Moravské Ostravě v židovské rodině. Když mu bylo 11 let, přestěhoval se s rodiči a sestrou do Příboru, malého severomoravského průmyslového městečka, kde žily zejména české dělnické vrstvy. Okolní obce i větší města byly osídleny především německým obyvatelstvem.

Dospívání

Kurt Markovič vyrůstal v harmonické rodině, rodiče ho vedli k vlastenectví, slušnosti, ušlechtilosti a osobní statečnosti. Stejné kvality byly Markovičovi vštěpovány i pedagogy, na které rád vzpomínal.

„V rodině jsem viděl jen dobré věci, a ačkoliv ten kontakt byl jenom večerní nebo sváteční, přece jen jsem dostal do vínku to, co slušně vychovaný mladý člověk má dostat. Ve škole jsem byl v prostředí vynikajících gymnaziálních pedagogů, kteří byli prodchnuti pravým vlastenectvím. Navíc ještě v duchu Tyršova odkazu jsem se účastnil sportování a soutěžení v kolektivu mládeže všech sociálních vrstev . Chci podtrhnout tu okolnost, že to byla ta pravá průprava pro mou pozdější orientaci a rozhodování v nejsložitějších situacích v letech zrání při zachování nejušlechtilejších zásad lidské důstojnosti.“

Po ukončení klasického gymnázia v Příboru vystudoval Kurt Markovič obchodní akademii v Moravské Ostravě. V roce 1936 mu náhle zemřel otec a matka tak zůstala sama se dvěma dospívajícími dětmi. Materiální nouzí netrpěli, pamětníka však událost vedla k převzetí zodpovědnosti za rodinu. Pracoval u soukromé firmy jako zahraniční korespondent.

Národnostní situace v této oblasti byla komplikovaná a vztahy mezi jednotlivými národnostními skupinami před 2. světovou válkou byly velmi napjaté. Po obsazení Sudet Němci na podzim roku 1938 byl Kurt Markovič jako občan s domovskou příslušností v Příboru automaticky odvolán ze svého pracoviště. Nemohl sehnat žádnou práci. Začal soukromě navštěvovat elektrosvářečský kurz u jednoho ostravského podnikatele, udělal si řidičský průkaz, cvičil hru na piano a akordeon, vše s nadějí, že se v některém z oborů uplatní. Na základě elektrosvářečského kurzu dostal pracovní povolení ve Velké Británii, po dlouhém zvažování se však rozhodl, že nenechá matku a sestru samotné, a doklad nechal propadnout.

Nisko nad Sanem – v soukolí vyhlazovacího plánu

Sedmnáctého října 1939 se Markovič ocitl mezi tisícovkou ostravských mužů, kteří byli povoláni do historicky prvního transportu Himmlerova vyhlazovacího plánu. V polském Nisku nad Sanem měli vybudovat pracovní, tzv. přeškolovací tábor. Ostraha tábora nebyla příliš bdělá, omezila se na dvě tři kontroly denně. Hlídači vyšli se psy na kopec do tábora, vždy několik lidí ztloukli a vraceli se brzy zpět. To dovolilo pamětníkovi a ještě dvěma jeho kamarádům tábor opustit. Vydali se na pochod směrem, kde tušili ruskou hranici. Cestou upláceli různé převaděče a za nepřetržitého pochodu urazili za dva dny 200 km. Dostali se do poslední polské vesnice Češanov^[1] na „území nikoho“. Byla vylidněná, osídlená pouze rakouskými vojáky v německých uniformách. Rakušané se nad uprchlíky slitovali a několik dnů je nechali rozvážet z polní kuchyně chléb. Objevil se místní člověk a naznačil, že by uprchlíkům pomohl přejít na sovětské území.

V časném listopadovém jitru se v sychravé mlze začala plížit rojnice tří mužů doporučeným směrem. Kurt Markovič se dostal do sovětské pohraniční vesnice Lubačov, ale bez kamarádů. Své druhy už do konce života neviděl. Byl bez peněz a hladový, měl už jen věci na sobě. Vesnice byla plná utečenců. Na radu milicionáře čekal asi týden na nádraží v Lubačovu na vlak do vnitrozemí. Naskočil do vlaku, který ve stanici jen zpomalil, a spolu s množstvím prchajících lidí, včetně starců a dětí, se dostal asi po dvou dnech do Lvova. Toto ukrajinské město mělo před válkou zhruba 300 tisíc obyvatel, ale v době, kdy tam pan Markovič přicestoval, už mělo skoro milion.

Boj o holé přežití a přátelství, které může zachránit život

V přelidněném městě bylo nesmírně těžké přežít. Kurt Markovič nocoval spolu s dalšími na kamenné dlažbě v kostele, neměl ani deku, onemocněl dyzentérií. Dostal povolení k pobytu ve městě a přihlásil se do odborových organizací svazu hudebníků, řidičů a elektrotechnických pracovníků. Díky tomu se ocitl na seznamu, v rámci kterého mohl čekat, zda se uvolní nějaké volné místo. Dostával také tzv. potravenky, lístky na výdej polévky ráno, v poledne a večer. Byla to jen jakási špinavá vlažná voda bez chleba. Vývařoven bylo sice po městě mnoho, ale čekatelů na ně ještě víc, takže na polévku se čekalo ve frontě dlouhé hodiny a na nic jiného nezbýval čas. V takové situaci byl pamětník několik týdnů, musel prodat své boty a vyměnit je za lacinější, a také hodinky, své poslední jmění.

Přestože byl subtilní postavy, poslední možnost, jak se zachránit, viděl v náboru na práci do dolů v Donbasu a do Kurské oblasti na zemědělské práce. Postavil se za mrazu do nekonečné fronty, stál tam s ostatními dny a noci, rozdělávali si ohýnky, aby v mrazivém počasí přežili. Lidé se rvali, osočovali se. Pan Markovič se po několika dnech dostal skoro až k budově, kde se nábor organizoval, byl však z fronty nakonec vyhozen silnějšími a vehementnějšími čekateli.

„Zbývalo mi jen jedno řešení, a sice v té době dělali ve Lvově nábor do Donbasu a do Kurské oblasti na zemědělské práce. Ačkoliv jsem byl vždycky subtilní postavy a nikdy jsem nezastával manuální práci, v tom okamžiku jsem neviděl jiné východisko, než se snažit tam přihlásit. Když jsem se ucházel o to místo v ,kolejce‘, v té nekonečně dlouhé frontě, to, co jsem tam zažil, to do smrti nezapomenu. Jak se lidi dovedli rvát, osočovali se, nadávali si, přitom jsme tam museli stát celé dny a noci, a protože bychom to nevydrželi v tom mrazu, dělaly se přímo na ulici ohýnky a udržovaly se, abychom to vůbec mohli přečkat.“

Pomohla mu až šťastná náhoda – po nějakém čase obdržel nabídku z odborového svazu hudebníků. Hrál jednou týdně dvě hodiny v zábavním podniku na klavír. V té době do Lvova dorazila další skupina uprchlíků z Niska a mezi nimi také pamětníkovi čtyři kamarádi, předváleční známí z Ostravy, dokonce s kufry plnými oblečení. Byl tam absolvent právnické fakulty Erich Reis, potom Arnošt Neumann a Ludvík Sehmann, dobří řidiči, kteří rozuměli autům a díky tomu hned dostali práci. Zaměstnaní kamarádi podporovali ze svých platů i ostatní. Začátkem roku 1940 se pětičlenná skupina přemístila do Stanislavova, městečka s 60 tisíci obyvateli skoro na rumunských hranicích – bylo jim doporučeno, že tam bude více pracovních příležitostí. Ubytovali se s dalšími uprchlými Židy z Niska v opuštěném templu, spali na palandách, mořila je zima, štěnice a blechy. Erich Reis dostal místo vrchního číšníka v restauraci, Arnošt Neumann a Ludvík Sehmann opět šoférská místa. Ve skupince byl také Jan Hausner a Kurt Brum, frýdecký malý továrník, před válkou majitel skláren. Díky Reisovu místu se mohl Kurt Markovič kvalitně pětkrát denně najíst.

Pamětník zůstal bez práce, ale rozhodl se využít čas ke studiu na zdejší vysoké ekonomické škole. Protože neuměl jazyk, tamní rektor mu umožnil získat 200 rublů stipendia a jazykově se připravit, aby mohl být přijat k řádnému studiu. Chodil se učit do cukrárny. Na studia už ale nedošlo, v průběhu pobytu nastal zlom. Během června roku 1940 byli kamarádi zhruba třikrát předvoláni na NKVD s požadavkem, aby přijali sovětské občanství. Vlastenecké cítění všech mužů ze skupinky jim to ale nedovolilo.

„Já tehdy při svém rozumu a při svých zkušenostech jsem si po tom tehdy půlročním putování uvědomil, že není tak lehké se zbavit svého občanství, své národnosti, svého domova. A tak jako já i spousta dalších Čechů žijících ve Stanislavově, bylo jich asi 60, vypovídala na tom úřadě stejně jako já, že prostě nemůžeme být dneska Češi, zítra Rusi a pozítří Číňani.“

V příhraniční oblasti však vládlo napětí, byla otázka dnů, kdy přes uzavřené „vojenské přátelství“ mezi Ruskem a Německem dojde ke konfliktu. Pohybovaly se tu tisíce lidí, o nichž sovětský režim neměl informace. Ze strachu před špionáží bylo nakonec na nejvyšších místech určeno, že budou přesunuti daleko na východ.

Pracovní tábor na Sibiři

Koncem června 1940 použili Rusové stejných metod jako Němci – přistavili vlaky, dobytčáky, a odvezli uprchlíky na Sibiř. Celý měsíc asi ve čtyřicetistupňových vedrech cestovali v dobytčím vagonu, byli tam ženy, děti i starci, jen jednou denně vlak zastavil, na zastávku na vymočení a zásobování vodou. Dostali se do asijské části Sovětského svazu, do Novosibirské oblasti. Z konečné železniční stanice už vedly jen cesty do hlubokého pralesa. Čekala je cesta lodí a potom padesátikilometrový pěší pochod tajgou přes tzv. karanténní zónu s mračny sibiřských mušek. Když jí prošli, měli mnohačetnými štípanci doslova znetvořené obličeje. Lágr v Akmaševu^[2] fungoval už od dvacátých let a shromažďoval odsouzené i svobodné námezdní pracovníky. Transport tří set Poláků a šedesáti českých Židů nahradil uvolněná místa po povolžských Němcích. Češi dostávají status „specpereselenci“ – specielní přesídlenci (pracovali volně, bez dohledu konvojů a bajonetů a za odevzdanou práci byli honorováni).

Celá oblast byla pokryta neprostupnými lesy, útěkem se nebylo možné zachránit. Devadesát procent lidí dostalo za úkol těžkou práci v lese. S příchodem dalších 360 lidí se ale mimo jiné navýšila i administrativa, práce v kuchyni, dílnách... Pár lidí dostalo šanci pracovat v těchto službách. Kurt Markovič dostal díky ekonomické aprobaci a jazykovým znalostem práci v kanceláři. Při jeho slabší tělesné konstituci mu to zřejmě zachránilo život. A oproti manuálně pracujícím pobíral docela slušný plat. Sibiř byla vládou preferovanou oblastí, Rusové totiž neměli o práci na Sibiři zájem, a tak se je vláda tam snažila nalákat – nabízela větší možnosti a hodnotnější stravu, než měli vojáci na frontě. Základní potraviny se daly sehnat za státní ceny, na rozdíl od ostatního Ruska, kde bylo vše v cenách spekulačních. Kurt Markovič bral plat 200 rublů měsíčně, oběd v tamní vývařovně stál i s moučníkem rublů 20. Lesní dělníci si však o takovém příjmu mohli nechat zdát. Jim stačil výdělek sotva na kilo chleba a čaj. Markovič pomáhal živit své kamarády, kteří pracovali v nelidských podmínkách v tajze, a tak jedli sice skromně, ale nehladověli.

„Jedli jsme skromně, např. chleba s cukrem, chleba s česnekem či cibulí. Byl jsem hlavním přispěvatelem, protože výdělky druhých by na to absolutně nestačily. Jako doklad toho, jak tam lidé žili, těch 350 lidí, které jsem měl možnost rok a půl sledovat, je, že strava byla tak bídná, neměli jsme žádné tuky aj., že neznám nikoho, kdo by to zdravotně neodnesl – já mám jizvy na nohou, důsledek vředů, které se vůbec nehojily, protože tělu chyběly potřebné vitamíny.“

Kdo nelidské podmínky přežil, přinesl si z té doby vážné zdravotní potíže. Nejen ze špatné stravy, ale i ze špatného vybavení v mrazivých dnech. Dělníci chodili denně až 10 km za prací do lesa a měli obyčejné onuce a roztrhané laptě. Každý z nich utrpěl omrzliny, i třetího stupně. Těžká byla např. i služba vodovoze, tu zastával třeba Artur Alter. Denně musel naplnit velký sud vodou a rozvážet ji po ubikacích. Koryto řeky Čuly bylo hluboké, sráz strmý, řeka osm měsíců zamrzlá (zimu střídaly čtyři měsíce tropických veder, až k 50 °C). Vodovoz se musel propracovat s koníkem k řece, prokopat tlustým ledem otvor a hodiny obyčejnou naběračkou plnit sud. Ruce měl úplně omrzlé.

Naděje jménem Buzuluk

Hned po příjezdu napsali přesídlenci dopis a žádost šéfovi vnitra Lavrentiju Pavloviči Berijovi a vylíčili mu svoji situaci. Tamní nejvyšší náčelník, poručík NKVD Safron, slíbil, že dopis služební cestou doručí, na odpověď ale čekali marně. Až po roce a půl beznaděje se z rádia po drátě dozvěděli, že se mohou dobrovolně přihlásit do nově se organizující čs. jednotky na území Sovětského svazu. Starší muži i patnáctiletí mladíci tuto možnost vítali, někoho k tomu vedlo hlavně vlastenectví, ale všechny samozřejmě také snaha přežít a uniknout z těžkých pracovních podmínek.

„Žádní hrdinové se nerodí, ani neexistují, tak to vidím já. Že to není věc hrdinství, ale toho, že jsem povinován jako vlastenec, jak jsme byli vychováváni na gymnáziu, udělat v té situaci, co mohu. Hrdinou nechtěl být prvoplánově nikdo. Pokud dnes říká něco jiného, není to pravda, to tvrdím i dnes, a to už je mi skoro 71 let.“

Kurt Markovič se stal vyslancem všech mužů, kteří měli o vstup do Svobodova sboru zájem, a dva dny byl na komisařství KGB v nejbližším městě přemlouván, aby zůstali v táboře. Slibovali jim zlepšení podmínek, ale on trval na stanovisku, k němuž dostal mandát. Trvalo to ještě nějakou chvilku napětí a nejistoty – nejprve odcházeli Poláci do tzv. Andersovy jednotky, po všelijakých trampotách a schválnostech z ruské strany Čechy nakonec v lednu 1942 čekal měsíční přesun do Buzuluku. Dojeli saněmi na nejbližší železniční stanici Suslovo (100–200 km), kde se na odjezd vlaku čekalo několik dnů, protože válka byla v plném proudu. Na kýžené místo, do Buzuluku, nakonec dorazili zcela vyčerpaní, nemocní i umírající.

Dochovaná zvuková nahrávka vyprávění Kurta Markoviče končí odchodem do vznikajícího 1. čs. samostatného praporu v Buzuluku.

Po uplynutí karantény zahájili vojenský výcvik. Kurt Markovič byl zařazen mezi spojaře. Po odchodu na frontu se účastnil všech bojových operací 1. československého praporu v SSSR. Stal se tzv. legendárním radistou od Sokolova. Při noční službě zachytil v těsné blízkosti málo šifrovanou zprávu německého radisty. Díky této informaci o připravovaném útoku mohlo čsl. velení operativně reagovat. Tím se podařilo zachránit mnoho lidí a německý nepřítel byl zaskočen nečekaným úderem. Kurt Markovič byl za svůj čin jako první cizinec v historii SSSR odměněn vysokým vojenským vyznamenáním. Při dukelské operaci se stal osobním radistou a pobočníkem velitele praporu gen. Ludvíka Svobody.

Po osvobození pamětník zjistil, že matka, sestra i ostatní početné příbuzenstvo zahynulo v Osvětimi. Rozhodl se proto zůstat v armádě a přijmout nabídku ke studiu v SSSR. Jako důstojník v hodnosti štábního kapitána bez stranické příslušnosti nastoupil v září 1945 na vojenskou spojovací akademii v Leningradu. Zde studoval s vynikajícím prospěchem dva roky. V létě 1947 navštívil Československo v rámci řádné dovolené. Do Leningradu však již znovu neodjel, neboť byl ze studia bez udání důvodu odvolán. Nesměl se vrátit, přestože v SSSR zůstala jeho ruská manželka a pětiletý syn.

Poté následovalo odvelení na Slovensko, kde vyučoval na Spojovacím učilišti v Novém Mestě nad Váhom. Později pracoval jako důstojník na vojenských správách v Ostravě a na tamní vojenské katedře Vysoké školy báňské. V šedesátých letech minulého století a za Dubčekovy éry byl přeložen do Prahy. V hodnosti plukovníka pracoval na ministerstvu národní obrany. Počátkem normalizace se rozhodl odejít předčasně do důchodu. Jak posléze vyplynulo z materiálů StB, byl sledován po celou dobu své pracovní aktivity a dokonce i v důchodovém věku až do roku 1984. Zemřel na opakovaný infarkt myokardu v roce 1991 v Praze.

Nahrávka, archivovaná ve VHÚ, byla pořízena zhruba tři roky před smrtí Kurta Markoviče Bedřichem Kopoldem, spolubojovníkem, který absolvoval také celou frontovou anabázi z Buzuluku do Prahy.

[1] Název nelze ověřit.

[2] Název nelze ověřit.