The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Maršálek (* 1914  †︎ 2011)

• 19. července 1914 narozen ve Vídni v české rodině

• vyučil se typografem, styk s levicovým hnutím

• 1936 – vedl organizaci Komunistická pomoc

• březen 1938 – odešel do Československa

• v Plzni a Praze se zapojil do odboje, působil v ilegální komunistické organizaci

• 28. října 1941 zatčen gestapem v Praze, předán do Vídně

• 28. září 1942 transportován do koncentračního tábora Mauthausen

• v KT Mauthausen zastával post druhého nejvyššího písaře

• styk s odbojovou organizací v KT, pomoc vězňům

• 1945 – po osvobození návrat do Vídně, pracoval u policie, vyhledával bývalé nacisty

• 1947 – vydal knihu o dějinách KT Mauthausen

• 1963 – pracoval v Památníku KT Mauthausen

• 9. prosince 2011 zemřel ve Vídni

Mládí

Jan Maršálek pochází z Vídně, kde se narodil českým rodičům 19. července 1914. Otec i matka byli ze Šumavy, do Vídně však přišli nezávisle na sobě. Otec pracoval ve stavebnictví, pak musel narukovat do armády. Po válce se hlásil k české sociální demokracii ve Vídni. Kromě politických stran ve Vídni působily i další české spolky jako Sokol a Orel, ale také zde fungovalo mnoho českých restaurací a škol. Matka přišla do Vídně se svojí maminkou, dělala služku a během první světové války musela pracovat ve zbrojařské továrně. Obě pamětníkovy sestry, jedna o šest a druhá o deset let starší, chodily přes den do školy, on s babičkou se potuloval po ulicích. Malý Jan uměl téměř jen německy, a aby se zlepšil v češtině, trávil s babičkou co nejvíce času.

Rodina se ve Vídni po první světové válce šťastně shledala a nadále žila v Rakousku, i přesto, že vzniklo samotné Československo. Rodiče již přivykli životu ve Vídni. Otec se vypracoval a zastával vysoké funkce v několika spolcích. Jeden z nich zajišťoval pro mladé vídeňské Čechy pobyty v Československu. Sám Jan Maršálek navštívil s tímto programem Beroun nebo Uherské Hradiště.

Pamětník studoval na české škole, která byla situována nedaleko tělocvičny národněsocialistického místního spolku. Čeští studenti zpívali české lidové písně a již ve dvacátých letech se to setkalo s nevolí členů zmíněného národněsocialistického spolku a po českých studentech házeli kameny. Češi je házeli zpět. Rakušané je brali jako zrádce a situace se samozřejmě dále zhoršovala. Ve Vídni byl tedy Jan Maršálek nezvaným Čechem, na Šumavě Němcem pro Čechy a pro sudetské Němce zase Čechem. Pamatuje si návštěvu pramenů Vltavy ze začátku dvacátých let s rodinou, kdy omylem dveřmi od auta srazili Němce projíždějícího na kole a hned se na ně chystala vrhnout banda sudetských Němců. Rodině se podařilo ujet a konfliktu tak předejít.

Pamětník se vyučil typografem a ve třicátých letech začal pracovat v české lidové tiskárně jako sazeč písma. Tisklo se tam zejména česky, ale také francouzsky nebo třeba slovinsky. Tiskárna, ve které pracoval, byla v roce 1934 uzavřena. V době hospodářské krize dostal práci ve státním systému prací a bylo mu přiděleno místo dlaždiče na silničních stavbách a poté pracoval jako sklenář. Nakonec se snažil najít lepší živobytí v Čechách, ale přes Plzeň, Prahu a Banskou Bystrici se ještě týž rok vrátil do Vídně a začal pracovat ve znovuotevřené tiskárně. Vycházely zde také dělnické listy, k jejichž rétorice měl blízko.

Jan Maršálek již od mladých let inklinoval k sociálně demokratickému až komunistickému náhledu na svět. Zapojil se do několika politických, ale i tělocvičných organizací. Od roku 1936 vedl Komunistickou pomoc, která vybírala peníze a pomáhala rodinám zatčených. Působili v daném okresu Vídně a přes důvěrníky rozdávali peníze vždy v sobotu, kdy se v továrnách brala výplata. O rok později se přihlásil na obchodní akademii. V roce 1938 po anšlusu Rakouska byly tyto aktivity zakázány. Atmosféra se změnila a mnoho mužů se nechalo zlákat Hitlerovou propagandou a agresivitou vůči Polsku a chtěli vstoupit do armády. „To jste neslyšel nic jiného v těch březnových dnech, než že bude mír, ale pochodovalo vojsko, jednotky SA, SS. Ty gulášové kanony tam byly. Nezaměstnaní dostali zadarmo bramborový guláš, hrozný to bylo.“ Jan Maršálek vítání Němců ve Vídni přičítá touze Rakušanů po velké říši, o kterou přišli po první světové válce.

Po anšlusu Rakouska 1938

Po záboru Rakouska Německem, takzvaném anšlusu, v březnu 1938 se pamětník chtěl vyhnout službě ve Wehrmachtu. Přidělili ho k regimentu, který měl operovat s těžkými kulomety. Na vyslanectví ve Vídni si však zařídil československý pas a v září 1938 odjel do Prahy. Pokusil se zamaskovat svoji emigraci konspirací o utopení. Nechal u Dunaje své svršky a osobní věci a čekal, že někdo nahlásí jeho utopení. Přesto se rozjel do Prahy a ve Vídni zůstal nezvěstný. V Československu se i nadále stýkal s rakouskými sociálními demokraty, kteří měli spojení s Velkou Británií.

Stále zápasil s některými českými reáliemi, chtěl se dozvědět více o české historii a procvičovat jazyk, docházel do soukromé školy. Později pracoval v Kompasu, organizaci, která tvořila databázi firem, kde zastával funkci účetního. Tam se setkal s mnoha Čechy, kteří viděli v okupaci spíše výhodu a příležitost, šli Němcům na ruku. Prožíval dilema, zda emigrovat, nebo ne. „Babáková měla víza do Kanady. Dokonce už měla v Montrealu zajištěný nějaký obchod s květinami. Poslali jí taky jízdenku na loď z Hamburku někam do Kanady. Ta chtěla mermomocí, abych tam s ní taky jel. Pochopitelně, měl jsem s ní sexuální styk, s tou ženou (Babákovou). Měl jsem ale taky moji přítelkyni ve Vídni, která tu a tam, dvakrát, přijela do Prahy. A měl jsem tu rodinu (ve Vídni). Matku a výbornou sestru. A nechtěl jsem do Kanady.“ Cílem Jana Maršálka bylo bojovat tady, dělat něco proti nacistům.

Pamětník v Praze navštěvoval galerii Mánes, kde se seznámil s politicky činnými Žižkovany a dostal nabídku na práci korespondenta v plzeňské Škodovce. Na pozici se jako bilingvní hodil. Jeho angažmá ale měla být pouhá záminka, ve skutečnosti se stal spojkou s odbojem. Měl například odvézt kufr s informacemi do Plzně a nechat ho v úschovně na nádraží. Pomáhal verbovat rakouské vojáky do služeb Rudé armády a hledal případné informátory z řad důstojnictva Wehrmachtu. Na úkolu spolupracoval s vídeňskými Čechy Aloisem Houdkem, později popraveným, a spolehlivým komunistou Valachem. Jan Maršálek nadále pracoval v Praze, ale aby mohl lépe operovat s výše zmíněnými, hlásil se na inzerát, který poptával redaktora z Prahy pro Vídeň. V květnu 1941 odjel do Vídně. Hledal Valacha s Houdkem, ti již ale byli odvedeni a u vojska.

Při své činnosti se setkal se skupinou sociálních demokratů, které nazývá „primitivní“. Často to byli sudetští Němci nebo emigranti z Německa bažící po odplatě křesťanským stranám. Znal samozřejmě i politické sociálně demokratické a komunistické odbojové skupiny v Rakousku. 

Ve Vídni se připojil k jiné odbojové skupině, nicméně nebyl spokojen s její činností. Zejména pravidla konspirace nebyla vůbec dodržována. Spolupracoval i se svou budoucí manželkou Annou Vavákovou a přespával právě u ní. Ve Vídni byl považován oficiálně za zmizelého, a tak nepřipadalo v úvahu, aby šel do svého bytu.

Po několika měsících znovu odjel do Prahy. Právě při vídeňském loučení s Annou Vavákovou se poprvé potkal s gestapem. Kvůli češtině, kterou spolu s Annou mluvili, dostal od kolemjdoucího gestapáka ránu pěstí. Lidé, kteří byli svědky incidentu, nijak nezasáhli. V Praze bydlel nedaleko parku Stromovka. Od domovnice, která o jeho ilegální činnosti věděla, dostal nabídku, aby i se svými kamarády z odboje jel na zabijačku. Bylo to velmi podezřelé, ale všechno nakonec proběhlo bez problémů. Pražané na rozdíl od Vídeňáků lidem z odboje podle Jana Maršálka pomáhali.

Před svým zatčením 28. října 1941 v Praze se mezi odbojáři dozvídal o možnosti atentátu na Heydricha. Mezi komunisty se vytvořily dvě skupiny – ti, kteří plán schvalovali, a ti, kteří se báli odvety a odmítali ho.

Sám sympatizoval s kýmkoliv, kdo byl ochoten odvážně vystoupit proti okupantům. Později se v Mauthausenu setkal s knězem, komunisty a dalšími odbojáři – mezi nimiž nedělal rozdíly.

V Mauthausenu

Gestapo poté zjistilo, že je rakouským občanem, strávil několik měsíců ve vazbě ve Vídni a poté byl odeslán 28. září 1942 do KT Mauthausen. Přesto vždy na mundúru hrdě nosil „T“ značící Tschechien, Česko. Jako ve všech ostatních táborech byli vězni rozděleni podle národností nebo příčiny věznění. Nejhůře dopadla skupina homosexuálů, kteří byli vystaveni násilí nejen od esesáků, ale i od ostatních vězňů. Nacisté věznili také svědky Jehovovy. Pracovali u prasat, a měli tak přístup k jídlu, které mohli vzít pro ostatní vězně. To ale nedělali a bylo jim to vyčítáno. Obecně tvořili velmi zvláštní skupinu vězňů, drželi hodně při sobě a málokdy se dostávali do kontaktu s ostatními vězni. Stejně jako Židé žili víceméně izolováni od ostatních.

Když se do tábora dostal Jan Maršálek, nejdříve si myslel, že se někam ukryje, někam mimo dosah nacistů, prý to podle něj bylo možné. Při příjmu však hledali písaře a jeho kamarádi, se kterými byl do KTM transportován, věděli, že by se na takovou pozici hodil. Uměl například psát všemi deseti. Později ho nacisté označovali za nejlepšího písaře na stroji. Pozici nejdříve odmítl, ale nakonec začal pomáhat Schreiberům na blocích 16 a 18, kde sám spal. Stal se druhým nejvýše postaveným písařem tábora, tím prvním byl Kurt Panny, Čech, intelektuál z Prahy, který mluvil několika jazyky, což byl jeden z důvodů, proč tuto funkci zastával. Možná i pro svoji vzdělanost byl ale často vzdálenější vězňům i esesákům než Jan Maršálek.

Písaři měli mnoho nepsaných výhod. Měli lepší zacházení i více jídla. Přízeň vedení tábora ale byla vrtkavá – předchozí písař intrikoval proti některým esesákům a málem na to doplatil vlastním životem. Nakonec ho převeleli do pobočného tábora Gusen. 

Jan Maršálek byl podle vlastních slov znám svojí odvahou a otevřeností. Bránil například vězně, kteří byli biti jen proto, že nerozuměli německy. „Přišel nějaký Francouz, prý učitel, malý člověk. Přišel do koupelny, já stál blízko. On měl košili a ten Havlíček mu německy řekl, aby si sundal tu košili. On se na něj podíval, přikyvoval, že ano, nerozuměl. Havlíček jde a dal mu facku, strhnul košili. Já stál vedle toho a to mě rozčílilo. U esesáka by mě to nemohlo rozčílit. ‚Vždyť ti nerozumí, co ho pohlavkuješ, co ho biješ!‘ A on řekl: ‚Drž hubu, nebo taky dostaneš facku!‘ To jsem chtěl vidět, stoupl jsem si k němu, on mi chtěl dát facku, ale já mu dal facku, možná pěstí jsem ho praštil do obličeje. On běžel ven, to jsem nevěděl, co to znamená. Měl píšťalku jako každý blokáč a dal jistým způsobem – třikrát nebo čtyřikrát zapískal – vědět. To znamenalo útok na blokáče.“ Už už se připravoval lynč. Všichni blokáči ho obklíčili, zachránilo ho, že je písařem, a z toho kruhu ho vytáhl jeden z Němců. Zmíněný blokáč byl ještě ten den odvolán. Stalo se tak i zásluhou Španělů, kteří byli jako národ zhruba od jara roku 1942 v táborové hierarchii nejvýše a za písařem Maršálkem stáli. 

V březnu 1943 přijel do tábora transport z ženského tábora Ravensbrück. Jan Maršálek vzpomíná, jak kromě jiného strádání na vězně dolehla i absence sexu. Především první písař Panny při pohledu na mauthausenský bordel, kam docházeli němečtí důstojníci, velice trpěl. Nevěstinec byl zřízen nejspíše v roce 1941 a čítal asi osm žen. Když přijel zmíněný transport, písař Panny si jednu ženu, která čekala nahá na příjem, vzal k sobě do pokoje, kde měl jako písař vlastní postel. Později ji (nejspíše po pohlavním styku) přivedl krvácející za lékařem, ten jí už ale nedokázal pomoci.

Písaři a ochránci vězňů

Systém fungoval tak, že vídeňští političtí vězni šli nejdříve na blok 22, kde dostali informace o táboře, a teprve poté putovali na jiný blok. Jan Maršálek pomáhal ilegálním skupinám v táboře, například „správným“ umístěním osob. Mezinárodní skupina komunistů fungovala jen ze začátku, poté se ilegální činnost organizovala spíše po jednotlivých národech. Jinak to nebylo možné. Pokud už došlo k rozhovorům, musel být ve vedení Němec – protože tábor byl německý. Písaři se také snažili „schovat“ některé vězně, kterým hrozila poprava. 

Pamětník se také podílel na plánování útěku komunistického funkcionáře, který by se zapojil mimo tábor do odboje. V letech 1944 a 1945 do Mauthausenu přicházeli vězni z KT Osvětim. Mezi věcmi, které si vězni přiváželi, byly i drahé kameny a šperky. Těmi byl vybaven i k útěku připravený vězeň. Uprchl, když byl s esesákem na poště, 1. února 1945. Schoval se v nedalekém domě a nacisté začali pročesávat obec byt po bytu. Naštěstí se komunistovi Hrbkovi podařilo vyváznout a v ilegalitě se dočkal konce války. Den nato utekla z bloku 20 skupina ruských zajatců.

Poslední rok věznění spal Jan Maršálek na písárně. Vězni za ním mohli tajně během noci přijít, ťukali na okna a on, co bylo v jeho silách, udělal do rána, dokud nezačala řádná pracovní doba. Od dubna 1944 spolurozhodoval o zařazení vězňů do celkem šedesáti pracovních komand. Mohl tak některé vězně uchránit před neblaze proslulými pracemi v kamenolomu. „To bylo různé. Některá komanda sestavovali esesáci, chtěli s tím komandem vyjet, chtěli nějaké zvláštní. Některé komando dostalo rozkaz od Arbeiteinsatz. Tam bylo pět tesařů, pět zedníků, deset malířů, natěračů, elektrikářů a tak dále, co jeli do Korutan. Šel jsem a hledal jsem lidi, co jsem myslel, že půjdou k jugoslávským partyzánům. Jenom jeden utekl, všichni ostatní zůstali až do konce.“ V Korutanech tato skupina pracovala i pod dozorem Italů, u kterých ale byla vidět nervozita z probíhajícího vylodění Spojenců na jihu Itálie, a tak se projevovala i ve vztahu k Němcům. Jednou Italové odešli od rádia, ve kterém právě poslouchali zprávy o dění v Itálii, a jeden z vězňů se do zpravodajství zaposlouchal. Byl odhalen a měl být poslán zpět do Mauthausenu, kde by ho čekala smrt. Oběsil se ještě před svým plánovaným transportem. Jan Maršálek ale dále hledal vhodné lidi, kteří by se mohli přidat k partyzánům. Jeden z nich opravdu utekl a poté se skrýval v Alpách ve skupině Grossglockneru až do konce války.

Jedno z komand pracovalo v krematoriu. Čítalo zhruba sedm lidí a jeho členové museli obsluhovat stále více pecí. Kvůli drsné povaze práce měli řadu výhod – fasovali více cigaret, jídla a také alkohol. Komandu dozoroval esesák Martin Roth.

Jako zapisovatel musel pamětník přihlížet mnoha trýznivým výslechům. Pamatuje si výslech jednoho z předválečných rakouských sociálních demokratů Richarda Bernaschka. Před válkou a i v jejím průběhu rakouští sociální demokraté operovali v Brně, Paříži, Londýně i Moskvě. Sám pamětník některé z nich z předchozích aktivit znal. Richard Bernaschek se účastnil delegací o poválečném uspořádání Rakouska a Německa. Poté byl zatčen a transportován do Mauthausenu. Zastřelili ho v roce 1945. Drsné byly i výslechy nizozemských parašutistů. Písaři připadla nevděčná činnost mezi zbídačenými vězni evidovat, kdo z nich je stále naživu a kdo již zraněním podlehl.

Velitelství tábora intenzivně přemýšlelo, jaký konec války pro ně bude nejlepší. Velitel Zeireis chtěl, aby osvobození přišlo ze Západu – od Američanů a Angličanů. Měl také plán na vylepšení obrázku tábora tím, že se zbaví těch nejvíce nemocných vězňů. Hovořilo se o tisíci až třech tisících vězních v nejhorší kondici. Ti měli být přesunuti do nově vzniklého primitivního tábora jen s latrínami a jednoduchými baráky, kde měli být zlikvidováni. Plán se nakonec nerealizoval. 

V písárně bylo umístěno několik zbraní, které mohly posloužit k ozbrojenému povstání, o němž někteří vězni uvažovali, ale naprostá většina nebyla na konci války odporu schopná. 

Po válce

Jan Maršálek se účastnil poválečného procesu s nacisty z KTM. Byl přítomen i u výslechu velitele Ziereise, který se snažil uprchnout, ale byl dopaden a nakonec na následky zranění, ke kterým přišel při útěku, zemřel. Jeho tělo bylo hozeno do drátů obklopujících tábor jako memento. Tábor do června 1945 měli v držení Američané a poté přešel do ruské správy. Rusové odešli v polovině padesátých let a do té doby tábor používali jako kasárny.

V roce 1946 se pamětník oženil se svojí předválečnou láskou a spolupracovnicí z odboje Annou Vavákovou, taktéž vězeňkyní koncentračního tábora. Byla vězněna v táboře Ravensbrück s lidickými ženami. Jan Maršálek s Annou mají jednoho syna Sašu. Pracoval u policie, náplní jeho činnosti bylo hledat bývalé nacisty, a jak říká, zejména čistit policii od bývalých nacistů. Nadále se velmi zajímal o KTM a v roce 1963 tam začal pracovat. V roce 1947 vydal knihu Dějiny koncentračního tábora Mauthausen (Mauthausen mahnt), doposud jeden z nejlepších zdrojů informací o táboře. I když žil téměř celý život v Rakousku, nadále trval na jménu Jan a jeho čeština zůstala i ve vysokém věku perfektní. Stejně tak zůstal po celý život přesvědčeným marxistou, i když vývoj politické situace v Československu po roce 1948 odmítal. Zemřel 9. prosince 2011 ve Vídni ve věku sedmadevadesát let.