The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Martínková (* 1923)

• narozena 29. srpna 1923 v Radkovech

• otec Fabián Barbořík bojoval v československých legiích v Rusku

• za druhé světové války se vdala a s manželem krátce bydlela v Líšné

• na konci války s manželem pomáhali partyzánům a ubytovali ustupující německé vojáky

• od roku 1945 žila v Přerově

• za minulého režimu byla členkou KSČ

Marie Martínková prožila dle svých slov spokojený a šťastný život. Ačkoliv zažila takřka všechny klíčové milníky šíleného 20. století, díky milující rodině a pozitivnímu přístupu k životu se v roce 2023 dožila neuvěřitelných 100 let.

Aby se dostal z Německa, nechal si švagr propíchnout ruku

Marie Martínková se narodila 29. srpna 1923 v Radkovech na Přerovsku. Její otec Fabián Barbořík (*1890) pocházel z nedalekých Nahošovic. Za první světové války narukoval na východní frontu, ale již v prosinci 1914 padl do ruského zajetí. Následně byl zařazen do československých legií. Po návratu do vlasti se oženil a s manželkou přivedli na svět dvě dcery. V roce 1930, pouhých sedm let po narození mladší dcery Marie, zemřel.

Po otcově smrti vyrůstala pamětnice s maminkou a starší sestrou a od dětství musela vypomáhat s péčí o domácnost. Absolvovala obecnou a měšťanskou školu a již v 15 letech se zapojila do pracovního procesu. Začínala na sezónních brigádách v cukrovaru v Dřevohosticích. Zde se seznámila s Josefem Martínkem z obce Líšná, za kterého se ve svých 20 letech provdala. Tento krok byl v době nacistické okupace zčásti motivován pragmaticky, neboť se tím vyhnula totálnímu nasazení v Německu, které postihlo např. jejího švagra. „Nechal si propíchnout ruku hřebíkem, aby se odtamtud dostal. Potom se až do konce války různě schovával,“ vzpomíná Marie Martínková. Povinnost pracovat pro německý válečný průmysl postihla zejména její vrstevníky narozené v roce 1924. Během války pracovala krátce ve Zlíně v Baťových závodech a zažila zde spojenecké bombardování v roce 1944.

Německý voják dal mamince na památku svou fotku

Po svatbě se s manželem přestěhovali do Líšné. S blížící se neodvratnou porážkou Německa se i v jejím okolí začaly aktivizovat skupinky partyzánů, kterým místní obyvatelé ochotně pomáhali, ačkoliv při tom samozřejmě riskovali životy své i svých blízkých. Do pomoci odboji se zčásti zapojili i manželé Martínkovi. „Občas k nám zašli, jak se říkalo, na besedu a na něco k jídlu.“ Pamětnice také vzpomíná na místního řezníka, který partyzány zásoboval z načerno prováděných zabijaček a přes hrozbu nejvyššího trestu pořádal na své zahradě pro místní tajné zábavy. Marie se s ním po letech znovu setkala v Přerově, kam se s manželem přestěhovala po válce. „Zeptal se mě, jestli se náhodou odněkud neznáme, tak jsem se zeptala odkud a pak mi to došlo. Byl to ještě mladý chlapec. Taky jsme k němu chodili na ty zábavy, ačkoliv to za války bylo zakázané. To byla z jeho strany velká odvaha.“

Dramatický závěr války zasáhl i do životů obyvatel Líšné. Přes obec ustupovalo německé vojsko, které občané museli ubytovat ve svých domovech. Voják, jehož po dvě noci hostili Martínkovi, byl naštěstí hodný a slušný člověk, který si nepřál nic jiného než definitivní konec již prohrané války. „Byl s maminkou na výměnku, v jedné místnosti. Byl to učitel a strašně se těšil domů. Dokonce dal mamince na památku svou fotku.“ Podle Marie Martínkové zmíněný voják údajně zahynul spolu s dalšími Němci ve vojenském vlaku poté, co ho partyzáni vyhodili do vzduchu. Pamětnice také vzpomíná na dramatickou situaci, kdy v jedné chvíli byli u nich doma přítomni německý velitel a raněný sovětský partyzán, kterého při ústupu Němců ukrývali ve vedlejší místnosti. Naštěstí nebyl prozrazen, byl nicméně v tak špatném stavu, že po odchodu Němců mu partyzáni zřejmě museli uštědřit ránu z milosti, jak se dodnes Marie Martínková domnívá.

Toto dělali naši lidé našim lidem

Po válce se manželé Martínkovi přestěhovali do Přerova. Postupně se jim narodily dvě děti, v roce 1947 dcera Miloslava a o pět let později syn Josef. Marie Martínková nejprve vypomáhala v sodovkárně, kde byl zaměstnán její manžel, poté až do odchodu do důchodu pracovala v teplárně. Jak dnes sama říká, o politiku se nikdy moc nezajímala, přesto ji bouřlivé události po komunistickém uchopení moci v únoru 1948 nenechaly zcela chladnou. Vybavuje si dusivou atmosféru doby politických procesů a likvidace živnostníků a jinak režimu nepohodlných osob. Nejvíce jí v paměti utkvěl osud selských rodin vyhnaných komunisty z osady Símře u Soběchleb[1] nebo britského letce Oldřicha Vodičky, který zemřel v roce 1949 v pankrácké věznici na následky vyšetřovacích metod Státní bezpečnosti[2]. Vodičku pamětnice osobně znala. „Nejhorší na tom bylo, že toto dělali naši lidi našim lidem,“ dodává Marie Martínková. Sama nicméně hned zkraje padesátých let vstoupila do Komunistické strany Československa (KSČ), dle vlastních slov z obavy, aby si udržela zaměstnání a kvůli dětem.

Členství ve straně považovala za formalitu, nijak výrazně se neangažovala. Důležitá pro ni byla práce a rodina. Reformnímu procesu v roce 1968 fandila, ačkoliv jej zanedlouho zadusila invaze vojsk Varšavské smlouvy. V roce 1978 odešla Marie Martínková do penze. V době natáčení pro Paměť národa v roce 2023 žila v Přerově. Stále vitální a obklopená svými nejbližšími se dožila krásných 100 let.

 

[1] https://www.idnes.cz/olomouc/zpravy/osada-simre-kolektivizace-kulaci-komuniste-sedlaci-perzekuce-akce-kulak.A180421_396994_olomouc-zpravy_stk

[2] http://www.pametnimista.usd.cas.cz/prerov-nahrobek-oldricha-vodicky-%E2%80%93-pamatnik-obetem-za-svobodu-a-demokracii/