„Maminka jednou byla sama doma, říkali tedy, opět měli bídu… Bylo to asi hodně těžké, protože maminka vlastně neuměla česky, uměla jenom rusky… Jednou byla sama doma, tatínek byl v práci a maminka říkala, najednou tam vešli dva muži, měli kožené kabáty, a spustili na ni rusky, kde má muže. Maminky by se krve nedořezal, protože věděla, že to asi tedy bude tajná policie, která si myslela, protože tatínek v podstatě z toho Uralu vlastně utekl s rodinou, a tak se potom dost báli, co se bude dít. Ale nedělo se nic, protože maminka říkala, že si něco pošeptali, jeden mávl rukou a odešli. A rodiče si mysleli a říkali si, že když viděli tu bídu… Protože oni tam neměli nic, oni vlastně když se vraceli do Čech, tak měli jenom to, co měli na sobě a jeden kufřík.“
„Co mě trápilo, tak to byla nespravedlnost. Myslím si, že dneska by se dalo bránit tomu trošku… Já jsem hrozně toužila po tom být kadeřnice, to by se mi strašně moc líbilo. Ale na kadeřnice brali tenkrát na celém okrese jenom jednu nebo dvě. Takže šance, ani se samými jedničkami, byla tak strašně malá a přišla Jitka Chaloupková, to bylo děvče, které se učilo velice špatně, myslím si, že nebyla ani šikovně zdatná, a ona přišla do třídy a hm, já jdu na kadeřnici… A my cože?! Tak to vím, že mě málem div slzička, protože… No ano, protože maminka se kamarádila, maminka byla nějaká ředitelka, takže v tomhle tom si myslím, že dneska kdyby se člověk odvolal, ale tenkrát nebylo nikde odvolání. Tenkrát prostě se rozhodlo, ty půjdeš, nepůjdeš…“
„Rok 1968… Tak první, co jsem slyšela ráno: Ségra, vstávej – takhle do mě bušil můj bratr – ségra, vstávej, je válka, napadli nás Rusáci! A mně se hlavou honilo, jak válka? Protože o válce jsme slyšeli tak hrozné věci… Já jsem šla tenkrát do prvního ročníku, vím, že se stávkovalo hodně, vím, že na ulicích jsme si připínali, nebo nepřipínali mladým trikolory, ale vlastně se dá říci, že tím, že jsem chodila na zemědělskou školu, tak jestli chyběli lidi, ale nás vlastně, nám bylo patnáct, šestnáct, nás odvezli do Měcholup u Žatce ze školy a my jsme tam vlastně, v šest hodin ráno nás vzbudili, to je fakt, a v deset hodin jsme končili. Byli jsme u česaček, kde se přivážel chmel, a my jsme u těch česaček pracovali, aby se zpracoval. A vlastně v tu dobu tady byli vojáci a co se dělo potom, to šlo mimo nás. Jako někdo, třeba manžel říkal, tanky a mluvili s vojáky… Takže my jsme v té době, to byl srpen, my jsme pracovali, od rána do večera jsme pracovali, než jsme potom šli do školy, snad až někdy v září, někdy v polovině září jsme šli do školy teprve.“
Marie Martinková rozená Pastorková se narodila v Žatci 24. ledna 1953 do rodiny, která v rámci poválečné repatriace přesídlila do Československa. Otec Antonín Pastorek, volyňský Čech, bojoval v řadách Rudé armády v bitvě u Stalingradu, ještě před koncem války jej s další skupinou volyňských Čechů přesunuli do Ufy na stavbu vojenských budov. Tam se seznámil s matkou pamětnice Marií, která pocházela z východní Ukrajiny. V roce 1947 se rodina přesunula do Žatce. Roku 1949 otce zatkla za údajnou odbojovou činnost státní bezpečnost, po nějaké době ho pro nedostatek důkazů propustili, a dokonce se po letech dočkal odškodnění. Marie navštěvovala v Žatci základní školu, chodila povinně do Pionýra a snažila se nezavdat příčinu k potížím s režimem. Vzpomíná na srpnovou okupaci roku 1968, tehdejší obavy z vypuknutí války i na následující roky tuhé normalizace. V Žatci absolvovala střední zemědělskou školu a nějaký čas pracovala v oboru. Poté působila na pozici účetní u hasičů v Kutné Hoře, kde pracovala až do roku 1989. Po sametové revoluci pracovala ve Státním požárním dozoru, později na obdobném místě v soukromé firmě. V revolučním roce 1989 ztratila během železničního neštěstí nejstarší dceru a tato skutečnost ji přivedla k víře. Dnes žije v Malešově u Kutné Hory.
