Janko Martinkovič

„Od soboty 18. listopadu 1989 jdou česká divadla do stávky. A teď historický fakt. Všechna pražská divadla začínala hrát v 19.00 hod. Kdežto my jsme v tu sobotu hráli ten Rozrazil od pěti. Takže historicky první, kdo vstoupil do stávky, tak byly ty čtyři soubory, které tvořily představení Rozrazil. Protože už to bylo v pět. Lidi přišli, herci přišli v civilu. Přečetlo se prohlášení, že za této situace, toto a toto se stalo. Teď už samozřejmě byl dostatek informací, co přesně se stalo. Samozřejmě se čerpalo i z těch lidí, kteří tam byli. Ode mě, od Milana. Ještě tam byli nějací naši kamarádi, kteří byli zase na druhé straně. Všecky ty uličky byly plný a ti jenom řezali jak řezníci, ti policajti. A bylo řečeno, že za takové situace, že sorry, že nemůžeme hrát. Že vstupujeme, že přijímáme tu stávku, a že kdo bude chtít odejít, tak může a bude mu vráceno vstupné. Pamatuji si, že se tam začali rozčilovat takoví dva chlapíci, takoví pětačtyřicet padesát, že to je skandál, že to teda jako není možné, a dívali se. A do všech svých sousedů ťukali, že řekněte, to není možný, a ten druhý řekl, že si to myslí taky. Ať hrajeme, že jsme herci. A to byli samozřejmě ti estébáci, kteří se takhle obnažili úplně. Ti všichni lidi, kteří přišli na to představení, kvůli tomu představení, tak si říkali: ‚No, chlapci, hezký.‘ A potom je to obecenstvo vypískalo, a když se nakonec zvedli a odcházeli – protože odsud se přicházelo, zepředu, a přicházelo se přes to pódium, dalo by se říct. Tam to bylo rovný, to nebylo jak v divadle, že máte kukátko a ti sedí níž. To byla rovina a takhle byla postavená taková aréna. Takže když ti dva se konečně zvedli a odcházeli, tak těch 350 lidí propuklo v takovej potlesk, že to nikdy neměl ani Gotťák.“

„S tímto Milanem jsme šli, protože jsme věděli, že někde něco bude, toho 17. listopadu. No a šli jsme na Václavák. Nic. Je to možný, tak když by něco bylo, tak to musí být na Václaváku, ne? Tak jsme šli na Staromák. Nic. A furt všecko pěšky. A začalo se hrát to představení, ten Rozrazil, ale my jsme byli až úplně poslední, ke konci, byla to tříhodinovka a měli jsme ještě čas. Říkám: ‚Milane, vykašleme se na to, pojďme, pojedeme už na tu Chmelnici, to není možný, abychom nedošli. No tak pojedeme šalinou, normálně z Národní a to jede potom přímo.‘ Tak jo, tak jdeme na Národní. A my jsme si tak vlezli do jámy lvové, úplně. A tam jsme to vlastně viděli všechno na vlastní oči, ty historický záběry. Tam z toho si myslím je poznat i ta atmosféra a možná i ten strach. Ten strach těch děcek, hlavně při tom křiku, když se ti policajti dali o krok dopředu. Tak vlastně před váma stála hradba. Hradba policajtů, kteří víte, že jsou proti vám. Komunističtí policajti. Teď bylo evidentní, že ti borci jsou tak trošku něčím sjetí, protože normální člověk tam stát nemůže. Takže vždycky, když se to dalo dopředu, tak jak začaly ty holky křičet, tak tam byl tušit úplně jiný typ strachu, než strach že jdu do sklepa a bude tam bubák nebo něco. Tak tohleto jsme si s tím Milanem prožili. Úsměvné bylo, to si myslím, že už taky bylo jinými mnohdy řečeno několikrát. Toho 17. listopadu 1989 byla taková kosa, že my jsme měli čtyři svetry a na to ještě bundu, abysme nezmrzli. Takže potom ta rána tím pendrekem byla zabržděná a vlastně při takové lehčí ráně to nezpůsobilo ani modřák. Ale fakt to bylo, že ti lidi byli normálně nabalení. Ty děcka taky, protože šly už od tří z toho Albertova.“