The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vasyl Ivanovyč Martynjuk (* 1932)

• narodil se 18. února 1932 v obci Pidlužžja na Volyni v tehdejším Polsku

• ve své rodné obci prožil sovětskou (1939–1941) i nacistickou (1941–1944) okupaci Ukrajiny

• otec působil v Ukrajinské povstalecké armádě

• v roce 1944 transportován do nacistického Německa na nucené nasazení

• v roce 1945 se vrátil do své rodné obce

• po roce 1946 působil jako spojka (zvjazkovyj) Ukrajinské povstalecké armády

• shodou okolností nebyl zatčen

• pracoval v kolchozu

Život za meziválečného Polska[1]

Vasyl Ivanovyč Martynjuk se narodil 18. února 1932 v obci Pidlužžja nedaleko města Dubno v Rivnenské oblasti na západní Ukrajině. Oblast tehdy byla součástí Polské republiky, přičemž Ukrajinci se v té době cítili národnostně diskriminováni. Ke konci třicátých let v regionu sílil ukrajinský nacionalismus a jeho ideje ovlivnily i pamětníka.

„Měli jsme hospodářství a měli jsme koně i krávy. Tak jsem musel pracovat na hospodářství. Po válce jsme odjeli do Dytynychi. Tak jsem tam jezdil a tam jsme také měli hospodářství a kuřata,“ vypráví pamětník.

Potom už to bylo horší

Zatímco sovětská okupace v letech 1939–1941 pamětníka zřejmě příliš nezasáhla, možná i kvůli jeho mládí, období nacistické okupace v letech 1941–1944 už Vasyl Ivanovyč vnímal velmi intenzivně. Ukrajinci často přijímali německou okupaci pozitivně s ohledem na prodělané zkušenosti z krátkého období sovětské nadvlády z let 1939–1941. Takto Vasyl Ivanovyč vzpomíná na příchod německých vojáků: „Němci se k nám nejprve velice dobře chovali. Jeden se nás ptal: ‚Máte vejce a máslo?‘ – ‚Máme.‘ On vzal do rukou peníze, zaplatil a říká: ‚U nás se to tak dělá, že se platí.‘ A odjel. Takhle si na to vzpomínám. Ale potom už to bylo horší.“

Zcela bezprecedentně se například chovali nacisté vůči místním Židům. Vasyl Ivanovyč vzpomíná: „Oni bydleli tam u té zatáčky. Němci přivedli vojáky, sebrali je a ve Verbě je zastřelili. Otec se s nimi velice dobře znal. Říkal: ‚Nechovej se k nim špatně, protože to jsou NAŠI[2] lidé. Žijí v naší obci, tak jsou naši.‘“

Jak pamětník dále vypráví, vztah k Němcům se zhoršoval úměrně tomu, jak moc a v jaké intenzitě brali lidem potraviny, obilí, dobytek nebo jiná zvířata. Další činy – tentokrát již ryze represivní povahy – spočívaly v odvážení obyvatel na nucené nasazení do Německa. Vasyl Ivanovyč také vzpomíná na Němce, který jeho rodině přinesl neradostnou zprávu: „On nám večer řekl: ‚Nachystejte se, protože vás ráno odvezou, a to si už nestihnete nic vzít.‘ Tak jsme si všechno nachystali a připravili jsme koně. Moje máma nespala a zřejmě si myslela, jak to všechno lze naložit na vůz. Ale já jsem jí odpověděl: ‚Co si myslíš? Lepší by bylo, abyste si něco z kufrů vzali a utekli pryč.‘ Ráno Němci opravdu přišli a odvezli nás na Verbu. Tam nám řekli, ať si vezmeme všechny svoje kufry. A vůz i koně nám sebrali a naložili nás do vagonu.“

Na nuceném nasazení strávil Vasyl Ivanovyč téměř rok, od roku 1944 do konce války: „Tak jsme se báli. Nemohli jsme nic říct. Náčelníkem baráku byl Němec a jeho manželka byla také Němka. On se k nám choval o trošku lépe.[3] Jeho kancelář byla na druhém poschodí. Zavolal si nás, promlouval k nám a potom: ‚Tak běž, ale nekraď a s nikým se nebij. Jinak mám pistole a hned a na místě tě zastřelím.‘ Jednoho po druhém nás takhle vyzval. Ale pak šel do kostela a přestal.“

Během nucených prací ukrajinské dělníky z východu souhrnně označovali jako ostarbeitery, „Nám Ukrajincům říkali ‚trizubina‘, potom Bělorusům říkali nějak ‚polvostok‘ a ruským ‚ost‘.“ Pak jsem utekl domů. Jak by mě chytili Sověti, tak by něco udělali.“

Vzpomíná, že domů jel přes Krakov a Varšavu a právě ve Varšavě se měl přemístit do jiného vlaku. Byla zde však již ustanovená sovětská komise, která prověřovala utečence z území Sovětského svazu: „Vhodným lidem dali německý občanský průkaz a říkali, že se tyto průkazy mohou hodit. A potom už zabírali muže na frontu. (...) Mě nevzali do armády, ale mého strýce, matčina bratra, který byl ještě v polské armádě, do armády vzali. A on na frontě hned zemřel. Zastřelili ho. Zůstal po něm syn i jeho manželka.“

Spojkou ukrajinských povstalců

Válka v pamětníkově domovině skončila v roce 1944, když Rivnenskou oblast „znovu osvobodili“ Sověti. Vasyl Ivanovyč se v tomto období dostal do obce Dytynychi a zde se v roce 1946 (nebo v roce 1947, přesné datum si nevybavuje) zapojil do činnosti Ukrajinské povstalecké armády, lidově zvané také jako banderovci. Z rodiny však nebyl u ukrajinských povstalců sám, v Ukrajinské povstalecké armádě sloužil také jeho otec. Sám pamětník nemůže zcela přesně říci, zda byl otec u ukrajinských povstalců, ale pevně v to věří: „Otec byl také v UPA a zahynul. Přišel domů, měli jsme takový stařičký dům, a řekl mámě: ‚Postarej se o děti, já jdu.‘ Takhle to řekl. Přišel a už se nevrátil. Viděl jsem, že otec byl ještě s nějakým mužem a společně někam odešli. Pak někdo přišel a říká, že otec už není. A bylo to. A jestli umřel, nebo co... To já nevím. “

Otcův další osud tak Vasyl Ivanovyč nezná a uvádí, že možná někdo poradil mamince, aby nic neříkala kvůli dětem. Nicméně matka zůstala sama se třemi dětmi.

Vasyl Ivanovyč pocházel ze tří sourozenců, ale jako jediný se podílel na činnosti Ukrajinské povstalecké armády (UPA). Takto vypráví o svých začátcích: „Byl takový Mychajlčuk a on žil v jedné obci. Nebyla to obec, spíše chutor.[4] Chlapci k němu docházeli a on jim říkal, aby poslali jednoho chlapce tam nebo jiného někam jinam. Já jsem musel například odvézt prase vozem jednomu Čechovi, který pracoval jako kovář.“

O jeho povstaleckém působení tak nevěděl nikdo z kamarádů ani nikdo z nejbližších příbuzných: „A komu to můžu říct? Řeknu to mámě, tak to poví sousedce a ta pak ještě někomu. Musel jsem si to nechat pro sebe. Nemohl jsem o tom mluvit. Makaruk mi dal třeba oblek a měl jsem všude říkat, že jsem si ho koupil. Tak jsem rozhlašoval, že jsem ho koupil na bazaru.“ Mychajlo Makaruk byl pozdější předseda Všeukrajinského bratrstva vojáků UPA generála Romana Šuchevyče, „Tarase Čupřinky“, v Dubně. Právě u Makaruka sloužil Vasyl Ivanovyč jako spojka (zvjazkovyj).

Sovětská NKVD, neboli Lidový komisariát vnitřních záležitostí, se snažila všemi prostředky aktivity Ukrajinské povstalecké armády potírat. Zatýkali, mučili, transportovali je do sovětských táborů nucených prací, ale také připravovali různé „fiktivní“ situace, které měly vést k dopadení ukrajinských povstalců. Převlékali se za banderovce, používali povstalecká jména, ale také se snažili dopadnout ukrajinské povstalce prostřednictvím lživých informací: „Šel jsem na dvůr a vidím, že tam je nějaký papír. Vzal jsem si ho a někdo stál na druhé straně ulice. Přišel ke mně a já jsem řekl: ‚Promiňte.‘ On mi říká: ‚Co to děláš? Chceš dostat deset let? Oni to tady pohodí a pak tady chodí a čekají, kdo to zvedne.‘ A dodal: ‚Vyhoď to!‘ A já jsem to vyhodil.“

Tyto malé vzkazy se obecně nazývaly „grypsy“. Jednalo se o malé kousky papíru, které se vešly třeba pod jazyk a kde byla napsána jednoduchá informace určená pro ukrajinské partyzány. Toto zpravidla dělaly právě spojky – zvjazkovyj: „Dávaly se takové grypsy. Já vám říkám, jak to bylo – sedlo se na koně a jelo se. Řekli, že jdeš. A mlčíš, nikoho neznáš. Řekli: ‚Zavez to tam!‘ Ale neřekli, co to je. Byl to jenom takový vzkaz.“

Pamětník působil v obci Dytynychi a zároveň chodil do školy v obci Zahirci, což ho zachránilo před odvezením do sibiřských táborů nucených prací: „NKVD mě chtělo sebrat, ale nepodařilo se jim to. Já jsem totiž chodil do školy, do páté třídy. Několikrát mě hledali, ale nenašli nic. Máma plakala a říká, že jsem ve škole. A když jsem měl jít sbírat řepu, tak jsem opravdu šel. NKVD pak třeba znovu přišlo, já jsem byl s batohem na ramenou a oni se mě ptali: ‚Kam jdeš?‘ – ‚Do školy.‘ Také Androščuk, ředitel školy, znal dobře mého otce i dědu a radil mi, abych říkal, že chodím do školy, a ať do školy docházím každý den. NKVD se pak mohlo podívat do třídy a já jsem tam skutečně byl. Tak mě prostě nesebralo. (...) Jak člověk chodil do školy, tak ho nesebrali, ale jak jsi nechodil, tak jsi šel. Mého bratrance zase uvěznili, protože do školy chodil nějaký plukovník a bratranec nebyl ve škole. A bylo to. Bratranec byl ten samý ročník jako já.“ Z nejbližší rodiny Vasyla Ivanovyče nakonec nebyl nikdo zatčen a nikdo neměl vážnější problémy se sovětskou mocí.

Již poměrně tradiční jsou pro Rivnenskou oblast sváry mezi Ukrajinci a Poláky, které za druhé světové války vedly k tzv. volyňské řeži. Pamětník vypráví: „Chlapci se bili s Poláky. Byli bratři Ivan a Loňka a mladší Ivan byl také u Němců na práci. Pak přijel a scházeli se večer s dalšími kluky a pak se tam objevili Poláci. Byl tam nějaký malý chlapec, který upozornil, že se blíží Poláci. Jeden se stačil schovat na zahradě, druhý chlapec stihl utéct, ale třetího vzali do auta. Chtěli ale původně chytit jiného, který však před nimi utekl přes pole a keře. Tak toho nenašli.“

Poválečná bída

Po válce šel bratr pracovat a Vasyl Ivanovyč se staral o hospodářství, protože otce již neměli: „My jsme byli chudí. Ale nekradli jsme, nic jsme nedělali. Živili jsme se tak, že jsme pásli hospodářská zvířata. A lidé nám za to platili napřed. Avansem[5] jsme si také něco vzali. Tak jsme žili. Pomalu se to pak zlepšovalo.“

Vasyl Ivanovyč vzpomíná, že Sověti pak vzali všem Ukrajincům půdu a že se hospodářská zvířata měla odevzdat do kolchozu. Pamětník sám začal pracovat v kolchozu,[6] ale poválečná bída bránila jakémukoliv společenskému rozvoji.

Veteránem UPA

Vasyl Ivanovyč je dnes veteránem UPA a má i legitimaci ukrajinských povstalců. Aby získal osvědčení, musel jít za Mychajlem Makarukem, kterého znal již z období povstaleckých bojů a který byl vedoucím Všeukrajinského bratrstva vojáků UPA generála Romana Šuchevyče, „Tarasa Čupřinky“, v Dubně. Makaruk mu na základě svědectví dvou pamětnic potvrdil účast v Ukrajinské povstalecké armádě. Jedna ze zmiňovaných svědkyň byla Valentyna Platonivna Denysjuk, která byla také natočena pro Paměť národa: „A Makaruk mi říká: ‚Já tvého tátu znám a znám všechny, kteří byli zabiti.‘“ Tak se pamětník dozvěděl, že jeho otec byl s největší pravděpodobností zabit.

V době natáčení (2020) žil Vasyl Ivanovyč stále v obci Pidlužžja v Rivnenské oblasti a je jedním z posledních veteránů Ukrajinské povstalecké armády v Dubenském okrese. Nyní se již k hnutí odporu hlásí, ale za Sovětského svazu to tak jednoduché nebylo: „Tehdy se lidé báli přiznávat svoji účast v Ukrajinské povstalecké armádě.“

 

[1] Nahrávka je bohužel poznamenána špatnou výslovností Vasyla Ivanovyče. Místy je pamětníkovi velice těžko rozumět a někdy lze pochopit pouze kontext řečeného. Z tohoto důvodu je také výsledný přepis kratší než obvykle, protože nechci uvádět ty části rozhovoru, kde se můžu pouze domnívat, co má pamětník na mysli (pozn. Luděk Jirka).

[2] Zdůrazněno pamětníkem.

[3] Následně pamětník zřejmě uvádí, že náčelník ztratil oblek. Ale tím si nejsem vůbec jistý.

[4] Osamocené venkovské stavení, které stálo stranou od větších venkovských sídel.

[5] Avans znamená přijetí finančního obnosu za zprostředkování práce nebo doporučení.

[6] Touto informací si nejsem zcela jistý.