The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emma Marxová (* 1937)

• narozena 2. února 1937 v obci Hüttenhof – Huťský Dvůr na Šumavě

• otec v květnu 1945 uvězněn kvůli členství v NSDAP

• rodinu nezařadili do odsunu Němců v roce 1946

• roku 1948 rodina nuceně vystěhována ze Šumavy do Krušných hor

• roku 1951 zastřelen bratr Hermann Oser při pokusu o překročení státní hranice

• v roce 1952 se rodina vrátila na Krumlovsko do obce Vyšné

• v roce 1967 získala část rodiny Oser povolení k emigraci do Německa

• od roku 1990 pečuje o památku zaniklých obcí na Šumavě

• v roce 2020 žila ve Větřní u Českého Krumlova

Emminu rodnou obec Hüttenhof musela po válce opustit většina obyvatel. Územím v blízkosti hranice s Rakouskem po roce 1948 procházela „železná opona“ a česky nazývaná osada Huťský Dvůr v pohraničním pásmu zcela zanikla. Emma v roce 1965 ještě navštívila místo, kde stály už jen prázdné chalupy s rozbitými okny, které byly později srovnány se zemí. Po revoluci se v roce 1990 vrátila do krajiny svého dětství. Zůstaly jen vzpomínky na domy a lidi, kteří v nich žili. Poválečné zúčtování a totalitní režim dalších čtyř desetiletí na bývalém pozemku rodiny Oser tiše přečkaly jabloně, šeříky, rybízy a angrešty, které u chalupy na začátku svého příběhu rodiče Emmy zasadili.

Emma Marxová, rozená Oser, se narodila 10. února roku 1937 jako čtvrtá z pěti dětí. Maminka Johanna, rodným příjmením Lackinger, a Johann Oser se po svatbě nastěhovali do zděděného kamenného domu v osadě Huťský Dvůr. Během devíti let se manželům narodili synové Hermann (1930), Johann (1931) a dcery Mathilde (1933), Emma (1937) a Helge (1939).

 

Život na Šumavě

Společně se starali o hospodářství s pozemky o rozloze osm a půl hektaru. Obživu rodině poskytovalo pěstování plodin, chov několika kusů dobytka. Vykrmenou drůbež prodávala maminka na trzích v nedaleké Horní Plané. Tatínek kupoval i malé pozemky na vzdálených místech, které dokázal zúrodnit a v zimních měsících vydělával handlováním s dobytkem ze Šumavy na trzích v rakouské obci Aigen Schlägl.

Malá Emma v dřevácích a s konvičkou mléka docházela se starší sestrou nejprve do školky, později do školy v nedalekém Josefově Dole, do prostor bývalé sklárny. Na hodiny náboženství děti chodily do kostela ve Zvonkové. Byly zvyklé pracovat na poli, pomáhaly s hospodářstvím a každý měl své povinnosti. Ve vzpomínkách Emmy je mnoho obrazů krásné šumavské přírody, tetřevi v lesích, pstruzi v blízkém Schwarzenberském kanále, ovocné stromy kolem stavení a rodinný poklad – studánka s vířícím pískem za chalupou. Šumava byla domovem rodiny Oser a jejích předků. Všichni mluvili německy a Emma neznala jinou řeč. To se změnilo s blížícím se koncem války.

 

Nikomu nic neudělal, nemá důvod utíkat

V chalupách, kde bylo rádio, se scházeli lidé, aby získali informace o dění ve světě. Do vsi přicházeli utečenci a uprchlí váleční zajatci z různých míst. Na jaře roku 1945 se na cestě za vsí objevil americký tank, vojáci si chodili do chalup ve vsi pro vejce. V květnu byla za vesnicí postavena dvě děla namířená na Horní Planou, kde se starosta nechtěl vzdát svého postu.

Velká část obyvatel Sudet byla členy Sudetoněmecké strany založené Konradem Henleinem v roce 1933. Později byla sloučena s NSDAP – Národně socialistickou německou dělnickou stranou. Do strany vstoupil i Emmin otec, ač nebyl nijak aktivní. „Lidi byli chudí a vstoupili do strany, protože si mysleli, že se dostanou k něčemu dobrému, co jim slibovali,“ říká Emma. V Huťském Dvoře s koncem války začalo zatýkání mužů. Někteří utekli. „Maminka prosila otce, aby také odešel, že ho jinak zavřou. On ale tvrdil, že nikdy nikomu nic zlého neudělal, nemá proto důvod utíkat.“ Johann Oser a hajný Franz Paleczek byli poslední muži ve vsi, pro které si přišli. Emmin tatínek byl zatčen v květnu 1945. Komisaři vstoupili do chalupy ze dvou stran, rodina se musela posadit ke stolu, vše prohledali, vyhazovali věci. Maso, potraviny, látky a nitě zabavili a tatínka odvedli.

Maminka zůstala s dětmi sama. Více než rok se pak starali o hospodářství v Huťském Dvoře bez otce, který byl zavřený v českobudějovické věznici. Rodina musela odevzdávat vejce, mléko, nesměla chovat prasata. Bylo zakázáno zamykat domy. Z vesnice v průběhu roku odcházely rodiny. V některých staveních se soustřeďoval dobytek, který měly povinnost krmit a dojit ženy, které ještě zůstaly. Nakonec i Emmina maminka za zrcadlo, kam dávala doručenou poštu, vložila zelený lístek s instrukcemi k vystěhování. Do dvou truhel sbalili 50 kg pro každého, označili je adresou. Ráno 20. srpna 1946 postavili na zápraží dva hrnce mléka pro kočky, Emma ještě zametla kuchyň a zamkli dům. Po kontrole obsahu zavazadel v Josefově Dole byli Oserovi převezeni nákladním vozem do lágru v Českém Krumlově.

 

Internační tábor v Krumlově

Nedaleko vlakového nádraží v Českém Krumlově byly v bývalých maštalích a stájích za sebou seřazené palandy. Zde se sestěhovávaly rodiny určené k odsunu. V jedné z Emminých vzpomínek sedí ženy a děti na postelích a zpívají. Svítilo se i v noci, to kvůli štěnicím a orientaci bez pouličního osvětlení. „Když šel transport, lidi nespali a celou noc se zpívalo. Na rozloučenou,“ vzpomíná pamětnice. Maminka odcházela prát a bratři Emmy pomáhali zpracovávat dřevo v rodině jednoho z hlídačů. Přinášeli zpátky vždy něco k snědku na přilepšenou. Jinak se lidé do města a mimo tábor nedostali. S transporty ubývalo obyvatel v maštalích, poslední německé rodiny byly přesunuty do internačního tábora ve Vyšném, kde už měla každá svoji místnost.

Dne 3. listopadu 1946 se vrátil tatínek z vězení. Bohužel tři dny po posledním transportu. Rodina už se tak neměla šanci dostat za hranice, kam v transportech odešli příbuzní, sousedé a známí. Zůstali v Československu po dlouhá léta vnímáni částí okolí jako občané druhé kategorie.

 

Já vidím černo

Na Silvestra roku 1946 se Oserovi stěhovali do bytu v domě v obci Vyšný v blízkosti Českého Krumlova. Rodinu se dvěma syny a otcem, kteří měli zkušenosti s prací se dřevem, si vybral vyšenský lesní správce Jan Pinsker pro práci v lese. Německé děti tou dobou ještě docházely do lágru, kde se jim ve vyhrazené místnosti věnoval učitel. Teprve po prázdninách v roce 1947 mohly pokračovat v povinné školní docházce v české škole ve Vyšném. Rodina musela opustit byt v domě bývalé vápenky, přestěhovala se do malého domku u hospody rodiny Šestákových. Zde však pobyla tři týdny a v květnu 1948 Jan Pinsker oznámil, že se budou znovu stěhovat, tentokrát do nedaleké Zlaté Koruny.

Ve zlatokorunském klášteře obývala každá německá rodina svoji místnost. Oserovi navštěvovali mše v kostele, Emma chodila do školy, otec s bratry docházeli ze Zlaté Koruny do Vyšného za prací do lesa. Na podzim roku 1948 přišel příkaz, aby rodina sbalila svůj majetek, nachystala si jídlo na tři dny. Nákladní vůz je 5. října 1948 odvezl na nádraží, odkud vlakem cestovali tři dny. Nikdo nevěděl kam. Maminka u okna vlaku seděla s rukama v dlaních a naříkala: „Já vidím černo, já vidím černo!“

Z vlaku rodina vystoupila ve Vejprtech v západních Čechách, v oblasti s dlouhou historií textilního průmyslu. Po několika dnech, kdy přistěhovalci přespávali v prostorách továren, byl rodině Oser přidělen byt ve čtvrti Nové Zvolání. Většina mužů z přistěhovaných rodin pracovala v jáchymovských uranových dolech, ženy většinou docházely za prací do továren.

 

Učitel Miroslav Dědič

Ve škole děti nesměly mluvit německy. „Bylo těžké nemluvit rodnou řečí s těmi, kteří by jí rozuměli, a muset používat jen češtinu, kterou německé děti neovládaly,“ vypráví Emma. Na první rok školy v Novém Zvolání nevzpomíná ráda. Učitelé se nevěnovali výuce a neměli příliš zájem, aby děti něco naučili. Až později se Emma dozvěděla, že do pohraničí byli učitelé posíláni za trest. V novém školním roce však nastoupil pedagog Miroslav Dědič, jehož působení znamenalo pro Emmu velký zlom. Děti si oblíbily spravedlivého učitele, který s nimi chodil do přírody, věnoval se hudbě a mnohému je naučil. Pomeranče na příděl, které chtěli ostatní učitelé rozdat jen českým dětem, rozdělil tento moudrý pedagog mezi všechny, tedy i mezi děti německé. Od místních továren dokázal získat finanční prostředky na třídenní výlet žáků do Prahy, který se stal nejen pro Emmu nezapomenutelným zážitkem. Miroslav Dědič spolu s katechetkou Olgou Fafejtovou, která v obci krátký čas vyučovala náboženství, se stali pro Emmu vzory a ovlivnili její životní postoje a morální rozvoj. Přestože Emma toužila po vzdělání, vinou poválečných událostí odchodila dohromady jen šest a půl roku povinné školní docházky. Ve čtrnácti letech nastoupila do místní továrny na výrobu oděvů.

 

V noci u potoka zastřelili tři chlapce

V roce 1951 ještě mohli obyvatelé pohraničí kolem Vejprt k potoku, který tvořil hranici mezi ČSSR a NDR. U závor se scházeli chlapci a děvčata z obou stran hranice. Emmin nejstarší, tehdy dvacetiletý bratr Hermann se zakoukal do jedné z dívek žijící na německé straně. Ještě na Šumavě pomáhal otci při handlování s dobytkem přes hranice do Rakouska. Byl zvyklý přecházet hranice. Po vysídlení do Krušných hor pracoval stejně jako mladší bratr Johann a otec v jáchymovských dolech. Nějaký čas si opatřoval adresy příbuzných v Německu. Dne 13. května 1951 se vypravil se svými dvěma kamarády na zábavu do německé vesnice. Přes zákaz překročili státní hranici. Druhý den ráno byla jeho postel prázdná. Emma po ranní mši u kostela zaslechla zprávu, že byli v noci u potoka zastřeleni tři chlapci. Pohraniční stráž vystřelila devadesát ran. Maminčina slova se naplnila, smrt bratra zahalila rodinu do černé.

 

Zpátky na jih

Později sehrála tragická událost roli při rozhodování rodičů, zda využít nabídky vyšenského lesního správce Jana Pinskera a vrátit se do jižních Čech. Rodina se z Vejprt stěhovala do Vyšného u Českého Krumlova 2. listopadu 1952. Mladá Emma se dlouhé měsíce smiřovala s odchodem rodiny z Nového Zvolání, kde zanechala svou nejlepší a nakonec celoživotní kamarádku Waltraud Bayer a ostatní přátele. Ve Vyšném muži znovu pracovali v lese, maminka se starala o hospodářství, Emma se sestrou Hilde docházely za prací do krumlovské nemocnice a nejmladší Helge našla zaměstnání v přádelně. Tatínkovi ubývaly síly, nezastal už tolik těžké práce v lese a jízdu s koňmi. Do domu se přistěhovala rodina rumunských Slováků, otec rodiny pomáhal s prací v lese. Soužití dvou rodin nebylo ideální. Oserovi měli možnost získat bydlení i práci u JZD (jednotného zemědělského družstva), tuto možnost však maminka zcela zavrhla. Pronajali si dům ve Větřní nedaleko Krumlova. Tehdy se rodina stěhovala poosmé. V domě s pozemkem, se zavedenou elektřinou, ovšem bez vody, kterou nosili ze vzdálené studánky, začínali znovu od začátku. Po dalších šesti letech rodina Oserova koupila dům v nedaleké obci Němče. Zde znovu sázeli stromy, obdělávali půdu a zasévali plodiny. Pro Emmu bylo toto období zároveň začátkem dospělého samostatného života.

 

Rodina Marxova

Roku 1965 se sedmadvacetiletá Emma provdala za Karla Marxe. Žili v bytě v obci Větřní. Po třech letech se jim v květnu 1968 narodila dcera Gabriele. V rodině mluvili německy, Emma se nikdy nevzdala šumavského dialektu. Katolickou výchovu, v níž vyrostla, předala i své dceři. V roce 1965 zemřel Emmin otec Johann Oser. O dva roky později získal Emmin bratr Johann s rodinou povolení k vystěhování do Německa. S nimi odešla do zahraničí i babička malé Gabriele, Emmina maminka Johanna Oser. Po událostech v srpnu roku 1968 měla Emma velký strach, že její rodině nebude v budoucnu umožněno vycestovat za hranice a setkat se s příbuznými. To se nakonec nevyplnilo a rodina se při plnění tehdejších podmínek pro cesty do zahraničí navštěvovala po celou dobu komunistického režimu v Československu.

Emma se po mateřské dovolené nevrátila k práci v Jihočeských papírnách ve Větřní. Pomáhala v místní mateřské školce, kde později vykonávala administrativní práci hospodářky v jídelně. Zde pracovala až do odchodu do důchodu.

Po třetí žádosti získala dcera Gabriele na podzim roku 1989 povolení k vycestování do Německa. Rozhodla se k emigraci. Po listopadových událostech odjížděla v lednu roku 1990 již ze svobodného Československa. S rodiči, kteří zůstali, Gabriele dělila už jen vzdálenost mezi německým městem Unteschneidheim – Geislingen a Větřním, nikoli zavřené hranice a rozhodnutí úředníků. Díky ní se stali manželé Marxovi prarodiči třech vnuků a jedné vnučky.

Emma se od začátku devadesátých let podílela na obnově památky zaniklých šumavských obcí a opravě kostela v obci Zvonková, původně nazývané Glöckelberg, do jejíž farnosti spadala osada Huťský Dvůr. Později pomohla opravě kostelů ve Slavkově a ve Svérázi. Založila spolek přátel Šumavy – Böhmerwaldverein a svými aktivitami podporovala rozvoj českoněmeckých vztahů.

 

Mlčeti zlato

Přestože rodinu Oser po válce čekal nelehký osud příslušníka německé menšiny v Československu, práce v uranových dolech, mnohá stěhování a stále nové začátky na nových místech, Emma i přes bolest a pocit ponížení v sobě nikdy neprobouzela nenávist ani nepřátelství. Snažila se být dobrá a nikdy se nepřít. Uznává nespravedlnost války a zlo, které postihlo nevinné. Za války i po válce. Její životní postoj vystihuje rčení: Mluviti stříbro, mlčeti zlato! „Člověk má umět držet jazyk na uzdě, protože to, co ve zlém vysloví, druhý už nikdy nezapomene,“ dodává Emma Marxová na závěr.