The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

P. Václav Mašek (* 1941)

• narozen 29. dubna 1941 v obci Gerník v rumunském Banátu

• roku 1968 přijal kněžské svěcení

• v letech 1968–1977 farářem v Nové Moldavě

• v letech 1977–1999 působil jako farář v rodném Gerníku

• v letech 1999–2016 děkanem v Eibentálu

• v letech 2016–2022 administrátorem filiálky v Bígru

• po více než 50 let působil jako farář a vůdčí postava banátských Čechů

• stal se také hlavním archivářem banátských Čechů; podílel se na řadě studií o životě této komunity

• sestavil zpěvník 343 lidových písní

• v době natáčení žil v Bígru (září 2023)

V historii dvousetleté existence banátských Čechů v Rumunsku patří páter Václav Mašek k nepřehlédnutelným postavám. Jeho cesta ke kněžskému povolání však nebyla dlážděná, ba naopak. Vzešel z chudých poměrů – vyrůstal v početné rolnické rodině a vedle tvrdé práce v hospodářství si uchoval píli a vytrvalost, aby prošel trnitou cestou. Když ho v roce 1968 vysvětili knězem, ani pak neměl na růžích ustláno a šikana komunistického proletariátu ho doprovázela až do svého svržení v roce 1989.

„Nelitoval jsem, nelituji a nebudu litovat, že jsem se stal knězem. Po dokončení teologické fakulty jsem mluvil tak maďarsky, že žádný nevěděl, že nejsem Maďar. Všichni profesoři se chválili, že vychovali velkého a dobrého Maďara. Usmál jsem se na ně a odpověděl: ‚Podle řeči Maďara, ale tuhle je české srdce.‘ A s tím českým srdcem jsem šel pracovat mezi Čechy. Mohl jsem být u Němců, Maďarů, Rumunů. Ne, já si vybral, že půjdu mezi Čechy. A jsem za to rád. Jsem hrdý, že jsem Čech. A možná češtější než mnohý český Čech,“ bilancuje P. Václav Mašek.

Většina českých osadníků přišla do rumunského Banátu ve dvacátých letech 19. století. Oblast osídlili postupně v několika kolonizačních vlnách. Založili tu vesnice Gerník, Rovensko, Svatá Helena, Bígr, Eibentál, Šumice, Svatá Alžběta a na dnešním území Srbska také Češko Selo. Severněji pak vznikly vesnice založené českými Němci, jednalo se o Wolfswiese, Weidenthal, Weidenheim a Lindenfeld.

S prvními Čechy přišel i můj patnáctiletý prapradědeček

Václav Mašek se narodil 29. dubna 1941 v Gerníku (Gârnic), největší české vesnici rumunského Banátu. Rodinné kořeny však sahají do Žichlic na Plzeňsku. Odsud přišlo v 19. století několik rodin, především se jednalo o chlapce před vojenskou službou, přičemž jedním z nich byl i pamětníkův předek Josef Mašek, přezdívaný Lovčík. „Obchodník Magyarly naverboval lidi z Čech, levnou pracovní sílu do lesů,“ vypráví o příchodu Čechů P. Václav Mašek. „Tím, že v Čechách byla ve dvacátých letech 19. století vojna šest až sedm let, slíbilo se jim na dnešní přepočet pět a půl hektarů polností, což byly lesy, s tím, že vojnu dělat nebudou a nebudou platit poplatky. Z Čech tak na území dnešního Rumunska, v té době Rakousko-Uherska, přišli nevysloužilí chlapci.“

V prvním ročníku se naučil tolik, co žáci ve čtvrté třídě

Rodiče Václava Maška se jmenovali Václav a Anna Maškovi, rodina se živila stejně jako všechny další místní rodiny, tedy převážně z polností a výdělků z lesa. Nebylo zde rodiny, která by neměla dvě tři krávy, koně, spoustu hus, slepic a kachen. Z mléka ženy vyráběly máslo, tvaroh, sýr, které odnášely na trh do desítek kilometrů vzdálené Nové Moldavy (Moldova Nouă). Za utržené peníze pořídily cukr, sůl nebo další nezbytné potraviny, které si rodiny samy nevypěstovaly.

Se školní docházkou začínaly děti v sedmi letech, což ale rozhodně neplatilo pro malého Václava Maška. Za škamna gernícké školy zapadl už o rok dříve po boku starší sestry. Působil zde jistý učitel Janšta, jenž o Václavu Maškovi prohlašoval: „Byl by to hřích, nedat malému Maškovi třídu, když se naučil to, co umí čtvrtá třída,“ hodnotil žákův první školní rok. „Měl jsem velký dar učení a velké zalíbení,“ vzpomíná po letech P. Václav Mašek.

Pane faráři, studia mi rodiče nemohou platit

Když dokončil čtyři ročníky, prosil otce, aby ho poslal vyučit se krejčím. Pro početnou rodinu by to znamenalo nemalé výdaje, jaké si nemohla dovolit, a proto Václav Mašek zůstal v hospodářství u rodičů. Velmi brzy tak poznal, co to znamená práce – od deseti let ovládal jízdu s koňským potahem a tvrdě a bez výjimek pracoval v hospodářství.

Trvalo to tak nejméně další tři roky, než do vesnice přišel sloužit nejmenovaný kněz z Temešváru, jemuž zůstane velebný pán Mašek (jak ho jeho věrní nazývají) do smrti vděčný. Prospěch mladého ministranta nově příchozího kněze zajímal, doptával se na jeho školní výsledky a znalosti, aby mu vzápětí nabídl: „Mašku, nechtěl bys studovat?“ Na to mladý hoch z rolnické rodiny odpověděl: „Pane faráři, my jsme chudá rodina. Je nás šest sourozenců, nejsou peníze a rodiče na mne nemohou platit. Není to možné.“

Vzápětí se však ukázalo, že to možné je. Václavova matka tehdy obdržela státní vyznamenání, udělované všem matkám za odrození a výchovu dětí (podobné řádu Matka-hrdinka). Titul zcela jistě dopomohl jejímu synovi Václavu k cestě za studiem. Zmiňovaný duchovní z Temešváru orodoval za mladého Václava Maška na ministerstvu v Bukurešti, aby mu umožnili absolvovat pátou až sedmou třídu bez nutnosti každodenní docházky. Sekretariát vyhověl s podmínkou, že Václav Mašek musí bezpodmínečně dvakrát do roka předstoupit před komisi a projít porovnávacími zkouškami. Nutno však zmínit, že výuka, jakou doposud pamětník znal, probíhala výhradně v jazyce českém a další ročníky musel absolvovat v rumunštině. Kněz, který při Václavu Maškovi stál, se zaručil, že chlapce bude doučovat a pomáhat mu s učivem.

Pást krávy a ještě studovat na faráře

Že bude potřeba opatřit si učebnice, si uvědomoval i mladičký Václav Mašek. Aby získal peníze, přibral si 20 kravek, které denně vodíval na pastvinu za vesnicí (za jednu kravku za den obdržel jeden rumunský leu). V praxi to probíhalo tak, že květnové dny trávil jako pasáček u krav a při tom se stihl učit. A když navečer přihnal dobytek zpátky, převlékl se a utíkal na faru, aby ho duchovní přezkoušel ze zadaných úloh.

Rozvrh dne se pro něj změnil s příchodem června a teplých dnů, to se pásl dobytek v noci, aby unikl otravným mouchám, přezdívaným „bzíkavky“. „Když se udělala tma, učil jsem se. V 11 hodin kravičky ulehly a žvýkaly do čtyř a já spal s nimi. Ve čtyři ráno se každá kravička se zvonkem na krku vzbudila a já s nimi. Musel jsem za nimi běžet, aby mi neutekly do vedlejších polí, kde by napáchaly škodu,“ vzpomíná P. Václav Mašek.

Jakmile vyšlo slunce a začalo silně hřát, mouchy se začaly slétat na dobytek, a to byl nejvyšší čas vrátit se domů, rychle se umýt a nechat se přezkoušet panem farářem a poté odejít na pole za rodiči. Když už se schylovalo k večeru, vyzvedl dobytek a celý proces se opakoval. Takhle se život Václava Maška odvíjel po další dva roky. „Nikomu bych to nepřál. Ale jsem za to rád, že jsem to dokázal. Byla to pro mě těžká zkouška,“ komentuje s dojetím.

Nabyl přesvědčení a pevného rozhodnutí stát se knězem. Ve studiích proto pokračoval na kněžském semináři v městě Alba Julie na katolickém lyceu, které se ukrývalo pod hlavičkou varhanické školy (Scola de canto). Výuka probíhala pouze v maďarském jazyce, což pro budoucího českého kněze znamenalo osvojit si po rumunském jazyce další cizí řeč, navíc většina bohoslovců byli původem Maďaři, Němci a Bulhaři. Zpočátku mu profesoři tolerovali odpovědi v rumunštině. Tím se ale Václav Mašek nenechal ukolébat a v posledním, devátém ročníku už odpovídal plynule v maďarštině a brzy se vyšvihl mezi premianty ročníku.

Studia od deváté třídy sice hradilo římskokatolické biskupství v Temešváru, avšak i přes skromnost a hospodárnost si český bohoslovec musel vydělat peníze pro obživu, které nechtěl a nemohl žádat po své rodině. Každé léto proto trávil v rodném Gerníku, aby pracoval na lesních cestách daleko za vesnicí.

Securitate se nezalekl. Pro spravedlnost se nemáme bát

Po šesti letech studií na teologické fakultě dokončil Václav Mašek bohoslovectví. Spoléhal na to, že po vysvěcení na kněze ho biskupství pošle sloužit do německé vesnice. Přál si zdokonalit se v německém jazyce. I když mu to biskupství přislíbilo, skutečnost nakonec byla úplně jiná. Na jaře roku 1968 odsloužil primiční mši v Eibentálu a Svaté Heleně. Komunistické orgány ho obvinily, že vyzval farníky z českých vesnic, aby se slavnostní mše účastnili. „Byl jsem žalován, že jsem je lákal, aby šli na moji primiční mši. Zavolali si mě na národní výbor a druhý den mě pozvali do Rešic, abych podal vysvětlení,“ vzpomíná děkan Václav Mašek, který dalšího půl roku zůstal bez umístění.

Situace se ustálila až v listopadu 1968, kdy ho diecéze ustanovila knězem v Nové Moldavě, v městečku ležícím na rumunském břehu Dunaje. Poslední římskokatolický kněz tu sloužil naposledy před 24 lety, ještě za druhé světové války. Zdejší faru následně spravoval stát a po převratu se v ní zabydleli komunisté. A podle toho to také vypadalo.

Podmínky tu pro mladého kněze nebyly nijak příznivé. V zimních měsících přebýval ve vymrzlé sakristii kostela a spával u jedné ze spřátelených rodin, která mu poskytovala přístřeší. Až díky jeho snaze mu byla později přidělena skromná místnost. Během devíti let, kdy zde sloužil, navíc čelil neustálému dohledu státních orgánů a rumunské státní tajné policie.

S postupy rumunské Securitate se seznámil již v dřívější době, především při studiích na teologické fakultě. Měl doprovázet každého z vyslýchaných bohoslovců, který nerozuměl rumunsky, jelikož studující budoucí kněží byli převážně cizí národnosti. „Nebyl týden, aby si Securitate nezavolala někoho do města. Vždycky museli jít aspoň dva. Tím, že neuměli rumunsky, profesoři mě posílali s nimi. Byla to pro mě ztráta času, ale především ohavná věc. Špehovali nás. I mně řekli: ‚Když tě vyhodíme z teologie, co budeš dělat?‘ Byl to kapitán. Řekl jsem mu: ‚Pane kapitáne, vidíte ty ruce? Já umím pracovat. Uživím se! Ale až vás vyhodí, co s vámi bude?‘ ‚Běž ven!‘ křičel kapitán a vyhnal mě. Nebál jsem se. Pro spravedlnost se nemáme bát,“ vzpomíná P. Václav Mašek.

Na každé takové předvolání si neváhal přinést rumunskou ústavu, aby se bránil nezákonnému jednání a postupům policejních složek. „Chtěli mi zakázat, abych se na Gerníku nezaměstnával mládeží, ale jen se starými lidmi. Reagoval jsem tím, aby mi to zaslali písemně, ale pouze řekli, že něco takového nesmí, že mi to mohou jen sdělit,“ říká P. Václav Mašek. „Na národním výboru mi pokládali otázku přes otázku, aby mě nachytali, abych řekl nějaké slovíčko proti vládě. Naše ústava mě z toho ale vykopala. Věděl jsem, na co mám a nemám právo. Šli po mně jako vlk po srnce, ale nic nedokázali. Tím, že jsem zachovával státní zákony dopodrobna, nemohli se mnou nic dělat.“

Šel jsem k Čechům pro Čechy

V římskokatolické farnosti v Nové Moldavě vedl Václav Mašek svá kázání v několika jazycích, kázal česky, rumunsky, maďarsky i německy. Popravdě mu scházel český lid, ze kterého sám vzešel, a na vlastní žádost si přál odejít do Gerníku, což se naplnilo roku 1977. Tady jeho práce neskončila, ba naopak pro svůj neotřelý přístup k věřícím čelil šikaně úřadů, byl nadále sledován a opakovaně vyslýchán. „Šel jsem k Čechům pro Čechy. Kolikrát jsem musel bojovat za češtinu. Čechy v Rumunsku chtěli porumunštit. Udělali všechno možné a já v kostele musel držet pěstě. To bylo výčitek a hrožení, co tolik dávám na češtinu. Vytýkali mi: ‚Nejíš rumunský chléb?‘ ‚Jím, ale svýma rukama. Já si na něho vydělám!‘“ připomíná římskokatolický kněz.

V rodném Gerníku sloužil dohromady 22 let a poté uvolnil místo svému nástupci Altmanovi, který však vydržel objíždět české farnosti pouze jeden rok. Svou houževnatostí v tu dobu zastal práci za tři kněze. Obětoval se pro české krajany, čímž se nepochybně stal respektovanou osobou české komunity v Banátu. Stal se hlavním archivářem banátských Čechů a podílel se na řadě studií o životě této komunity. Jeho velkým přínosem byl zpěvník písní banátských Čechů.

Děkan Mašek žil od roku 1999 v Eibentálu, další české, převážně hornické vesnici. K Eibentálu měl ještě přidělenou obec v Bígru, kam se v roce 2016 přestěhoval. Na dalších téměř šest let se stal administrátorem filiálky a dnes zde otec arciděkan Václav Mašek vysluhuje v důchodovém věku.