Mgr. Alena Mašková

„V červnu v roce 2002 jsme měli, bylo to myslím 29. června, jsme měli představenstvo v Praze a já jsem tam do té Prahy prostě normálně odjela na jednání. Tam si mě potom zavolal pan Kučera, pan Šmarda a pan Žák, to byl předseda Fondu dětí a mládeže v té době. Pan Šmarda v podstatě žádnou funkci neměl, akorát byl velký kamarád pana Kučery a tam mi oznámili, že mi představují nového generálního ředitele a já tím pádem končím. Tím novým generálním ředitelem byl zase nějaký kamarád Lukáš Fiedler, který v té době byl vlastně krátce po absolvování právnické fakulty, a tenkrát mi ale řekli, ať si z toho nedělám žádné jakoby problémy, že pan Fiedler se v těch věcech absolutně nevyzná, že neví, o co jde, že tam nikdy nepracoval, a že tam budu pracovat dál vlastně ve funkci jakoby manažera ve společnosti. A bylo to přesně, oni to měli naplánované přesně na den, kdy já jsem vlastně následující den měla odjet na dovolenou, proto si to pamatuji tedy celkem dobře. Ještě ten den, když jsme jeli z představenstva, tak už jsem se nevracela sama, ale už se mnou jeli všichni, jak pan Fiedler, tak Šmarda, Kučera. Jeli se mnou na Seč a já už jsem si vlastně mohla vzít jenom své osobní věci z kanceláře, musela jsem odevzdat okamžitě všechny klíče, všechno. Nemohla jsem si třeba ani z počítače vymazat své soukromé věci nebo tak, prostě jsem musela odejít. Jenom pár věcí, co jsem měla v šuplíkách, jsem si mohla odnést. Druhý den jsem ještě mluvila s panem Fiedlerem. Ten mi řekl, že opravdu až se vrátím z dovolené, že bude rád, když mu budu radit, když mu pomůžu, že si pak vyberu jakoukoliv kancelář a že budu fungovat normálně dál. Zatím jsem odjela na dovolenou, za čtrnáct dní jsem se vrátila z dovolené s tím, že tedy ve mně byla malá dušička. Pan Fiedler si mě zavolal. Už sekretářka mi říká: Alčo, je to špatný, celých 14 dní nedělal nic jiného, než hledal, co by na tebe našel, co by na tebe vymyslel. On už měl připravenou pro mě okamžitou výpověď s tím, že mi tedy vyhrožoval, že zjistili, že jsem tam dělala nějaká manažerská pochybení.“

„Tahleta cesta podle mě byla taková poučenější, protože jsem znala jazyk, tam to bylo dobře. A vím, že třeba v Tallinu mi začalo takové to první přemlouvání nebo první nahlodávání v té hlavičce, že to všechno asi není tak, jak nám to říkají nebo jak se o tom mluví, protože my jsme v tom Tallinu… zaprvé nám tam odešlo ložisko u trabanta, dodneška si pamatuji, že je to podshipniki, a tam nám to opravoval nějaký Oleg Kotík, se jmenoval, a tak jsme se spolu bavili a on se mě ptal, jakou máme měnu, a já jsem říkala, my máme korunu a on mi říkal, když jsme měli svobodu, tak jsme měli taky korunu. To bylo takové první. A druhé potom, když jsme se v Tallinu právě zamíchali zase do takové skupinky turistů a tam to provázela holčina a mě zarazilo, jak mluvila dobře rusky, že ona mluvila dobře rusky, Rusové většinou docela drmolili a tahle mluvila velice pěkně, pomalinku, pěkně spisovně se vyjadřovala a tak. Když jsme skončili, tak jsem jí říkala, vy mluvíte tak pěknou ruštinou. A ona mi říká, vy jste odkud. Říkám, my jsme Češi. A ona říká, víte, pro mě je ta ruština stejně cizí jazyk jako pro vás. Takže to byly takové ty první, kdy jsem potom přemýšlela a říkala jsem si, tady se něco děje, že to není všechno tak, jak je.“

„Oni byli dole na tom náměstí, dnes je tam obchodní dům, tak oni byli na tom náměstí. Lidi špatnými značkami je tou třídou 5. května nahoru nahnali na to náměstí před tou radnicí. To náměstí je poměrně malé a ten tankista před sebou vidí, já nevím, deset patnáct metrů nebo kolik, on nevidí, co je před tankem. A jak ho tam ti lidi nahnali a on se potřeboval otočit, tak se chtěl otočit a bohužel tam zrovna vzal ty dva sloupy. Ale pak se to zase otočilo, už nikdo nepřiznal, že ho tam ti lidi vlastně nahnali těmi špatnými značkami. A že jsme ty značky otáčeli, je pravda. Aby prostě třeba nemohli na Prahu, tak když byla Praha, tak se to hodilo někam do polí nebo se to otočilo, aby prostě tu Prahu nenašli nebo tak, protože oni se neorientovali, oni nevěděli. A tohle si prostě udělali Liberečáci a k tomu už se nikdo nepřiznal. A na tom náměstí byla spousta lidí, kteří to… Prostě se to stalo.“

„Nikdo nás zase nenutil v té komunistické straně být. Já jsem tam nikdy nebyla, a jelikož já jsem typ člověka, který vždycky říkal svůj názor, i když jsem s tím měla velké problémy, můj život byl jak na houpačce. Vždycky jsem se dostala nahoru a pak mne poslali dolů, protože jsem si řekla svůj názor.“ – „Ta strana vás poslala nahoru a dolů?“ – „Strana ne. Ty lidi, kteří v ní pracovali. To je třeba rozlišovat. Vezměte si třeba: já když jsem končila vysokou školu, tak nám tři měsíce před ukončením školy oznámili, že budeme dělat státnice z marxismu-leninismu. Nikdo jsme to netušil. Prostě naposledy někdy v prváku jsme měli přednášky, takže to byl docela šok. No nic, zvládli jsme to. Já jsem dodělala školu a jedině z marxismu-leninismu jsem dostala dvojku na vysvědčení. Podle vysokoškolského zákona jsem měla dostat po ukončení školy titul, protože jsem měla vyznamenání. Skončila jsem s červeným diplomem. Ale řekli mi: ‚Kdepak, ty jsi skončila, ty jsi dostala dvojku z marxismu-leninismu, tak žádný titul nebude.‘ A dostala jsem ho až po revoluci.“

„Já jsem jako skupinová vedoucí musela na školení, a to školení se konalo zase na Seči. A už jsme zase zpátky v Seči. Odjela jsem tedy na Seč. V té době už jsem měla jedny z nejvyšších zkoušek pionýrského pracovníka. Pracovala jsem v organizaci dlouho, od patnácti let jako oddílová vedoucí. Měla jsem celkem slušné zkušenosti. Od sedmnácti let jsem dělala lektorku, kdy jsme školili na letní tábory. Testy jsem tam jako jedna z mála napsala na samé jedničky, tak mi tenkrát nabídli, jestli tam nechci jít pracovat. Vrátila jsem se domů, tam už jsem tehdy měla svého přítele, tak jsme se dohodli, vzali jsme se a týden po svatbě jsme se odstěhovali do Seče. Tenkrát mi bylo devatenáct a odstěhovali jsme se tam proto, že zaměstnání v Seči v tom Československém pionýrském táboře bylo prestižní zaměstnání. Tam se jen tak někdo nedostal. Byla to pro každého, tedy pro lidi, co pracovali v té oblasti Pionýrské organizace, tak to byla jakási čest. Bylo tam v té době – Československý pionýrský tábor byl název toho zařízení – tak tam v té době bylo okolo osmdesáti pracovníků. Bylo tam přesně půlka Čechů, půlka Slováků a opravdu se tam chodilo jako za odměnu pracovat.“