The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lubor Maťa (* 1960)

• narodil se 29. ledna 1960 v Ústí nad Labem

• otec Karel Maťa byl v roce 1978 obviněn z majetkové trestné činnosti

• pamětník byl svědkem domovní prohlídky StB

• maturoval na gymnáziu ve Frýdlantu

• od roku 1979 studoval ČVUT, dokončil dva ročníky

• pracoval v prádelně a kotelně na strahovských kolejích až do roku 1991

• vydával a šířil samizdatová knižní vydání

• v letech 1987–1989 během základní vojenské služby vedl filmový klub

• účastnil se demonstrace na Národní třídě dne 17. listopadu 1989

• pomáhal v Občanském fóru během revolučního dění

• založil distribuční firmu a nakladatelství Maťa

• organizoval hudební festivaly Zelený tulipán a Magorovo Vydří

• v roce 2024 žil v Praze

Aby se Lubor Maťa mohl v 70. letech cítit svobodný a dělat si, co chtěl, začal pracovat na vysokoškolských kolejích na Strahově, kde předtím bydlel jako student. Pomáhal v prádelně, uklízel a nakonec zakotvil na dlouhé roky v kotelně. Právě na kolejích získal kamarády, kteří ho přivedli k undergroundové kultuře a vydávání samizdatových knih. Lubor Maťa je opisoval, později vydával a šířil. Protože byl velmi opatrný, Státní bezpečnost (StB) jeho tehdy ilegální činnost neodhalila. Po sametové revoluci mu zkušenosti přišly vhod, když se rozhodl založit si oficiální nakladatelství Maťa. Pod logem zeleného tulipánu pak rozšířil své aktivity na pořádání stejnojmenného hudebního festivalu v Řevnicích. Underground podle něho stále existuje a má svůj význam, jak totiž říká: „Underground je otázka pocitu.“

Naše kočka skočila policajtovi na klín

Lubor Maťa se narodil 29. ledna 1960 v Ústí nad Labem rodičům Karlovi a Anně, rozené Roubíčkové. Otec byl elektrotechnický inženýr a rodina se často stěhovala podle jeho působení. Když bylo malému Luborovi pět let a jeho mladší sestře tři a půl roku, odstěhovali se do Karviné, kde získali větší byt. Tam Lubor Maťa prožil hezké dětství. „Karviná byla to, čemu se teď říká multikulti: žili tam Češi, Poláci, Šlonzáci, Cikáni, Slováci, a vcelku nebyly žádné problémy,“ vzpomíná na mnohonárodnostní koktejl v hornickém městě. Na prázdniny jezdili za prarodiči z otcovy strany do České Třebové. Babička byla Češka z Vídně, která se ani po mnoha letech nenaučila dobře česky.

V roce 1968 pobývala rodina v Třebové a očekávala narození třetího dítěte, když do Československa vtrhly armády Varšavské smlouvy. „Tenkrát měla ještě Jana, moje sestra, svátek na 21. srpna a bylo zvykem, že jsem něco dostal i já. Zrovna jsme se hádali o dárek, když přiběhla matka, ať toho necháme, že je válka,“ vybavuje si první den okupace pamětník. Maminka si přála, aby se nejmladší potomek narodil na svátek československé státnosti, 28. října, sestra ale přišla na svět 7. listopadu, kdy se naopak slavila Velká říjnová socialistická revoluce. Až do doby porodu zůstali všichni v Třebové a Lubor Maťa tam chodil i do školy, než se vrátili do Karviné.

Zanedlouho nastalo nové stěhování pětičlenné rodiny za lepším životním prostředím, tentokrát do Liberce. Pamětník dokončil základní školu a nastoupil na gymnázium ve Frýdlantu, protože to v Liberci prý bylo jen pro vyvolené. Dojíždění vlakem trvalo teoreticky 26 minut, prakticky mnohem déle kvůli častým zpožděním. Během jízd se hrálo i na kytaru, a tak se právě ve vlaku mladý Lubor seznámil s tvorbou Karla Kryla. S překvapením pak zjistil, že rodiče doma mají i jeho desku. Tu přehrával na magnetofonový pásek pro kamarády, aniž by si uvědomil, že jde vlastně o zakázané šíření „závadové hudby“.

V roce 1978 se otec, inženýr Karel Maťa, dostal v zaměstnání do sporu se svým nadřízeným, když pracoval na zlepšováku. Aby měl na práci klid, odnesl si ji domů, ovšem šéf ho udal za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. To byl tehdy závažný trestný čin a Státní bezpečnost provedla domovní prohlídku. „Jednoho policajta, kterého jsme znali, poslali do vedlejší místnosti nás hlídat. On tam seděl a nikdo se s ním nebavil, naše rodina se s ním nebavila a estébáci se s ním taky moc nebavili. A naše kočka byla tak zmatená, že furt nevěděla co, až si nakonec skočila jemu na klín. Takže on tam seděl u piana a hladil tu naši kočičku,“ vzpomíná pamětník na veselejší stránku této zkušenosti.

„Výsledek domovní prohlídky nebyl příjemný, našli u nás Chartu, ale průšvih nebyl, vzali si nějaké věci a řekli, že to smažou, když z toho nebudeme nic dělat,“ vybavuje si Lubor Maťa, jak jim vlastnictví textu Charty 77 prošlo výměnou za to, že rodina neprotestovala proti krádeži. Otcův nadřízený poté emigroval, a tím celá věc skončila. Přesto setkání s StB na Lubora Maťu silně zapůsobilo a zařekl se, že s nimi už nechce přijít do kontaktu. Při všech dalších aktivitách, které by mu mohly vynést výslech nebo i vězení, byl maximálně opatrný a skutečně se mu podařilo konfliktu se státní mocí vyhnout.

Na opisování bylo nejhorší vyměňovat kopíráky

Roku 1979 nastoupil Lubor Maťa na Elektrotechnickou fakultu Českého vysokého učení technického (ČVUT). Školu zahájil v Poděbradech, v Praze ukončil druhý rok studia, pak pracoval krátce na poště v Jindřišské ulici. Do třetího ročníku už nenastoupil. Zůstal na Strahově, kde pomáhal v prádelně. Čtyři měsíce uklízel na kolejích Na Petřinách, ale vrátil se na Strahov, protože dostal i ubytování a v tamní koleji zůstal zaměstnaný až do roku 1991. Mezitím samozřejmě musel absolvovat povinnou vojenskou službu, ze které se vrátil v březnu 1989.

Zdánlivě podřadná práce v kolejní kotelně přinesla Luboru Maťovi mnohá zajímavá setkání a nové zájmy. Seznámil se například s překladatelem Ladislavem Šenkyříkem, fotografem Štěpánem Stejskalem, hudebním kritikem Jaroslavem Riedelem a dalšími zajímavými lidmi, kteří většinou nemohli svobodně tvořit. Přes kamarády se dostal k zakázané literatuře. Ta se vydávala ve formě samizdatů a rozšiřovala se opisováním nebo i kopírováním na cyklostylu. Šlo o díla českých autorů – Egona Bondyho, Bohumila Hrabala, Josefa Škvoreckého, Ludvíka Vaculíka, ale i knihy George Orwella nebo Alexandra Solženicyna.

Sám Lubor Maťa opsal snad jen jednu knihu. „Na opisování bylo nejhorší po každé stránce vyměnit 11 kopíráků,“ objasňuje důvod, proč se později obracel raději na profesionální písařky. Dvanáctá kopie už samozřejmě nebývala příliš kvalitní. Knihy se distribuovaly a půjčovaly jen kamarádům. Lidé se scházeli v hospodách, pamětník jmenuje například známé hospody na Vinohradech – Chodskou a U Jirásků, hospodu Na Hřebence, bar Orlík na nábřeží, vinárnu U Kafků na Uhelném trhu. To byly v 80. letech oblíbené podniky pražských intelektuálů i příslušníků undergroundu.

Chodil také na koncerty a kulturní akce, o vyloženě ilegálních nebo utajovaných akcích však nevěděl. Koncert kultovní kapely The Plastic People of the Universe navštívil až po revoluci. „Chodili jsme i na povolené kapely, nevěděli jsme, kdy je zakážou,“ vysvětluje svoji motivaci, proč riskantnější akce nevyhledával. Kromě toho se nechtěl zaplést s StB a přijít o možnost šířit samizdatovou literaturu. „Hlavně neudělat průšvih a na sebe neupozornit, není účel nechat se zavřít. Nebyl bych takový tvrďas jako Havel nebo Čuňas (František Stárek),“ dodává pamětník. Jeho oblíbenci byly skupiny Hudba Praha a Psí vojáci s frontmanem Filipem Topolem. Objevoval a poslouchal také Jaroslava Hutku, Petra Lutku, Vlastimila Třešňáka a Vladimíra Mertu. 

Povinnou vojenskou službu, před kterou si nechal ostříhat dlouhé vlasy, sloužil v Lounech, ale i tam unikl drilu pomocí kultury. Navrhl, že bude promítačem a povede u útvaru filmový klub. Ačkoli si nemohl filmy příliš vybírat, mezi oficiální produkcí se občas objevily kvalitní snímky a navíc směl časem v promítací místnosti i přespávat. Mohl také jezdit do Prahy pod záminkou nákupu náhradních dílů k promítačce. Tam si nejen vybíral v archivu zajímavé filmy, ale také měl příležitost přivézt zpět zakázanou literaturu, protože ho nikdo nekontroloval. V 80. letech už byly i poměry na vojně poněkud volnější, dostal se někdy na vycházku i v civilu nebo odjel tajně na folkový festival Porta. Začátkem roku 1989 se mohl vrátit do Prahy.

Na Národní jsem nebyl nachystaný utíkat

Po návratu z vojny podepsal Lubor Maťa manifest Několik vět. Jeho zaměstnání v kotelně mělo také tu výhodu, že se kvůli tomu nemusel obávat vyhazovu z práce nebo zákazu kariérního postupu. V tomto smyslu byl skutečně svobodný. „Kdyby tady byl bolševik, asi bych v kotelně zůstal až do důchodu,“ myslí si i dnes. Když ho přátelé přemlouvali, aby se zúčastnil demonstrace studentů 17. listopadu, nejprve se mu nechtělo. „Pak mě ukecali, tak jsem šel, říkal jsem si: ‘Co se může stát na povolené demonstraci? Tam se asi nestane nic.’ Protože když člověk šel na nějakou zakázanou, tak byl připravený, že bude utíkat, a tady jsem na to nachystaný vůbec nebyl.“

Oficiální shromáždění na Albertově se však změnilo v pochod na Národní třídu, kde průvod zastavil kordón ozbrojenců. „Najednou jsme stáli na Národní třídě, kolem nás všude policajti, tak jsem si říkal: ‘No doprčic, člověk jde jednou v životě na něco povoleného, a takhle to dopadne!’ Takže nás potom čekala procházka tím podloubím, což bylo trošku nepříjemné, chytl jsem jenom jednu ránu, ale záda jsem měl od něčí krve. Takže za mnou to někdo musel dostat do obličeje,“ popisuje pamětník brutální zásah proti pokojné demonstraci. V následujících dnech se zapojil do revolučního dění, docházel do centra Občanského fóra a s kamarády ručně vyráběli a vylepovali plakáty a oznámení.

Po revoluci ještě nějaký čas zůstal v kotelně, ale zároveň s kamarádem prodávali noviny na stánku u stanice metra Staroměstská a později začali distribuovat knížky. Když si od nich knihy začala kupovat i nedaleká Městská knihovna, uvěřil, že by mohl v této oblasti úspěšně podnikat. Založil firmu Maťa, z jejíž distribuční části se později stal knižní obchod Kosmas. První kniha v nakladatelství Maťa vyšla v roce 1993. Zaměřil se na knihy, které do té doby vycházely jen v samizdatu, ale i na tituly spojené s hudbou a undergroundem. V ediční řadě Česká radost vydal například velmi úspěšnou knihu Jana Pelce A bude hůř, která se stala kultovní a byla i zfilmována. Došlo na knihy hudebníků Filipa Topola, Petra Hrabalika a rozhovor s Milanem Hlavsou s názvem Bez ohňů je underground. Kromě toho se nakladatelství věnovalo také knihám zahraničních autorů, v edici Šťastné zítřky vycházely dystopické romány.

Kromě knižních publikací Lubor Maťa od 90. let pořádal koncerty a festivaly. Měl možnost se setkat například se slavnými muzikanty Lou Reedem a Henry Rollinsem. Spolu s Ivanem Martinem Jirousem (Magorem) a jeho tehdejší partnerkou Dášou Vokatou se podílel na založení a organizaci festivalů Magorovo Vydří a stal se pořadatelem festivalu v Řevnicích pod názvem Zelený tulipán. Tulipán je i logem jeho nakladatelství. V roce 2024 se měl konat již 26. ročník tradiční akce, ale pro „totální nepřízeň počasí“ byl odvolán. Zpívá také v hudebním uskupení, které vystupuje pod názvem Sbor břežanských kastrátů. 

Lubor Maťa je přesvědčený, že underground neskončil s pádem režimu, ale je stále živý. „Underground je otázka pocitu, jako když si řeknu: ‘Tady se mi to líbí, tady budu bydlet,’ a já v tom undergroundu bydlím už 40 let.“ V roce 2024 žil pamětník v Praze.