The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdena Matějová (* 1934)

• narodila se v roce 1934 v Kamýku nad Vltavou

• otec stavitel, matka v domácnosti

• v roce 1936 se přestěhovala do Sedlce u Sedlčan

• za války svědkem deportací židovského obyvatelstva

• od roku 1943 škola v Sedlci zabrána Němci, docházela do Jetřichovic

• květen 1945 – zažila v Sedlci povstání na konci války

• do roku 1949 studovala na měšťance

• studovala na obchodní škole v Táboře

• do roku 1960 pracovala ve spořitelně a v bance v Sedlčanech

• v letech 1960–1970 byla zaměstnána v podniku Státní statky

• 1970 – těžká autonehoda, poté invalidní důchod

• 1986 – ovdověla, bezdětné manželství

• žije v Sedlčanech

Zdena Matějová se narodila v roce 1934 v Kamýku nad Vltavou, kde žila do svých dvou let. Poté se rodina přestěhovala do Sedlce na Sedlčansku, kde pamětnice prožila dětství. Přiznává: „Mé dětství bylo krásné a spokojené, ale najednou přišel Hitler, druhá světová válka a byl konec.“

Chleba na příděl a husa ve sklepě

Okupaci Československa prožívali hlavně dospělí, děti, jako tehdy pětiletá Zdena, ji tolik nevnímaly. Do školy začala chodit v roce 1940 a zatím se všechno zdálo normální. Situace se začala zhoršovat postupně, byl nedostatek potravin a věcí základní potřeby. Ze Sedlčanska Němci většinu civilních obyvatel vystěhovali a v oblasti zřídili výcvikový prostor. Toto opatření se ovšem rodiny nijak nedotklo, navíc pamětnice byla malá a tvrdí, že rodiče většinu detailů před dětmi tajili.

Vnímala válku očima dítěte a vzpomíná si na to, co dítě zaujme – potravinové lístky, chleba na příděl nebo husa ve sklepě: „Na vesnicích se jídlo shánělo lépe než ve velkých městech. Naše rodina, tak jako jiné, přes zákaz vykrmovala ve sklepě husu. Maminka však měla strach, že se husa prozradí kejháním.“ Doma měli rádio, malou krystalku, a celá rodina tajně poslouchala vysílání z Londýna. Poslech zahraničního rozhlasu se trestal smrtí. Pamětnice vysvětluje situaci: „Chodily kontroly, jestli lidé zákaz neporušují. To, že přijde hlídka, se vědělo vždy dva dny předem. Když někoho přistihli, byl popraven bez jakéhokoli soudu.“

Medailonek na památku

Osobně nejvíce Zdenu Matějovou zasáhly deportace Židů, jimž v Sedlci patřila velká část obchodů. Během roku 1942 byli odsunuti do koncentračních táborů, odkud se většina z nich nevrátila. Pamětnice chodila do třídy s Alenkou, která pocházela z židovské rodiny. „Alenka se mnou chodila do třídy, a protože jsme bydlely blízko sebe, tak jsme se kamarádily. Její rodiče měli obchod s látkami. Bohužel také zahynula v koncentračním táboře. Jako památku na ni mám medailonek. Raději nechci myslet na to, co se s ní stalo,“ přiznává se smutkem Zdena Matějová.

Dva roky před koncem války Němci zavřeli sedleckou školu. Umístili tam jednotky SS, a proto děti chodily do Jetřichovic, vzdálených asi pět kilometrů od Sedlce. V posledním roce války už do školy nechodily téměř vůbec.

Největší zlo přišlo na konci války

Když v Praze začalo v květnu 1945 povstání, všichni věděli, že se blíží konec války, ale Němci v tu dobu páchali největší zlo. V Sedlci vypálili školu a obyvatelé se rozutekli do okolních měst a vesnic k příbuzným. Zdena Matějová popisuje dramatické poslední dny války a neubrání se dojetí: „Stávalo se, že Němci zatkli a sebrali kohokoli, kdo se kolem jen mihnul. Zadržené pak zavřeli a mučili. Trhali jim nehty a dloubali oči. Mučení lidé si museli vykopat jámu, do které byli po popravě vhozeni. To, že docházelo k mučení, jsme se dozvěděli po jejich exhumaci po válce.“

Se sovětskými vojáky, kteří přišli s Rudou armádou, se setkala především u babičky, která bydlela v Milevsku. „Sedlcem jen prošli, ale v Milevsku se Rusové zdržovali ještě i rok po válce. Brali jsme je jako osvoboditele, i když se rádi napili,“ usmívá se pamětnice.

Po válce Zdena Matějová navštěvovala měšťanskou školu a ve studiu pokračovala na obchodní škole v Táboře. Její otec, profesí stavitel, v roce 1948 musel soukromou živnost zrušit a pracoval jako plánovač v mlékárně. Pamětnice po maturitě nastoupila do spořitelny a později přešla do nově založené banky. V roce 1960 se její pobočka v Sedlčanech zavřela, a tak si našla práci v podniku Státní statky. Když jí bylo šestatřicet let, měla těžkou nehodu. Po dlouhé rekonvalescenci zůstala v invalidním důchodu a pracovala jen příležitostně. V roce 1986 ovdověla, manželé děti neměli. Svůj příběh vyprávěla Zdena Matějová studentům Waldorfské školy v Praze 5 v květnu 2015.