„Měl jsem dva maléry. V roce 1956 bylo maďarské povstání. Seděl jsem na pivu a říkám: 'Rusové to mají v Maďarsku prosraný, komunisti mají prdel v kalupu.' Pracovalo se v sobotu. Já přijel domů, tam už stáli estébáci, naložili mě a odvezli do Žandova. Tam mě svlékli donaha, jeden seděl se samopalem proti mně a do rána výslech. To bylo jednou. Druhý malér byl, když jsem si v roce 1969 přišil trikolóru a chytil mě estébák, policajt a dva vojáci, tam na křižovatce do Úšovic. A říkají: 'Sundejte si to!' – 'Ne!' Tak jsem se tam s nimi pral, že nemohl jet trolejbus.“
„Pak jsme se stěhovali do Čech. Když jsme se stěhovali, tak jsme celkem nic neměli. Strejda, tomu bylo šestnáct, pomáhal mamince naložit do vagónu ty naše krámy. A říkal mámě: 'Marto, když se mi u těch Poláků nebude líbit, přijedu za tebou.' A barák mého dědy, tam spadla jedna bomba a nezbylo z něj nic, těch pár věcí, co měl, s nimi bydleli ve škole. Vrátil se do té školy a Poláci mu všechno sebrali. Tak přijel do Čech jen v tom, co měl na sobě, neměl nic. Když jsme byli v Čechách, tak nás nastěhovali k nějakému panu Hellingerovi. To byl barák, který měl dvě větší místnosti dole a dvě místnosti v podkroví. My tři jsme bydleli v jedné místnosti, naproti bydlela ženská, která měla německého vojáka hudebníka. Nahoře bydlel děda a v druhé místnosti bydlel majitel a dole byla komora, takže byl plný barák lidí. A když se v roce 1946 museli [Němci] stěhovat, tak ten Hellinger říká: Frau Matička, in zehn jahre bin ich zurück. [Paní Matičková, do deseti let se vrátím.] Ono mu to nevyšlo.“
„Stalo se, že [otec] měl malárii a byl někde v Německu v lazaretu. Vím, že jsme ho jeli vlakem navštívit v roce 1943. Pamatuju si to dobře, protože tam smolili jméno Matička, nedokázali to vyslovit, když jsme ho sháněli. Skončil v Schörnerově armádě, vzdal se v Mělníku. Tam ti chytří Čecháčkové, kteří neměli flintu v ruce, machrovali a vyšel výstřel a prostřelili nějakému vojákovi břicho. Asi se dobře nedívali, tak je tam zlikvidovali a otce chytili zase až v Polsku. A jeli čtrnáct dní ve vlaku na Sibiř, takhle to všechno skončilo u táty. Říkal, že když rostla tráva, tak se vojáci venku pásli jako dobytek, protože Rusové měli nedostatek jídla. Každý den bylo třicet čtyřicet vojáků mrtvých. Přišla ruská doktorka, to byl velký lágr, nechala je svléknout donaha, a který vypadal, že umře, tak do vlaku a šup s ním do Německa.“
Manfred Matička se narodil 14. března 1938 ve slezském Husinci (dnešní Gęsiniec). Patřil k potomkům českých protestantů, kteří v 18. století emigrovali z náboženských důvodů do Pruska. Jeho otec za druhé světové války bojoval ve wehrmachtu, na konci války padl do sovětského zajetí. Pamětník s matkou a dalšími příbuznými v roce 1945 přesídlili zpět do Čech, usadili se ve Třech Sekerách, kde chvíli žili v jednom domě s odsunovaným sudetským Němcem. V roce 1947 se otec dostal ze zajateckého tábora na Sibiři a shledal se s rodinou. Kvůli projeveným názorům na maďarské povstání v roce 1956 pamětníka zatkla a vyslýchala Státní bezpečnost (StB). Při invazi vojsk Varšavské smlouvy napsal na svém pozemku protestní heslo. V roce 1969 se dostal do konfliktu s policisty a vojáky kvůli přišité trikolóře. Vyučil se kominíkem, většinu života však pracoval jako profesionální hasič v Mariánských Lázních. V roce 2023 žil ve Třech Sekerách. Zemřel 12. ledna roku 2024.
