The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Milan Mátl (* 1935)

• narozen 30. října 1935 ve Vídni

• vídeňský Čech

• ve Vídni zažil několik spojeneckých bombardování

• v létě roku 1944 byl jejich dům zasažen a zničen při náletu

• v roce 1946 rodina reemigrovala do Československa (Šumperk)

• v roce 1968 zvolen místopředsedou Okresní rady odborových svazů (ROH) v Šumperku

• na počátku normalizace dostal výpověď ze zaměstnání v n. p. Pramet

• evidován Státní bezpečností jako nepřátelská osoba

• v roce 1990 tajemník okresního národního výboru v Šumperku

• místopředseda Strany zelených pro Moravu a Slezsko

• v roce 2022 bydlel stále v Šumperku

„Měli jsme ohromný strach, protože nemůžete nic dělat a jen čekáte, jestli to na vás spadne, nebo nespadne. Můžete se jen modlit,“ vzpomíná Milan Mátl na pocity, které jako devítiletý opakovaně prožíval s rodiči v úkrytu ve sklepě při spojeneckých náletech na Vídeň. Při jednom z nich dostal jejich dům přímý zásah. „Byli jsme dole ve sklepě a sesypalo se to tak dva a půl metru ode mě. My jsme bydleli v prvním poschodí, takže nám nějaký nábytek dokonce zůstal celý. To, co bylo nad námi, tak to bylo rozmetáno a padlo všechno.“

Otec odmítl bojovat ve wehrmachtu

Milan Mátl se narodil 30. října 1935 ve Vídni jako nejstarší ze tří dětí rodičům Františkovi a Emilii (rozené Hnátkové). Rodina patřila k tamní přibližně padesátitisícové české menšině. Stejně jako většina Čechů se prarodiče pamětníka do Vídně přestěhovali v době Rakousko-uherské monarchie.

Mátlovi bydleli v 10. vídeňském okresu v ulici Laxenburgerstrasse. Otec pracoval jako účetní v české firmě a matka jako učitelka v české mateřské škole spolku Komenského. Jedna z prvních vzpomínek Milana Mátla se bezprostředně týká anšlusu Rakouska, který proběhl 12. března 1938. Tři dny poté připojení Rakouska k nacistickému Německu z balkónu Hofburgu Vídeňanům oznámil přímo Adolf Hitler. „Já si tu návštěvu pamatuju už jen z toho, že za okny všech domů byly lucerničky, svíčky a slavnostní ozdobení, které známe i z těch pozdějších dob tady odtud po osmačtyřicátém.“

Obyvatelé Rakouska proto po vypuknutí druhé světové války narukovali do wehrmachtu. V roce 1942 dostal povolávací rozkaz také otec František Mátl. „Když nastoupili branci, tak na dotaz, jestli má někdo nějaké důvody, proč by neměl být v armádě, tak vystoupil s tím, že je Čech a führer prohlásil, že nechce Čechy v armádě. Ono to stačilo na to, aby nemusel narukovat.“ Otce pak místo do armády poslali do Technische Nothilfe, jejíž příslušníci měli za úkol odklízet trosky a opravovat budovy po bombardování. Zařazovali je ale také na různé práce technického charakteru a občas i na záchranné práce. Otce pak nasadili na různá místa v Rakousku a údajně i na přípravu stavby tajné muniční továrny v Ebensee u Traunského jezera. Měly se v ní vyrábět balisticky řízené rakety V-2, ale k samotnému zahájení výstavby nakonec nikdy nedošlo.

České školy zavřely

Právě někdy v době, kdy otce povolali do armády, nastoupil Milan Mátl do české základní školy. Jenže nacistický režim postupně ve Vídni rušil českou výuku a škola byla krátce poté uzavřena a v jejích prostorách vybudovány vojenské sklady. Milan pak sice přešel do jiné školy s českým vyučovacím jazykem, ale po roce tam dosadili učitelku, která neuměla ani slovo česky, a tak se všechny předměty vyučovaly v němčině. I přes výrazné omezování českých organizací ve Vídni Milan dál docházel do spolku České srdce, který i za války pořádal různé zábavné akce a divadelní představení jak pro děti, tak pro dospělé.

Přišli o střechu nad hlavou

V březnu 1944 zasáhly Vídeň první spojenecké nálety a v průběhu roku přišlo několik dalších. Milan Mátl vzpomíná na neustálé poplachy, při nichž se několikrát ukryli v přeplněných veřejných krytech, ale většinou našli útočiště ve sklepě jejich bytového domu. Právě ten dostal v létě roku 1944 přímý zásah a málem je všechny uvěznil v podzemních prostorech. „Sesypalo se to tak dva a půl metru ode mě, ale ven jsme se dostali. Schodiště ze sklepa bylo naštěstí průchodné,“ vzpomíná Milan Mátl a dodává, že tehdy sice přišli o přízemní byt, z něhož zůstaly jen tři obvodové zdi a podlaha, ale na rozdíl od sousedů jim výbuch bomby nezničil nábytek a zůstal i klavír.

Milan se pak s matkou přestěhoval k prarodičům Františkovi a Emilii Hnátkovým, kteří bydleli ve stejné ulici. Město ale zažilo mnoho dalších bombardování. Milan Mátl vzpomíná nejen na prach ze sutin, ale také na všudypřítomný nesnesitelný zápach z tlejících mrtvol pod nimi. Jednou z obětí bombardování byl i Milanův osmiletý kamarád Pavel Kudrna, který po zásahu bomby zemřel spolu se svým otcem v zahrádkářské kolonii. I okolí domu prarodičů se bombardování nevyhnulo – blízký zásah jim vysypal všechny okenice a střepina zabila dívenku ze sousedství.

Hrách a zase hrách

Ještě před příchodem sovětských vojsk do Rakouska se otec z Technische Nothilfe vrátil domů. Ačkoli v domě bydlelo několik Němců a také příslušník SS, rodiče pravidelně poslouchali rádio Londýn, což je v případě prozrazení mohlo stát život. V dubnu 1944 proběhly boje o Vídeň. Milan Mátl vzpomíná, že několik dnů poslouchali výbuchy a střelbu v okolí, ale v jejich ulici k žádným bojům nedošlo. Po příchodu Rudé armády se v domě ubytovalo několik sovětských důstojníků. Jejich část města pak spadla do sovětské okupační zóny. Milan Mátl poté nastoupil do jediné české hlavní (měšťanské) školy na Sebastianplatz. Z prvních poválečných měsíců pak vzpomíná hlavně na nedostatek potravin a na to, že jak ve škole, tak doma jedli stále dokola různě upravený hrách.

Padla železná opona

Mátlovi pak vyslyšeli výzvu československé vlády a spolu s přibližně 11 tisíci vídeňských Čechů odešli do československého pohraničí, vylidněného po odsunu Němců. Nejprve odjel otec, který si v Šumperku zajistil zaměstnání v textilní továrně a také byt pro rodinu. V roce 1946 se i s nábytkem do Šumperku přestěhovala celá rodina. Prarodiče zůstali ve Vídni a Mátlovi je jezdili navštěvovat a také si s nimi pravidelně dopisovali. To se ale změnilo po komunistickém puči v Československu v roce 1948. Cesty do Rakouska už nebyly možné a i dopisy od prarodičů chodily značně cenzurované. „Byly jako dětské vystřihovánky. Chyběla v nich slova, věty, někdy půl dopisu. A to šlo prakticky celá padesátá léta, bez nějakých velkých změn.“ Dokonce ani na pohřeb dědy nikdo z rodiny nepřijel, protože nedostali povolení k návštěvě Rakouska.

Únor 1948 rodiče těžce nesli. Oba jako členové Sokola zastávali prvorepublikové ideály a byli si vědomi, že opět nastupuje diktatura. Do Sokola docházel i Milan, který se jako žák zúčastnil v Praze na dlouhá léta posledního XI. všesokolského sletu v červnu 1948. Otec byl také členem Československé strany národně socialistické. Milan Mátl tehdy studoval na gymnáziu v Šumperku a vzpomíná, že několik profesorů tehdy kvůli nesouhlasu s vývojem v zemi dostalo výpověď. V knihách tehdy studenti museli trhat celé stránky, které se nehodily do představ komunistické strany o novém uspořádání světa. Při cestách ze školy pak často v centru města narážel na výklady, v nichž se vystavovaly fotografie lidí označených jako vykořisťovatelé státu, což byli vlastníci nějakého obchodu nebo malé výrobny. Někdy tam dokonce umístili i jejich osobní věci zabavené při domovních prohlídkách, aby tak v lidech vyvolali závist a nenávist k této skupině obyvatelstva. „Po tom osmačtyřicátém vládl strach a možná byl ten strach větší než za války,“ dodává Milan Mátl.

Na černé listině

V roce 1953 Milan Mátl úspěšně absolvoval maturitní zkoušku i přijímací řízení na Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích. Během vysokoškolských studií měl absolvovat vojenskou přípravu na vojenské katedře, díky níž měl mít zkrácenou vojnu z dvou na jeden rok. Kvůli táhlým potížím se zánětem kostní dřeně ho z přípravy vyřadili, a aby po studiích nemusel absolvovat celou vojnu, studium dokončil dálkově. Mezitím po několika zdravotních prohlídkách dostal tzv. modrou knížku, průkaz o neschopnosti k vojenské činné službě.

Už před nástupem na dálkové studium získal Milan Mátl místo chemika v Závodu první pětiletky (od roku 1966 Pramet) v Šumperku. V roce 1959 stejně jako jeho otec vstoupil do Československé strany národně socialistické, kvůli čemuž byl ale považován za politicky nespolehlivého a měl zastaven pracovní postup. Po dvou letech tak i na doporučení spolustraníků ze strany vystoupil. V podniku se seznámil s Helenou Pokornou, s níž se v roce 1961 oženil. V roce 1964 se pak manželům narodila dcera Šárka a o čtyři roky později syn Pavel.

Během politického uvolnění v roce 1968 nechtěl stát Milan Mátl stranou, a tak se začal angažovat v Revolučním odborovém hnutí (ROH). „Právě odbory bylo to, co mohlo přinést změnu. Tady totiž kromě komunistické strany nebyly žádné organizace, které by měly nějaký politický vliv,“ dodává.

V ROH tehdy probíhaly převratné změny. Diskuze se vedly na všech úrovních a vedení odmítalo závislost na KSČ a přidalo se k Šikovým ekonomickým reformám. V reformním kurzu odbory pokračovaly i po srpnu 1968, kdy do Československa vstoupila invazní vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem. Asi v září téhož roku Milana Mátla zvolili předsedou základní organizace ROH ve Výzkumném ústavu pro práškovou metalurgii v Prametu a o něco později se stal místopředsedou Okresní rady odborových svazů v Šumperku.

Jenže režim přitvrzoval a v dubnu 1969 se stal prvním tajemníkem ÚV KSČ Gustáv Husák, který dlouhá léta symbolizoval období normalizačního útlaku. V podnicích bylo často dosazováno bezpáteřní vedení, které se rychle zorientovalo v nových časech. I do Prametu přišel nový ředitel a Milan Mátl nejenže skončil v odborech, ale také dostal výpověď ze zaměstnání. „S novým ředitelem přišla samozřejmě reakce, kdy se tehdy padlí komunisté mstili, jak to šlo. Ono jim to šlo dobře, měli za sebou armádu a všechno, co potřebovali, takže si dělali naprosto, co chtěli. Zákony nezákony. Pokud se jim to nepodařilo hned přizpůsobit, tak je zkrátka nedodrželi. Když jsem dostal výpověď, tak jsem se ptal mého přítele, který tehdy ještě byl v okresním svazu jako poradce, jestli je mám zkusit žalovat, protože to bylo naprosto proti zákonu. On mi říkal: ‚Proces možná vyhraješ, ale to ti nestojí za to.‘“

Až po několika marných pokusech pak Milan Mátl získal zaměstnání v geologickém průzkumu, kde tehdy pracovalo mnoho lidí s podobným osudem. Ani tam ale neušel pozornosti StB, která ho evidovala pod zkratkou NO – nepřátelská osoba. „Jeden můj kolega v práci mi řekl, že za ním byla dvojice nějakých mužů ze Státní bezpečnosti a vyptávali se na mě,“ vzpomíná Milan Mátl a dodává, že později zjistil, že tito muži kvůli jeho osobě podnik navštěvovali pravidelně dvakrát ročně.

Černá skvrna na posudku zůstávala a i děti měly o mnoho let později potíže s přijetím na vysokoškolská studia. Na radu Milana Mátla si syn během přijímacího řízení dělal kopii vyplněného testu. Když pak přišlo oznámení, že kvůli špatným výsledkům nebyl přijat, Milan Mátl s touto kopií, která dokládala úplně jiné výsledky, zajel na univerzitu a syna přijali.

Přestaňme drancovat životní prostředí

Milan Mátl s manželkou pravidelně poslouchali Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky a právě z těchto rádiových relací se dozvěděli o zásahu proti demonstrantům na Národní třídě, který vyvolal protikomunistické demonstrace po celé zemi. Pamětník vzpomíná, že se účastnil snad všech mítinků v Šumperku a toto období prožíval velice emotivně. Hned zkraje roku 1990 dostal nabídku místa tajemníka okresního národního výboru (posléze okresní úřad) v Šumperku, kde se měnilo celé vedení. Na tomto postu zůstal do konce roku a pak se vrátil zpět do geologického průzkumu. Angažoval se i v politice a byl zvolen místopředsedou Strany zelených pro Moravu a Slezsko. Tuto placenou funkci zastával několik let a poté až do penze pracoval jako chemik u firmy ABA.

V době natáčení v roce 2022 bydlel Milan Mátl stále v Šumperku. V dnešní době ho nejvíce trápí otázka ekologie a směřování lidstva, které bezostyšně drancuje planetu za účelem co největších zisků bez ohledu na budoucnost, která podle něj spěje ke katastrofickému vývoji.