Jaromír Matouš

„Třináctého listopadu v padesátém třetím roce v noci k nám vtrhlo komando šesti estébáků. S tím, že de facto u nás ještě bydlela sestřenice, která studovala na vysoké škole. Den předtím, ve čtvrtek, byl koncert České filharmonie, kde manželka mého strýčka, skladatele Jaroslava Řídkého, hrála jeho klavírní koncert. Takže u nás ještě bydlel jeho žák z Příbrami z hudební školy. Takže byl problém. Najednou, když tam vtrhli, tak zjistili, že – dřív se totiž museli lidi přihlašovat, když tam přespávali – nejsou přihlášení, kdo u nás nocoval. Po tom koncertě přišli až v noci, kdy už nebyla možnost se u domovnice zapsat, že přišli.“

„Po válce pak to obsazovalo část ministerstvo zahraničí, tam byli třeba velvyslanci. Pak tam přišli letci z Anglie, co se vrátili. Takže ty děti... Někteří přišli a měli Angličanky, ale i Češky. S jejich dětmi jsme kamarádili hodně. To pro nás byl pak skutečně šok, když najednou v roce 1949 ze dne na den zmizeli. Jeden den jsme si hráli a povídali a druhý den nebyli.“

"Nikdo ho nechtěl zaměstnat. Přes velkou protekci doktora Šustra, který dělal právníka v Údržbě velkoobchodu, tak ho vzali jako údržbáře. Dva roky dělal zedníka. Říkali, že mají nejchytřejšího pomocníka s dvěma vysokými školami. Říkal, že takového už tam mít nebudou. Tam dělal, dokud nedostal těžký infarkt v roce 1963."

"Otec rozhodl, že jsem jako čtyřletý šel do Mateřské školy Francouzského gymnázia. Dva roky jsem se tam školil. Mám tu ročenku, kde jsem uvedený. O tři roky výš chodil Petr Pithart, je tam i jeho jméno. V roce 1949 to zrušili. Byly tam Francouzsky, neznaly slovo česky. Školka byla od osmi do dvanácti. Nosili jsme si vlastní svačinu, měli jsme torničky, které jsme na začátku odevzdali a o svačinu si člověk musel říct francouzsky. Když jste si neřekl, nedostal jste. Člověk nejedl. Předpokládalo se, že někdo z rodičů musí znát francouzsky. Dostávali jsme na stroji rozmnožené texty a písničky, které s námi rodiče museli cvičit. Když jsem byl v první třídě, tak si jedna Francouzka vzala Čecha, byla pak Kadlecová, bydleli v Bubenči. Tak jsme k ní asi pět dětí chodily, zvala si nás na hodiny. Ve třech letech jsem mluvil dobře francouzsky, dnes už toho dohromady moc nedám."

"V roce 1953 byl zavřený a odsouzený, takže jsme byli poškozeni. A ředitel školy, nějaký Němec, byl bolševik až na půdu a tvrdě nás perzekuoval Byli jsme tři z té školy. Bylo nás tisíc dvě stě dětí a tři jsme byli postižení, které nedoporučil na základě kádrových důvodů na další studium. Na Praze 6 jsme mohli jedině na doly hutě Kladno. Takže přes velkou protekci a známosti přes známé byl náměstek ministryně místního hospodářství mi pomohl, že jsem byl v květnu navštívit tiskárnu. A řekl, že jediná cesta byla do tiskárny. Přihlásil jsem se, bylo nás jednadvacet a jen tři nás brali. Dodnes mám schováno, že jsem byl přijat na základě velmi dobrých výsledků ve škole. Tím jsem se jim odvděčil, že hned první rok učení jsem byl vyhodnocen jako nejlepší učeň učiliště."