The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Luisa Matoušková (* 1930)

• narozena 25. listopadu 1930 v Nových Hradech

• pochází ze smíšené česko-židovské rodiny

• po mnichovské krizi musela z Nových Hradů rodina uprchnout

• počátkem roku 1945 byla se sestrou Bertou poslána do transportu do Terezína

• v 90. letech získala rodina v restitucích zabavený majetek zpět

• po revoluci vedla dlouhé roky prosperující obchůdek s keramikou

Život je divadlo. A j,estli máte sen, splňte si ho, nebo bude pozdě. To jsou slova Luisy neboli Lízy Matouškové. Nezdolnou energii převzala od své maminky, které říká dodnes familiárně Rózi a kterou během vzpomínání opakovaně obdivuje. Její hnací motto z Terezína, „nikdy to nesmíte vzdát“, ji doprovázelo celý život. “Život je hraní rolí, a tak teď hraju roli stařenky – doufám, že ne příliš vetché,” glosuje pamětnice samu sebe. Než však přišla tato role, předcházely jí mnohé jiné, každá sama o sobě by vydala za jeden život. Líza Matoušková, jedna z mála přeživších holocaust z širokého rodu Cíglerů, kdysi rozvětvené obchodnické rodiny s židovskými kořeny, ví zkrátka, jak žít. 

Nikdo neřešil, jestli jste Žid, Čech nebo Němec

„Já byla transport AE 378. Do kabátu mi máma zašila svatého andělíčka, aby mě ochraňoval,“ říká Líza Matoušková, když vypráví o Terezíně. Jak se tam dostala? Pocházela z židovské rodiny Cíglerů, nicméně v Nových Hradech se v roce 1930 plavovlasá holčička narodila do smíšeného manželství. Tatínek se jmenoval Rudolf a byl Žid, maminka Róza, za svobodna Baurová, byla křesťanka. Pamětnice vzpomíná, že maminka byla o 18 let mladší než tatínek a byla to šarmantní žena. „Veselá, podnikavá a pozitivní osoba. Dodneška obdivuju její sílu,“ říká.

Berta, Elza a Líza. Líza Matoušková přišla na svět jako prostřední ze tří sester. S Bertou pamětnice odjela do transportu. Celá rodina Cíglerů byla poměrně veliká. „Nikdo z nich nezbyl,“ vzpomíná pamětnice. Přitom rodina ani nevyznávala ortodoxní židovství, byli to obchodníci, kteří spolupracovali se všemi bez rozdílu náboženství. Jak vzpomíná pamětnice, maminka Rózi byla chytrá, protože chodila nakupovat do českých i německých obchodů. I pamětnice měla kamarády tzv. na obou stranách dospělácké barikády nacionalistických půtek, tedy jak na české, tak německé straně. „To byla hromada dětí, řádili jsme jak černá ruka, spolu jsme si hráli, nikdo neřešil, jestli jste Žid, Čech nebo Němec.“ Přestože byli židovská rodina, světili Boží tělo, slavili Vánoce. Doma mluvili česky i německy, jak kdo uměl, v domě jich bydlelo spousta, včetně služebnictva. „Všichni si tak nějak rozuměli.“

Jednou v dirndlu, jednou v kroji

Najednou přišli Němci. „Najednou úprk pryč, bylo potřeba se nějak zařídit, abychom měli kam utíkat. On už tušil, že to nebude jednoduchý utíkat s celou rodinou.“ Naložili, co mohli, na náklaďák a utíkali do Budějovic, protože Nové Hrady po Mnichovu spadly do Sudet. Pamětnice vzpomíná na bizarnost tehdejší doby – do první třídy šla ještě v Nových Hradech, kde nebyla česká škola. „Tak jsem šla do německé školy. Ne sice v dirndlu, ale v kostkovaných pěkných šatečkách. Jenže druhý den otevřeli českou školu, a tak jsem šla zase ve slováckém vyšívaném kroji tam.“

V Budějovicích pokračovala ještě chvíli ve vzdělávání. „Potom ale vyšel ten zákon, že jsme nesměli do školy, museli jsme nosit židovskou hvězdu, neměli jsme potravinové lístky...“ Přituhovalo, ale to ještě nebylo všechno. V roce 1941 zemřel pamětnici otec, ochránce celé rodiny. Luisa nechce spekulovat o důvodech jeho náhlého úmrtí, faktem je, že byl několikrát na gestapu, zároveň je možné, že to byla rakovina žaludku. To dnes už nikdo nezjistí.

„Pohřeb měl na Štědrý den, to bylo neuvěřitelný. Rózi – matka – tady zůstala sama s položidovskýma dětma. Ale ona to ustála. Dodneška obdivuju tu její sílu. Vždyť nebylo co jíst.“ Náraz to byl i pro děti. Ještě nedávno chodily do kostela Svatého Jana zpívat pobožné písně a najednou si měly připnout žlutou hvězdu. Kamarádky s pamětnicí přestaly mluvit. Dnes už se nediví a chápe je, ví, že to bylo velmi riskantní, bavit se s Židy. Její matka však nosit hvězdu odmítla. Řešili to tak, že tedy nevycházeli ven. „Měli jsme velkou zahradu a ven jsme chodili v noci, hrát si kolem kostela.“

Není nic horšího, než být ožraný od štěnic

Jednoho dne přišel rozkaz do transportu do Terezína. Se starší sestrou Bertou jela pamětnice do Prahy na Hagibor na shromaždiště. „Ještě dneska vidím Rózi, která, místo aby plakala, běžela kolem toho vagónu a volala ‘děvčata, buďte statečná!’“ V Terezíně byly se sestrou zařazeny na dětský blok. Hned na úvod dostaly injekci, od té doby má pamětnice z injekcí panickou hrůzu. Nevěděli totiž samozřejmě, proč a čím je píchali. Pak je nahnali do velké stodoly, kde dostaly pytel, který si musely samy nacpat čímsi, aby si vytvořily něco jako slamník, a pak se dostaly do nějakých kasáren, kde stály třípatrové postele a mátožila se spousta lidí. Hygiena byla zoufalá. „Štěnice tam padaly ze stropu, není nic horšího, než být ožraný od štěnic,“ konstatuje dnes už se stoickým klidem pamětnice. Hned první dny je poslali pracovat do slídárny. „Po ránu něco jako kafe, možná odvar z nádobí to byl, a průsvitnej kousek chleba. Tam jsem se naučila kouřit, abych zahnala hlad.“

Jednou se rozneslo, že měla přijet nějaká švýcarská komise na kontrolu podmínek ubytovaných. „Tak nás všechny vzali a ozářili horským sluníčkem, abychom nebyli zelení. Ty, co na tom byli opravdu špatně, odstěhovali nahoru na půdu.“ Tou dobou do Terezína přijížděli další vězni, ve hrozném stavu. Rozšířil se tyfus. Tehdy poprvé a naposledy dostala od sestry facku, když vykřikla hrůzou u náklaďáku plného lidských lebek. Křičet se nesmělo, za to byla smrt. Pamětnice dodnes ten vůz vidí velice přesně. „A k tomu ten smrad pálícího se... to se nedá vylíčit taková atmosféra, to je něco hroznýho...“ noří se Luisa Matoušková na chvilku do temných vzpomínek. 

Život v Terezíně měl však i snesitelnější stránky a vězni zažívali okamžiky, které jim pomáhaly přežít a udržet zdravou mysl. Pamětnice si tak například zahrála v představení Broučci. Také znala Benjamina Murmelsteina (známý rakouský rabbi a představitel terezínské samosprávy) – neměl podle ní lehkou pozici, Židé jej odmítali, že se zaprodal, Němci jej brali jen jako Žida... Život v Terezíně ve všech jeho propadech i záblescích lidství.

Abych si užila, že můžu!

Ke konci války přišly další okamžiky obrovského strachu. Sestře pamětnice, Bertě, náhle vyskákaly fleky. Sestry měly příšerný strach, že se jedná o smrtelný tyfus. Vzali ji do nemocnice, ale naštěstí to byla “jen” spála. To už ale bylo na samém konci války, už se dalo volně procházet vstupní závorou a začalo se šuškat, že jedou sovětští vojáci. Berta se bála, aby pamětnice ještě něco na poslední chvíli nechytla, a také hrozilo, že se tábor zavře kvůli karanténě, tak ji přemluvila, ať uteče. Pamětnice tedy sama opustila Terezín a vydala se domů. To by ale nebyla Líza Lízou, kdyby si opouštění brány pekla jaksepatří nevychutnala: „Přes tu závoru jsem šla dvakrát, tam a zpátky a tam a zpátky, abych si užila, že můžu!“

Na cestě potkala sovětského vojáka, ten jí dal boty, z ručníku si umotala brašnu a kráčela spolu s ostatními pryč, ven, kamkoli, hlavně daleko... Luisa Matoušková směřovala do Prahy. Na Wilsonově nádraží (dnes Hlavní nádraží Praha) zrovna Češi věšeli příslušníky SS a když viděli, že tahle malá plavá holčička právě přijela z Terezína, tak ji vítali a zvali, ať se jde na popravu podívat. Ale ona prý odvětila: „Já už nechci nikoho mrtvýho vidět, ani esesáka. Já už viděla mrtvol dost.“ 

V Českých Budějovicích na ni čekala Rózi, která se nějak zázračně o příjezdu vlaku doslechla. Sestra Berta přijela domů o měsíc později. Pamětnice vzpomíná, že nemohla přestat plakat, když ji uviděla, a plakala ještě několik dní poté. Tak moc na sebe byly napojené a fixované a zůstalo jim to celý život. 

Divoká jízda životem a „na praseti“

Jedinými přeživšími z celého rozvětveného příbuzenstva Cíglerů byl kromě pamětnice a sestry Berty strýc Waltr, jinak se stopa Cíglerů úplně ztratila. Po válce jim postupně stát začal majetek vracet, ale vše trvalo příliš dlouho. Úřední mašinerie zkoumala, jestli nebyli Němci a jestli vrácení odpovídá Benešovým dekretům. Než byl majetek vrácen, došlo k únoru 1948, a tak jim ho obratem vzali komunisti. Jak se jí to dotklo? „Nijak, začala jsem střílet, pořídila jsem si malorážku,“ odpovídá ironicky. Rodina ale opravdu neměla z čeho žít. Již v roce 1946, ve svých 16 letech, začala proto Luisa Matoušková pracovat, dělala vedoucí vzorkovny v textilce. Brala 400 korun, což představovalo na tehdejší dobu dost peněz. Její sestra Berta pracovala v kanceláři, protože uměla psát na stroji. 

Po válce se na nějaký čas odstěhovali na chatu, protože potřebovali jídlo a neměli peníze. Pamětnice milovala celý život rybaření, které jí tehdy po válce i živilo. V 50. letech začala muškařit, později lovila závodně, stala se i několikanásobnou mistryní republiky, byli zváni do Vídně. Pamětnice vzpomíná, že přes hranice v rybářských prutech pašovali třeba lyžařské vybavení. Pestrost života ochutnávala třeba i jako závodní jezdkyně na „praseti“, což byl legendární motocykl. Aby toho nebylo málo, závodně střílela malorážkou, střílení ji též bavilo odmalička. „Holky měly kočárek, já vzduchovku,“ shrnuje.

Sehrála jsem na ně habaďůru

Když bylo pamětnici 20 let, odvezla ji StB na Lanovku v Českých Budějovicích na výslech kvůli Janu Maškovi. Jan Mašek, nar. 1923, patřil mezi nejvýznamnější převaděče na Šumavě, v roce 1954 byl odsouzen na doživotí, v roce 1964 se dostal ven na podmínku, později emigroval do Švýcarska. Pamětnice Maška znala a samozřejmě, že věděla, že plánuje útěk. „To věděl každej, vždyť on to vykládal na potkání.“ Ani tak ovšem nemínila StB nic vyzradit. A zvolila sobě vlastní taktiku.

„Já, starej koncentráčník, se nedala! Já na ně sehrála takovou habaďůru! Říkám jim ‘o tomhle chlapovi mi ani nemluvte! Mě vopustil, a kdybyste viděli, koho ten si namluvil, takovou čůzu!’ Já jim tam sehrála takový divadlo!“ směje se pamětnice další z mnoha svých životních rolí, která přinesla ovoce. „Propustili mě, ani nemrkli.“ Od té doby o StB už neslyšela. Pamětnice též znala Jiřího Gansu, chodila k němu poslouchat desky s americkou hudbou. Režim z Jiřího Gansy, známého českobudějovického milovníka západní hudby, udělal exemplární příklad - skončil zcela zdevastovaný ve vězení. 

V roce 1950 se Luisa vdala. Po narození syna zůstala už doma a začala dělat manželovi pomocnici, zajišťovala mu zázemí, pomáhala s vernisážemi. Ale pomoc byla vzájemná. Jedním z mnoha jejích koníčků bylo například i opravdové divadlo. Hrála v Divadle J. K. Tyla a její manžel jim pomáhal, dělal kulisáka a osvětlovače. Směrem k manželství říká pamětnice: „Manžel, chudák, nebyl vůbec na divadlo, ale dělal nám kulisáka a osvětlovače. Mně se líbilo, že já vždycky měla nějakej takovejhle blbej nápad a záchvat a on šel a dělal to se mnou, a když zase on měl takovejhle blbej nápad a záchvat, tak já zase s ním. My jsme se za těch 52 let snad ani nepohádali.“ Pamětnice totiž měla, jak sama říká, takovou zvláštní vlastnost. „Všechno jsem hrála do komindy.“ Co to znamená? Že nic nestojí za mrzoutství, naštvání ani hádání. Prostě zahrát to do komindy...

Nečekejte, žijte vášnivě a plňte si sny

V devadesátých letech se rodina konečně dočkala svého majetku. Pamětnice se ale směje a tvrdí, že všechny peníze, co dostala v restitucích, utratila v autech a v motorkách, své další vášni. Život se má totiž podle ní hlavně žít. Pamětnice s vědoucím úsměvem radí – jestli máte sen, splňte si ho a nečekejte. Pak už může být pozdě. Ona měla sen mít svůj krámek a jejími slovy „když to prdlo“, otevřela si ho ve Frymburku a svůj sen si splnila. Obchod dobře fungoval a časem se u ní začali objevovat i odsunutí Němci, kteří si u ní stěžovali, o co všechno odsunem přišli. Což pro ni byla vzhledem k jejímu osudu terezínského dítěte poněkud silná káva. „Tak jsem jim řekla – já tohle chápu, nám taky všechno vzali. Akorát nás Němci ještě zabili, zato vás Češi nechali žít!“

Luisa Matoušková je svou vitalitou nakažlivá. Co na závěr chce čtenářům vzkázat z piedestalu svých více než devadesáti let životních zkušeností? „Najděte si jakoukoli hovadinu a dělejte jí. Ale ne kvasničkářsky. Ve velkým! Ne jen tak mimochodem... Když už, tak rána pořádná! To vám radím upřímně z celého srdce, tak jak už jsem stará. A nenechte se, klucí a holky, ničím rozhodit. Život je jedno velké divadlo. A prosím vás, zahrajte v tom vždycky komickou roli, všechno do srandy, protože jinak budete smutný, dejte pokoj! Všechno se dá vždycky vyřešit s humorem. Buďto se zhroutíte, nebo něco vymyslíte. Vymejšlejte! To je moje, i když je vám devadesát!“