The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Matoušková (* 1951)

• narodila se 17. května 1951 v Olomouci jako nejmladší ze tří dcer

• matka provozovala vinárnu, po roce 1948 byla v domácnosti, otec byl řidičem prostějovského pohřebního ústavu

• s rodiči žila v centru Prostějova

• starší sestry měly problémy s přijetím ke studiu

• v letech 1966 -1969 navštěvovala večerní průmyslové učení v Prostějově

• pracovala v OP Prostějov jako švadlena pánské konfekce

• v Prostějově prožila 21. srpen 1968, 25. srpna 1968 se stala přímou účastnicí “krvavé” neděle, během níž zemřeli tři lidé

• roku 1972 se provdala za Vladimíra Matouška, člena bigbítové kapely Lektors

• s manželem vychovali dvě dcery, Markétu (1976) a Lenku (1978)

• po revoluci v roce 1989 začali s manželem podnikat

• v roce 2023, v době natáčení, žila v Brodku u Konice

Byla teplá, poslední srpnová neděle, psal se rok 1968. Obvyklý poklid konce prázdnin ve městě před pár dny narušil příjezd vojsk Varšavské smlouvy. Lidé se dosud nestihli vzpamatovat, s obavami očekávali další vývoj situace. Spoléhali na pomoc zvenčí, ta ale nepřicházela. Prostějov byl během pár dní plný vojáků. Místní se v tomto období večer drželi spíše doma, nikam se nevycházelo. Marie s matkou se rozhodly, že se v podvečer alespoň chvíli projdou po náměstí 9. května, které měly kousek. Bydlely v centru města.

Procházku přerušil před osmou hodinou večer příjezd kolony tanků, nákladních aut a transportérů, mířících od Olomouce na Brno. Díky obráceným a přetřeným směrovkám ztratili vojáci orientaci a místo, aby centrem města projeli, objeli je a vrátili se. Na křižovatce, kde je potřeba zahnout na brněnskou výpadovku, chybělo značení a čelo kolony tak pokračovalo dál. Podle dostupných údajů sledovali místní radioamatéři rozhovory mezi sovětskými veliteli. Zaznamenali také rozkaz jednoho z důstojníků k palbě. Mezi vojáky stoupala nervozita, zanedlouho se ozval první výstřel. Stříleli i z kulometů. Jejich řádění si vybralo za oběť tři lidské životy. Marii s matkou se podařilo přečkat střelbu v dílně knihařského obchodu (KNIHDRUP) spolu s několika dalšími sousedy a kolemjdoucími. Lidé plakali, modlili se. Když pak střelba utichla a vyšli ven, nevěřícně zírali na výjev, připomínající spíše katastrofické filmy. Náměstím se nesl zápach kouře, ozýval se křik, byli zde mrtví a ranění. Lidi ovládala panika. Z radnice se rozezněla siréna. Hlas z amplionu opakoval občanům, aby opustili náměstí a nezdržovali se venku. Později se s matkou dozvěděly, že pár metrů od jejich úkrytu ukončila kulka v jednom z domů život mladé ženy, když pronikla dveřmi, za nimiž stála...

Možnost studia mohla ovlivnit víra rodiny nebo třídní původ

Marie Matoušková, rozená Dušáková, přišla na svět 17. května 1951 v Olomouci jako nejmladší ze tří dcer. Vyrůstala v Prostějově. Tatínek pracoval v pohřebním ústavu jako řidič, maminka provozovala před rokem 1948 vinárnu, poté zůstala v domácnosti. Marii měli rodiče již v pozdějším věku, báli se o ni a zažívala tak dětství odlišné od dětství svých starších sester. Většinu času trávívala s matkou. Pomáhala jí v kuchyni nebo na zahradě. Vyrůstala v padesátých letech plných represí a omezení. Režim utužoval svou moc, odpůrce zavíral do vězení a zabíjel. Probíhaly politické procesy, lidé se brzy báli projevit svůj názor. Doma se potají poslouchala Svobodná Evropa, rodiče měli známé, kteří režim příliš nepodporovali. Přátelili se také s jedním ze sousedů, starým pánem, jenž býval kurýrem prezidenta Masaryka a za první republiky provozoval v Prostějově pohřební ústav. V očích režimu tak nebyli Dušákovi právě nejspolehlivější. Prázdniny trávila Marie u babičky v Císařově nedaleko Přerova nebo v Brodku, kde měla sestřenice. Někdy jeli navštívit i otcovy příbuzné - pocházel z Třeboně, z dvanácti dětí. Jezdívali tak třeba ke strýci do Prahy.

Do školy nastoupila Marie roku 1957. Vybavuje si první aktovku z červené kůže, modré silonové pláště učitelek s bílými límečky - tehdy povinný stejnokroj - i vánoční besídky s jolkou a dědou Mrázem. Chodila do Jisker a později do Pionýru. Do páté třídy docházela ve škole také do katechismu, byla i u prvního svatého přijímání. Koncem padesátých let však výuka náboženství ze školy zmizela. Kdo chodil do kostela, měl většinou problém s přijetím k dalšímu studiu. Cestu ke vzdělání mohl mladému člověku komplikovat i třídní původ. To byl případ Mariiných starších sester, které, protože neměly dělnický původ, měly problémy s přijetím na střední i vysokou školu. Tu nakonec vystudovala pouze jedna z nich. “Sestry se napřed nedostaly ani do Prostějova na gymnázium, tehdy jedenáctiletku. Musely se rozdělit, jedna jezdila do Kojetína a jedna zůstala v Prostějově. Než se na gymnázium dostaly, přišli k nám takoví pánové, dva v civilu a jeden esenbák. Přišli se podívat, jaký máme majetek, jestli moje sestry můžou jít do školy. Na vysokou se jedna z nich nedostala vůbec, druhá horko těžko. Tehdy bylo málo učitelů, tak dělala pedagogickou,” vzpomíná Marie Matoušková. Sama studijní ambice neměla. Po základní škole nastoupila do večerního průmyslového učení v Prostějově, vyučila se švadlenou a začala pracovat v OP, v oddělení pánské konfekce, kde šila saka. Podmínkou přijetí do školy byla kandidatura do KSČ. Té se Marie Matoušková zřekla záhy po roce 1989.

Přísný rodičovský dohled ji začal brzy omezovat. “Byla jsem hodná do třinácti let, potom jsem začala rozum bráti a byla jsem ráda, když jsem se vymkla rodičům, dělala jsem všechno naopak,” vypráví. V roce 1966 se seznámila na prostějovské promenádě s budoucím manželem Vladimírem Matouškem, muzikantem místní bigbítové kapely Lektors a členem amatérského národopisného spolku Mánes. Hrál na housle, kytaru a baskytaru, sbíral desky. Chodívala za ním do Sokolovny, kde s kapelou pravidelně hrával. Marie, mladá a zamilovaná, si užívala uvolněnější atmosféru druhé poloviny šedesátých let. Od pondělí do pátku bývaly pro mladé různé taneční zábavy. Kromě Sokolovny se chodilo do Klubu železáren nebo Klubu strojařů či do Svíčkárny. Za velký přínos v získávání kulturního rozhledu považuje dosud Wolkerův Prostějov - festival, konající se ve městě každý rok. V letním kině probíhal také filmový festival. “V rámci Wolkerova Prostějova se sjelo spousta herců a přednášejících z celé republiky. Prostějov tím žil, to si nikdo nedovede představit,” vzpomíná.

Vstávejte, bude mobilizace!

V lednu 1968 byl zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ představitel reformního křídla strany, Alexandr Dubček. Lidé s nadějí pozorovali přicházející změny. Společenské rozvolnění bylo vzápětí zneužito SSSR jako záminka k vojenské intervenci pod zástěrkou hrozící kontrarevoluce. 21. srpna 1968 překročila vojska Varšavské smlouvy hranice našeho území. Marie Matoušková si na tento den živě vzpomíná. Byla třetím rokem v učení, měla mít zrovna odpolední praxi v OP. V pět hodin ráno přišel z práce otec a volal na matku, ať zapne rádio, že bude mobilizace. Vzápětí zněla místností těžko uvěřitelná slova, informující občany o invazi a nabádající je k zachování klidu. Matka, která za druhé světové války zůstala díky otcově nucenému nasazení ve Vídni s dětmi sama, se rozplakala. Lidé se začali srocovat v ulicích a tvořit fronty před pekařstvími a obchody. Zažili válku a instinkt jim velel nakoupit zásoby na horší časy. Velmi brzy tak začaly v obchodech chybět základní potraviny.

Marie Matoušková uvádí, že už kolem osmé hodiny ráno přijel na Žižkovo náměstí první tank, zastavil u spořitelny. Během dne jich bylo plné centrum. Následující dny byly napjaté. Panovala rozzlobená a stísněná atmosféra, lidé se pohybovali v ulicích, křičeli na vojáky, snažili se jim vysvětlovat, že zde nemají co pohledávat. V ulicích města se objevily nápisy, vyzývající vojáky k odchodu. Mezi těmi, kteří chodili městem s transparenty, byl i Vladimír Matoušek s přáteli. Starší lidé se drželi v pozadí, báli se reakce vojáků. Občané také obraceli ukazatele směru, přetírali barvou značení ve městě. Značně tak ztížili zmateným vojákům orientaci, což se zřejmě stalo o pár dní později osudným několika občanům Prostějova. Lidé doufali, že na stranu Československa se postaví další státy, to se ale nestalo. Pocit zloby a zoufalství ve společnosti narůstal, lidé neměli žádné informace, co bude následovat, báli se, že jejich blízcí budou muset narukovat apod. “Bylo mi sedmnáct let, nejkrásnější léta, byli jsme zamilovaní, chodilo se všude a najednou by měla být válka, takže my to brali s takovým nadhledem, že to není možné, že se to nemůže stát,“ vzpomíná Marie Matoušková.

Na náměstí zůstali mrtví a ranění

První dva dny po příjezdu vojsk do města chodila Marie ještě na praxi, otec ji vozil domů autem. Později už to ale nebylo díky tankům v ulicích možné. Matka rozhodla, že zůstane doma, bála se o její bezpečnost. Marie Matoušková si tyto dny vybavuje, lidé trávili čas převážně doma, večer se nikam nechodilo. V neděli v podvečer se s matkou rozhodly, že se půjdou na chvíli projít na náměstí 9. května [nynější náměstí TGM], které měly na dohled od domu. Stály zrovna v místě takzvané kuželny, kde stávala Masarykova socha. Přes náměstí tehdy jezdila doprava. Najednou začaly projíždět tanky, jeden za druhým. Kvůli chybějícímu značení se jim nepodařilo vyjet z města a vrátily se na náměstí. Když se ocitli na stejném místě, nervozita vojáků byla znatelná. Dostupné zdroje uvádějí, že se místním radioamatérům podařilo zachytit hovory se sovětskými veliteli, kteří dali příkaz k palbě. Marie stála v tu chvíli s matkou přímo na náměstí. Daly se do hovoru se sousedkou, paní Chmelařovou. Najednou začaly létat vzduchem svítící kuličky, které se odrážely od země. Marii v první chvíli nedošlo, o co jde, matka ji však zatáhla do nejbližšího výklenku. Křičela, že raději zemře ona, než dcera. Události nabraly rychlý spád. Podařilo se jim skrýt v dílně jednoho z obchodů a přečkat zde nejhorší. Zasaženy nebyly jen obchody, lidé, jejichž okna mířila na náměstí, měli kulky zaryty v nábytku, stropech. Téměř každý ze sousedů utrpěl podobné škody. Událost, která vešla ve známost jako “krvavá” neděle, si kromě třech mrtvých - sedmadvacetileté Marty Říhovské, sedmdesátiletého Ladislava Langa, zasaženého pod lipou na Žižkově náměstí, a dvaadvacetiletého Josefa Boháče, který padl na Vojáčkově náměstí, vyžádala také devět raněných. Sověti střelbu nevyšetřovali a nikdy se za ni neomluvili. Příbuzní obětí byli režimem následující léta šikanováni.

Se zavražděnými se přišli rozloučit tisíce lidí

Pohřeb obětí se konal 29. srpna 1968. Byl veřejný, rakve, zahaleny státní vlajkou, vystaveny před radnicí. Občané se navzdory událostem posledních dní dostavili v počtu několika tisíc. Obrovský průvod šel pak od radnice až ke hřbitovu. Marie Matoušková vzpomíná, že nad hlavami truchlících létala vojenská helikoptéra a byly shazovány letáky, tvrdící, že k této události nedošlo. Roku 1969 bylo potlačeno setkání k uctění památky obětí, lidé zbiti, předvedeni na služebny, zadrženi. Mezi zadrženými byl i Vladimír Matoušek, který s přáteli obešel místa, kde byly oběti zastřeleny. Než stihli dojít do restaurace v Národním domě, kam měli namířeno, byli zadrženi. Převezli je na služebnu v Havlíčkově ulici, došlo i k fyzickému napadání. V následujících letech v podobná výročí zavíraly i restaurace, aby lidi příliš nenapadalo pohybovat se venku a srocovat se.

Spousta přátel Vladimíra a Marie z uměleckých kruhů odešlo po roce 1968 různými cestami do emigrace. Marie Matoušková vzpomíná, že jejich cílovou zemí se stalo převážně Švédsko. Za jedním z přátel, fotografem Bobem Krčilem, později po revoluci jezdívali do Norska. V době tuhé normalizace jim posílal do Prostějova zakázané desky, které jim nosil člověk z pošty v civilu poté, co byly otevřeny a jejich obsah prověřen. Otevřeny chodívaly i dopisy, listovní tajemství se soudruhů netýkalo. Husarským kouskem Boba Krčila, nad kterým Matouškovým poněkud tuhla krev v žilách, bylo zaslání desky s nicneříkajícím obalem, na které byla ve skutečnosti nahrávka Karla Kryla a Marty Kubišové. Tuto desku soudruzi naštěstí podrobně nezkoumali a nechali se uchlácholit neškodným přebalem. “Kdyby to zjistili, jeden z nás šel sedět, to by nedopadlo dobře. Nejhorší bylo, že už jsme měli děcka a když se někomu něco nelíbilo - to není jak dnes, přijde OSPOD a vezme děcka, že rodiče pijí - prostě přišla sociálka a sebrala vám děcka, neptali se. Byli jsme pro ně živly. Vždycky to nazývali, že bychom nebyli spolehliví, že bychom nevychovávali děcka v socialistickém duchu. Takže jsme se pořád museli tak nějak držet zpátky,” vypráví.

Bylo nám hrozně, ale nemohli jsme dělat nic

Roku 1972 se Marie s Vladimírem vzali. Bydleli stále v centru Prostějova. Marie řešila zdravotní potíže, absolvovala operaci, jezdila do lázní. Oficiálně byla stále zaměstnána v OP. Rok po svatbě Vladimír rozprodal část sbírky gramofonových desek, které mu posílali přátelé z Francie, Ameriky nebo Švýcarska. Za utržené peníze koupil Fiat 850. Podařilo se jim získat výjezdní doložku do Jugoslávie a poprvé se spolu podívali za hranice. Přestože zde bylo zrovna po zemětřesení, svobodnější poměry v Jugoslávii Marii Matouškovu nadchly. Roku 1976 se manželům narodila vytoužená dcera Markéta. Protože patřila k silným ročníkům tzv. Husákových dětí, mohla Marie Matoušková zůstat na mateřské. Ženám tehdy stát umožnil zůstat s dítětem až dva roky doma s peněžitou podporou, což bylo do té doby nevídané. Dva roky po dceři Markétě se narodila mladší Lenka (1978). Rodina žila běžným životem. Manžel pracoval v bazaru pod Družstvem invalidů. Marie Matoušková si necelých šest let vydělávala doručováním novin na prostějovské poště, kterou měla kousek od domu. Jakmile děti povyrostly, vrátila se k šití a nastoupila do podniku Oděvní tvorba.

Roku 1977 došlo k další tragické události. Marie Matoušková vzpomíná, že jim za dosud nevyjasněných okolností zemřel kamarád, hlasitý kritik režimu. Byl zastřelen při pravděpodobně zinscenovaném přepadení benzínové stanice, doma jej čekaly žena a tři děti, nejmladší dcera měla rok. Přátelé i manželka zavražděného byli přesvědčeni, že se jej režim zbavil jako nepohodlného, nemohli však dělat vůbec nic. Pohřeb proběhl za přítomnosti “tajných” a za hřbitovní zdí čekaly připravené antony, zakázán byl i jakýkoliv smuteční projev přátel, nesměli zemřelému ani zahrát oblíbenou hudbu.

Po stopách Lenina

V první polovině 80. let dostal manžel jako ocenění za dobré pracovní výsledky zájezd do Leningradu. Vypravili se s velkými očekáváními. Leningrad je přivítal tristním letištěm. I následná cesta městem do hotelu budila rozpaky. V hotelu je přivítali švábi, pobíhající po pokoji i koupelně. Zájezd nesl název Po stopách Lenina. Jak vážně je to myšleno, se měli účastníci přesvědčit v následujících dnech. Viděli neuvěřitelné věci, například muzeum, kde pod sklem odpočívala kupka sena, údajně shrabaná samotným velikánem. Průvodkyně jim hrdě sdělila, že kupku každý rok vyměňují. Když podobný program trval třetí den, účastníci zájezdu začali protestovat a prosadili alespoň výlet do Finského zálivu. Cestou projížděli vesnicemi, ve kterých se zastavil čas. Bída byla viditelná na každém kroku. Příroda Finského zálivu je ale okouzlila, stejně jako leningradské památky.

Druhá polovina osmdesátých let byla uvolněnější, nikdo však netušil, že by režim mohl brzy skončit. S manželem s nadšením vítali listopadové události roku 1989. Krátce po revoluci Marie Matoušková okouzleně stála na náměstí ve Vídni a nasávala atmosféru vánočních trhů. Připadala si jako v pohádce. Manžel se díky angažmá v souboru Mánes podíval už dříve do Itálie či Francie, takže nebyl tolik překvapen. Konečně mohli také vycestovat za kamarádem Bobem Krčilem do Norska. Změna režimu a otevření hranic znamenaly i příliv hudby a konání koncertů dosud zakázaných skupin. Když přijeli roku 1990 poprvé do Československa na pozvání Václava Havla Rolling Stones, byli s manželem u toho. „Koupit si lístky na Stouny! To jsme si vždycky říkali, že to nemůžeme nikdy vidět! Byli jsme na Strahově v kotli, byl to koncert všech koncertů. Začalo sice pršet, ale tam bylo tolik lidí, že kapky mezi nás snad ani nepropadly,“ vzpomíná. Naživo viděli i Pink Floyd.

Po revoluci převzal Vladimír Matoušek bazar, ve kterém byl dosud zaměstnán, a začal podnikat. Marie Matoušková mu s provozem obchodu pomáhala. Jejich podnikání trvalo čtrnáct let. V době natáčení, v roce 2023, slavili manželé Matouškovi padesát jedna let od svatby. Z Prostějova se časem přesunuli do Brodku u Konice, kde opravili dům. Zde žili i v době natáčení, v roce 2023.