Alena Matuštíková

„Po Vánocích se scházely sousedky k draní peří. Tenkrát se ještě docela často vypínala elektřina, tak jsme někdy draly při svíčkách, takže to bylo ještě zajímavější. Vzpomínám si, že jen co jsem začala chodit do školy, chodila jsem s maminkou to peří drát. Čím více lidí se sešlo, tím méně dní to trvalo. Do jedné domácnosti se chodilo třeba týden. Záleželo na tom, kolik kdo choval hus a kolikrát se ty husy musely oškubat. Podle toho se to prodlužovalo. Pamatuji si, že tam někdy bylo třináct, patnáct ženských. Chlapi tam nechodili. Jen když jsme byli u nás, seděl můj děda sám za pecí. A bývalo strašně veselo. Měli jsme tam i starší paní, které tam chodily jen proto, aby nás bavily. Vyprávět staré historky. A hlavně se zpívalo. Těch balad! Většinou to byly církevní texty, o ráji, o Adamovi a Evě nebo o nějakých svatých. Zpívalo se a byly to radostné chvilky.“

„Byl to den, kdy se od Sudic blížila fronta. Létala letadla a pouštěla bomby. Když odletěli a bylo ticho, vylezla jsem s tatínkem ze sklepa. Bylo třeba poklidit dobytku. Viděli jsme až na Osmilany a z jedné strany už přicházeli Rusové. Za Jaškovou zahradou ale ještě byli tři Němci na motorce. Měli samopaly a stříleli po nich. Celou hodinu drželi frontu. Potom udělali Rusové na poli rojnici. Bylo jich jak much. Němci ještě párkrát vystřelili a na té motorce odjeli. Ale viděla jsem, jak jeden ten Rus byl zastřelený. Viděla jsem, jak voják zastřelil vojáka. Chtělo se mi plakat. Ráno tam leželi tři Němci a v poledne skoro na tom samém místě ruský voják. Potom jsme museli zpátky do sklepa, protože tanky už vjížděly do Kobeřic.“