The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Matuszek (* 1960)

• narozen ve Frýdku-Místku 4. června 1960

• v roce 1975 nastoupil na Gymnázium Petra Bezruče ve Frýdku-Místku

• v roce 1977 projevil na gymnáziu souhlas s Chartou 77

• v roce 1978 byl vyloučen ze školy a dostal zákaz studia na středních školách v celém kraji

• v roce 1978 odsouzen na 15 měsíců s podmínkou na tři roky

• v roce 1989 podepsal Chartu 77, účastnil se demonstrací a rozšiřoval Několik vět

• v listopadu 1989 organizoval v továrně generální stávku, podílel se na vzniku Občanského fóra

• v roce 1992 začal podnikat a 20 let provozoval trafiku

• v roce 2022 žil jako důchodce v domku na okraji Frýdku-Místku

Hned po zveřejnění Charty 77 v západoevropských novinách spustil komunistický režim proti signatářům urážlivou kampaň v tisku, rozhlase i televizi, které ovládal. Podobně jako v případě politických procesů v padesátých letech psaly svá odsuzující stanoviska celé pracovní kolektivy. Většina z nich však vůbec neznala text Charty 77, jež požadovala dodržování lidských práv a svobod v totalitním Československu.

S hysterickými útoky na Chartu 77 se odmítl smířit teprve šestnáctiletý Zdeněk Matuszek, který v roce 1977 studoval v druhém ročníku Gymnázia Petra Bezruče ve Frýdku-Místku. V budoucnu se chtěl věnovat právům a měl silně vyvinutý smysl pro spravedlnost. Zajímal se o politiku a večery trávil doma při pravidelném poslechu Hlasu Ameriky – rozhlasové stanice, díky níž pronikaly z USA do totalitního Československa necenzurované zprávy. Úměrně věku a svým možnostem se Zdeněk Matuszek rozhodl začátkem roku 1977 postavit proti komunistické moci.

„Co k tomu říct? Brzy před vyučováním, mezi šestou a půl sedmou hodinou ráno jsem v celkem sedmi třídách vyjmul z rámů na stěnách obrazy prezidenta republiky Gustáva Husáka, zmuchlal jsem je a vyhodil později před gymnáziem do popelnice. Podobně jsem naložil se sádrovou bustou V. I. Lenina, umístěnou na školní chodbě, tu jsem vyhodil z okna učebny ve druhém patře,“ vzpomíná Zdeněk Matuszek. „Vše jsem dokonal propagací Charty 77, když jsem velikým, metr až metr a půl vysokým písmem udělal na stěnu chodby mezi ředitelnou a sborovnou nápis Vivat Charta 77! A ještě jsem na dveře sborovny napsal In God We Trust [Věříme v Boha], vyražený na stříbrném americkém půldolaru. Nosil jsem na krku křížek a zažíval kvůli tomu šikanu ze strany ředitele. Nestihl jsem to všechno v průběhu jednoho rána, vše se odehrálo na etapy v rozmezí několika dnů.“

Na revoltu se pečlivě připravoval

Vyhodit z okna bustu Lenina byl pamětníkův okamžitý nápad. Všechno ostatní si předem pečlivě připravoval. Ve sklepě domu, kde bydlel, si namíchal ze starých zbytků barvu a přichystal štětec. Během vyšetřování se dozvěděl, že Státní bezpečnost (StB) se nechala zmást analýzou výšky pachatele, kterou si nechala udělat. Vycházelo jim, že je vysoký dva až dva a půl metru a ani z rozboru barvy nebyli estébáci chytří. Aniž by něco takového pamětník původně zamýšlel, smícháním starých barev a použitím židle při psaní hesla na školní chodbě dostal vyšetřovatele do úzkých.

Zdeněk Matuszek cítil, že se kolem něj něco děje, když StB rozjela vyšetřování ve škole. Vše vyšlo najevo až poté, co se svým činem pochlubil čtyřem kamarádům ve třídě a jeden z nich ho posléze udal. Ještě předtím navštívil v Praze spisovatele Ivana Klímu, jehož jméno s celou adresou zveřejnilo Rudé právo v jednom z útočných článků proti chartistům. U něj se poprvé seznámil s textem prohlášení Charty 77 a přál si zařadit mezi její signatáře. Spisovatel se mu snažil jeho záměr rozmluvit. Více než desetiletí pak žil Zdeněk Matuszek v přesvědčení, že u Ivana Klímy Chartu 77 podepsal. Během své návštěvy ho informoval o svých problémech, zvažoval opustit ilegálně republiku. Spisovatel ho uklidňoval, že nic není tak horké a všechno dobře dopadne.

„Text prohlášení Charty 77 jsem do té doby neznal, přečetl jsem si ho až u Ivana Klímy. Hořela mi půda pod nohama, jel jsem za ním, že by mi mohl snad nějak pomoci. Svěřil jsem se mu, co se děje, jaké mám další úmysly. On měl naštěstí více rozumu než já a emigraci mi rozmlouval,“ říká pamětník.

Zatkli ho, přiznal se a letěl ze školy

Po návratu z Prahy telefonoval z ostravského vlakového nádraží jednomu ze svých spolužáků, poněvadž chtěl vědět, jestli se ve škole během jeho nepřítomnosti něco změnilo. Dozvěděl se, že StB všechny vyslechla a rozhodl se, že se už do Frýdku-Místku nebude vracet. Spolužákovi doslova řekl: „Já to tu balím!“ Myšlenka utéct z totalitního Československa zvítězila.

Od okamžiku, kdy zavěsil telefon, uplynula jen krátká chvíle. Několik chlapů v civilu Zdeňka Matuszka obestoupilo, zkontrolovali jeho občanský průkaz, odvedli ho do přistaveného auta a odvezli do Frýdku-Místku. Chovali se k němu hrubě. Když jim v autě neodpověděl podle jejich očekávání, dostal facky zprava i zleva. 

„Dostal jsem přes pusu z obou stran. Při dopoledním výslechu nešlo zapírat, viděl jsem, že už všechno vědí. Přiznal jsem se a dali mi pokoj.“ Zdeňka Matuszka po výslechu propustili a mohl se vrátit domů. Možnost chodit dál na gymnázium mu ale vedení školy pozastavilo. Obdržel písemné zdůvodnění, že by jeho přítomnost narušovala morálku ostatních studentů.

Nastoupit po prázdninách do třetího ročníku mu už soudruzi z Krajského národního výboru v Ostravě (KNV) zakázali. Příští rok ho vyloučili ze všech středních škol v tehdejším Severomoravském kraji. Vyrozumění obdržela jeho matka v písemné odpovědi vedoucího pedagogického oddělení Severomoravského krajského národního výboru v Ostravě Bohuslava Slavíka ze dne 30. června 1978.

Soudce byl k němu shovívavý

„O důsledcích svých činů jsem nepřemýšlel, myslel jsem, že na mě nikdy nepřijdou, to bych řekl, že bylo hlavní. Svou partyzánskou činností jsem dal najevo svůj názor a odpor k tehdejšímu režimu,“ tvrdí. 

Zákazem dalšího studia na středních školách revolta Zdeňka Matuszka neskončila. V roce 1978 proběhl s pamětníkem soud. Soudce jeho skutky posuzoval hned podle několika paragrafů. Vyjmutí obrazů prezidenta republiky Gustáva Husáka a jejich zničení prokurátor ohodnotil jako hanobení republiky a jejího představitele, na vyhození busty V. I. Lenina z okna učebny uplatnil hanobení státu socialistické soustavy a jejího představitele a nápisy na chodbě školy a dveřích sborovny posuzoval jako výtržnictví. K tomu všemu ještě připojil pokus o ilegální opuštění republiky ve stádiu přípravy.

„Ve své naivitě jsem si původně myslel, že za takovou hloupost mě přece nemohou zavřít. Jak později napsal ve druhém díle své knihy ‘Moje šílené století’ Ivan Klíma, kterého k soudu předvolali jako svědka, za života Stalina by mé paragrafy byly na několikanásobný trest smrti,“ citoval spisovatele Klímu Zdeněk Matuszek.

Soudce Okresního soudu ve Frýdku-Místku projevil oproti očekávání shovívavost, argumenty obžaloby potlačoval a přijímal vše, co vyznívalo ve prospěch souzeného mladíka. Ivana Klímu také zaujalo vyčíslení škody, kterou měl obžalovaný svým jednáním způsobit. Zjistil tak, že si Severomoravský krajský národní výbor cenil busty V. I. Lenina na 150 korun a sedm zničených obrazů Gustáva Husáka ohodnotila obžaloba na 101 korun.

Soudce potrestal Zdeňka Matuszka patnáctiměsíční podmínkou s odkladem na zkušební dobu tří let a mladík si oddychl. Československé soudy v druhé polovině sedmdesátých let 20. století udělovaly nepodmíněné tresty i za mnohem mírnější projevy odporu ke komunistickému režimu. Jak říká sám Zdeněk Matuszek, polehčující roli sehrál jeho věk, když mu v době spáchání trestných činů nebylo ještě 17 let. Svých skutků ale pamětník nelitoval ani po vynesení rozsudku.

Vyloučeného studenta nevzali ani do učení

„Dopadlo to asi nejlíp, jak mohlo. Nikdy jsem svých činů nelitoval. Osud mi život převrátil naruby, asi by se po studiu na gymnáziu vyvíjel jinak, ale nelituji,“ prohlašuje pamětník.

Po střední škole chtěl Zdeněk Matuszek studovat práva, s těmi se musel v nově vzniklé situaci rozloučit. Ucházel se o učební obor kominík, ale s posudkem, který mu soudruzi vystavili, ho odmítli vzít i do učení. Nakonec se jeho otec přimluvil u vedení podniku Slezan, kde pracoval, a Zdeňka si vzal k sobě do výroby. Pracovali pak společně u jednoho stroje jako barvíři textilních látek. U nikoho v továrně se nikdy nesetkal s odsuzováním za to, že dostal trest u soudu. Naopak mnohdy vnímal, že s ním a jeho názory v duchu kolegové tiše souhlasili.

Tatínek byl fachman na barvení látek

Zdeněk Matuszek se narodil 4. června 1960 ve Frýdku-Místku. Své dětství prožil spokojeně na frýdecko-místeckém panelovém sídlišti. Matka pocházela z Hnojníku. Její rodinu živilo malé hospodářství, peněz nebylo nazbyt, a tak musela po prvním ročníku studia na gymnáziu ze školy odejít, začít pracovat a vydělávat peníze. Podobně na tom byl také Zdeňkův otec, který vyrůstal v Třanovicích. Už v jeho útlém věku rodinu opustila matka a Bronislava vychovával jen jeho tatínek. Vyučil se barvířem látek a v této profesi byl svými kolegy později považován za opravdového odborníka, za nímž se chodili radit, kdykoli se v továrně něco pokazilo. Jak pamětník vzpomíná, měl jeho otec odpracováno na přesčasech i více než jeden tisíc hodin za rok.

Srpnovou okupaci Československa v roce 1968 si Zdeněk Matuszek vybavuje jen matně. „Pamatuji si na tanky v ulicích, poškozené cesty a obrubníky od pásů tanků a další techniky.“ Rodiče měli strach a drželi děti v bezpečném odstupu od případného setkání s okupanty a jejich technikou.

Stejně jako jeho spolužáci ve volném čase sportoval mezi domy, na hřišti u školy hrál fotbal, v zimě hokej a v nedalekém lese, kde se těžila hlína pro blízkou cihelnu, podnikal – inspirován knihami Jaroslava Foglara o chlapeckém oddílu Rychlých šípů – společné výpravy s kamarády za dobrodružstvím.

„Někde jsem se dočetl, že jedna svíčka vyhřeje eskymácké iglú. Chtěl jsem si to ověřit v praxi a s kamarády za domem jsme postavili sněhové iglú. Svíčku jsem v sedmnáctistupňovém mrazu nahradil petrolejkou a celý promrzlý a zkřehlý přečkal pod sněhovou kopulí chladnou noc. Nebylo mi dobře, s umouněnou tváří jsem ráno vykašlával hleny plné černého mazu ze sazí a kouře petrolejky. Tím jsem s podobnými experimenty skončil,“ dodává Zdeněk Matuszek pobaveně.

Šikanu režimu zažíval už dříve na vandrech

Kolem patnáctých narozenin začal Zdeněk jezdit na vandry. Téměř každý týden vyrážel s kamarády do přírody, nejčastěji do Beskyd. Oblíbili si místa na Ostravici, Čeladné, Podolankách, ale i jinde. Byli bezstarostní, imponovala jim svoboda, kterou v těch chvílích prožívali.

„Táhlo nás to ven. Každý pátek s čutorou a usárnou na zádech jsme vyráželi do přírody. Oheň, táborák, písničky, chodilo se samozřejmě na pivo. Spávalo se většinou pod širákem nebo v kupce sena. Na Ostravici na Smrku také v trampských srubech, které tam byly postavené – Happy camp, další se jmenoval podle osady Vikingů. V osmdesátých letech, tuším, že v roce 1983, je Státní bezpečnost vyhodila do vzduchu a už se je nepodařilo obnovit. Ale to už jsem tam nejezdil ani já, v té době jsem byl už ženatý a čekali jsme další přírůstek do rodiny.“

Na výročí popravy ostravských skautů na sklonku války v Polském Těšíně chtěl spolu s dalšími kamarády uctít jejich památku u kamenné mohyly na Ivančeně pod Lysou horou v Beskydech. „Ve Frýdlantě na mostě přes řeku Ostravici stáli uniformovaní příslušníci Veřejné bezpečnosti, kteří kontrolovali každého kolemjdoucího. Ty, kteří v oblasti neměli trvalé bydliště nebo rekreační chatu, vraceli nekompromisně zpět. Dokonce zabavovali kameny, které měli turisté a trampové u sebe a chtěli je přiložit k mohyle.“

Chování příslušníků Veřejné bezpečnosti dodnes příliš nechápe. Příhoda z doby přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století dobře ilustruje strach tehdejšího režimu z odkazu zakázaného skautského hnutí. Smysl pro čest a spravedlnost vzbuzoval v představitelích totalitního režimu strach, a tak vynakládal velké úsilí na to, mít vše pod kontrolou. Otravování ze strany Veřejné bezpečnosti zažívali s kamarády prakticky pořád i na jiných místech Beskyd, kam o víkendech jezdívali.

Na vojnu narukoval jako pětimetr

Věděl, že se blíží čas, kdy bude muset rukovat na dvouletou základní vojenskou službu. Aby si ji zkrátil jen na pět měsíců, rozhodl se změnit zaměstnání a nastoupil jako dělník do provozu ploštiny Válcoven plechu Frýdek-Místek. Jednalo se o těžkou práci při přípravě kovových materiálů před válcováním a továrna na ni lákala mladé muže výměnou za výrazně zkrácenou vojnu.

Podmínkou bylo odpracovat si na ploštině 19 měsíců. Pamětníkovi bylo 20 let, když obdržel povolávací rozkaz a narukoval k motostřeleckému útvaru do Rakovníka, později sloužil ještě u posádky v Lounech. Po návratu do civilu se vrátil na původní pracoviště, oženil se a od vedení fabriky obdržel byt 1+1 nejnižší kategorie bez koupelny a se společným záchodem na chodbě. Topili v kamnech na uhlí. Byli ale s manželkou mladí a šťastní, že mohou žít společně sami.

Přes zákaz úspěšně dokončil večerní studium

Podmínky v jednopokojovém bytě se ale po narození druhého dítěte staly pro rodinu neúnosné. V sousedství Válcoven plechu měly svůj odštěpný závod mostáren Vítkovické železárny Klementa Gottwalda. Zaměstnancům, kteří se upsali na deset let, dávala továrna nové byty první kategorie, čehož využil také Zdeněk Matuszek. Do provozu nastoupil jako vazač břemen pod jeřábem a rodina získala rychle nové bydlení.

V mostárně se mu také naskytla šance na dálkové večerní studium na strojní průmyslové škole. Nadřízení si Zdeňka Matuszka všimli – nejdříve mu nabídli místo předáka a chtěli z něj mít i mistra. Ale potřeboval odpovídající vzdělání s maturitou, které mu vzhledem k celoživotnímu zákazu studia chybělo. Po letech, která od jeho případu na gymnáziu uplynula, si už na něj na školském odboru KNV asi nikdo nevzpomněl. S doporučením závodu ke studiu průmyslovku zvládl a v roce 1988 odmaturoval.

Manželka ho v odporu proti režimu nepodporovala

I když ve změnu režimu stále ještě nevěřil, revoluční rok 1989 vnímal od jeho prvních měsíců jako přelomový. Palachova týdne v Praze se v lednu neúčastnil, přece jen to pro něj bylo z Frýdku-Místku daleko. Přestože mu manželka odpor proti komunistické diktatuře rozmlouvala, zapojil se do sběru podpisů pod petice za propuštění Václava Havla z vězení a za dodržování demokracie v zemi. Dělal to, co považoval za správné. Zajišťoval rozšiřování prohlášení Několik vět a sbíral pod něj podpisy.

Jeho jméno se objevilo mezi signatáři Několika vět ve vysílání zahraniční rozhlasové stanice Hlas Ameriky. „Doma jsem podporu neměl, měli jsme kvůli tomu se ženou konflikty. Když jsem po nocích přepisoval na vypůjčeném psacím stroji v deseti kopiích přes průklepák Několik vět, nemohl jsem vědět, jestli mě někdo neudal,“ vzpomíná Zdeněk Matuszek. S ničím se netajil, všechno dělal veřejně. Přesto nezažil problémy, nikdy ho z domu nepředvedli k výslechu a domovní prohlídku také nezažil.

Seznámil se s chartisty ve svém okolí a účastnil se jejich pravidelných setkání s tehdejším mluvčím Charty 77 Tomášem Hradílkem v ostravském bytě Dolores Šavrdové. Tam mu také předával petiční archy s podpisy pod Několika větami, které získal.

Před revolucí byl na dvou demonstracích

Jednu z mála demonstrací na severní Moravě před sametovou revolucí organizovali Jaromír Piskoř a Jaroslav Glac v srpnu 1989 v Českém Těšíně proti výstavbě koksovny ve Stonavě u československo-polských hranic. Zdeněk Matuszek na těšínské náměstí dorazil se svým bratrem Lumírem, oba měli s sebou přes rameno přehozenou brašnu se starou plynovou maskou, kterou si chtěli demonstrativně nasadit. Zatkli je však příslušníci Veřejné bezpečnosti, kteří je po kontrole osobních dokladů donutili stát několik hodin čelem ke zdi ve dvoře jedné z přilehlých budov. 

Další demonstrace, které se zúčastnil, se odehrála na 71. výročí vzniku Československa v sobotu 28. října 1989 v Praze, kam odcestoval vlakem společně s dalším chartistou Jiřím Sachrem. Dopoledne navštívili spisovatele Ivana Klímu, který jim zapůjčil několik v zahraničí vydaných knížek od zakázaných autorů. Varoval je, aby knihy v průběhu demonstrace neměli u sebe, a tak je pamětník uložil do boxu na úschovu zavazadel na nádraží.

Zhruba tři tisíce demonstrantů vyvolávaly 28. října 1989 na Václavském náměstí hesla, někteří rozvinuli transparenty. Veřejná bezpečnost okamžitě zakročila a snažila se demonstranty z prostoru náměstí vytlačit. V jednu chvíli se jí podařilo zadržet Zdeňkova kolegu Jiřího Sachra, kterého odvedli k přistavenému autobusu, k pamětníkovi se už ale nedostali.

Metody, které při likvidaci akce Veřejná bezpečnost použila, byly podle vzpomínek Zdeňka Matuszka mírnější než ty, které si pamatoval z televizních záběrů v srpnu 1989 a hlavně v lednu 1989 během Palachova týdne. „Neviděl jsem, že by proti nám použili vodní děla nebo slzný plyn,“ uvádí.

Starší kolegové generální stávku nepodporovali

O událostech 17. listopadu 1989 v Praze se dozvěděl z televizních zpráv. V mostárně se okamžitě a s vervou zapojil do příprav a organizace generální stávky. Na svém pracovišti spoluzakládal Občanské fórum. Ne u všech kolegů ale cítil podporu, oproti zbytku republiky měli komunisté na severní Moravě vždy silné zázemí.

„Viděl jsem tehdy naději pro sebe, ale hlavně pro mé tři děti. Podpora na pracovišti moc nebyla. Starší chlapi generální stávku odsuzovali, předhazovali nám, že se nám nechce pracovat. Od pátku 17. listopadu uplynulo teprve několik dní, nic ještě nebylo jisté, měli strach. Ve změnu možná uvěřili až po zvolení Václava Havla prezidentem,“ tvrdí.

Propuštění z práce považoval za pomstu

Doba po revoluci přinesla s sebou i nepříjemné chvíle, docházelo ke ztrátám trhů a firmy přecházely na novou výrobu. Restrukturalizace se nevyhnula ani mostárně, kde na vedoucích místech zůstali příznivci starých pořádků, kteří si nyní měli možnost vyřizovat účty se svými oponenty. Pamětník byl mezi prvními, které na jaře 1992 ze závodu propustili.

„I když jsem na úřadu práce neskončil, vadilo mi to. Cítil jsem vyhazov jako odplatu za jejich kritiku,“ dodává Zdeněk Matuszek. Naštěstí už půl roku předtím vydražil s dalšími dvěma kamarády zděnou trafiku, za čas je vyplatil a podnikal v ní sám dlouhých 20 let.

Nemusím se stydět před svými dětmi

Politickou situaci po sametové revoluci hodnotí dobře. Umožnila mu podnikat i svobodně cestovat. Překvapení mu přineslo zveřejnění Cibulkových seznamů s agenty Státní bezpečnosti, kde nalezl nejen dvě jména kolegů z práce, ale i Jaroslava Glace, kterého poznal mezi disidenty v Ostravě jako jednoho z hlavních strůjců akcí protikomunistické opozice v Severomoravském kraji.

„K dnešní době nemám výhrady. Ale nevěřil bych, kdyby mi někdo v roce 1990, když byly první svobodné volby, řekl, že komunisty dostaneme z parlamentu až po 30 letech. Zklamaný nejsem, nejsou zadrátované hranice, můžeme si poslouchat hudbu, kterou chceme, svoboda tady je. Co jsme chtěli, máme. Jsem rád, že se nemusím před svými dětmi za svou minulost stydět.“