The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Maurerová (* 1924  †︎ 2018)

• narozena 5. března 1924 v Chlumčanech

• otec četnický strážmistr – rodina se často stěhovala v rámci pohraničí

• maturita na Obchodní akademii v Plzni roku 1943

• sekretářka v Městské veřejné nemocnici v Plzni

• 1944-1945 nuceně nasazena na práci do Německa – Köthen, Nordhausen, později Praha-Vysočany

• po válce znovu práce ve Fakultní nemocnici v Plzni

• vystudovala jedenáctiletou střední školu, pedagogickou školu a logopedickou defektologii na Pedagogické fakultě UK, trenérskou školu na FTVS

• od roku 1951 působila v nemocnici jako klinická logopedka – až do odchodu do důchodu v roce 1987

• sportovní činnost – Sokol

• roku 1953 spoluzakládala v Československu házenou žen a uměleckou (moderní) gymnastiku

• do roku 1962 aktivní závodnice v moderní gymnastice, poté choreografka a trenérka

• bronzová medaile na mistrovství světa v Basileji roku 1977 – trenérka a choreografka

• po roce 1990 choreografie skladeb pro sokolské slety

• řada ocenění - medaile Za věrnost od České obce sokolské, Zlatá medaile České obce sokolské, Cena města Plzně, Cena hejtmana Plzeňského kraje - Dvorana slávy atd.

• Americkým biografickým institutem zařazena mezi Great women of 21th century

Dětství

Anna Maurerová se narodila 5. března 1924 v Chlumčanech u Plzně jako nejstarší ze tří dětí, ještě měla mladší sestru Jarmilu a bratra Adolfa. Její dětství výrazně ovlivnil dědeček Jan Přibáň, který vedl děti ke katolické víře a na kterého ráda vzpomíná. Život rodiny byl určován hlavně zaměstnáním otce, který pracoval jako četnický strážmistr a byl dle potřeby překládán do různých působišť. Rodina se proto často stěhovala, žili v několika obcích v převážně německém pohraničí – v městečku Stříbro, v Janovicích nad Úhlavou, v Hostouni u Poběžovic. Paní Maurerová vzpomíná na národní potýkání, které se projevilo i v dětských hrách. „Bydleli jsme v pohraničí. Tam jsme sváděly zápasy českých dětí, kterých bylo malinko, a německých osídlenců. Nadávaly jsme si a pak jsme si hrály.“

Dalším otcovým působištěm byly Křimice u Plzně, kde se malá Anička zapojila do čilého kulturního života, který zde organizovala Gabriela Lobkowiczová. V této době také začala navštěvovat Sokol. Jako dorostenka cvičila i na všesokolském sletu v roce 1938.

Studium a práce v nemocnici

Paní Maurerová vystudovala celkem tři střední školy, které zakončila maturitou, a dvě vysoké školy. Nejprve studovala gymnázium, ale protože za války hrozilo, že budou gymnázia uzavřena, přešla na Obchodní akademii v |Plzni, kde roku 1943 složila maturitu. Potom začala pracovat jako sekretářka v Městské veřejné nemocnici v Plzni (nyní Fakultní nemocnice). „Já jsem uměla česky, německy, český těsnopis, německý těsnopis. Mne si tam vážili. Chodila jsem s primářem po vizitě a zapisovala jsem to německým těsnopisem. To jsem byla asi jediná, kdo tam uměl německý těsnopis.“

Pamětnice vzpomíná na první bombardování Plzně. „My jsme měli v nemocnici nařízeno, že do hodiny musíme být v práci. V jakoukoli denní dobu. A já bydlela v Křimicích a tam byly poškozený hlavně silnice do Plzně, nic nejezdilo, na silnici byly krátery. A ve Skvrňanech bylo německé obranné vojsko, které tam střežilo. A teď já, mladá holka, sama v noci ve tři hodiny. Ještě že byl měsíček, byla světlá noc.“

Nucené nasazení – Köthen

Přestože se vedení nemocnice snažilo, aby byla Anna Maurerová nuceného nasazení ušetřena, nemělo úspěch. Proto musela 15. března 1944 nastoupit do transportu, který jel do Köthenu v Sasku-Anhaltsku. Byla přiřazena na práci ve zbrojním průmyslu. Nuceně nasazení pracovali pro koncern Junkers Flugzeug- und Motorenwerke a vyráběli díly pro letadla. V Köthenu byl obrovský areál, který ve svých útrobách ukrýval lágr, výrobní haly i administrativní budovy.

Po příjezdu do Köthenu Němci zjišťovali, kdo mluví německy, a podle toho byli nuceně nasazení zařazeni. Protože paní Maurerová uměla velmi dobře německy a také ovládala psaní na psacím stroji, byla zaměstnána v oddělení expedice, kde byla jedinou Češkou. Psala zde dodací listy (tzv. Lieferschein) k výrobkům, které odcházely z továrny – od malých šroubků a matek až po obrovské části letadel.

Nuceně nasazení bydleli v barácích na lágru a měli mezi sebou velmi dobré vztahy. „Bylo jaro. Tak nám chlapci nosili kytičky, které tam rostly. Ale i cizí, třeba Poláci, k nám byli velice hodní.“

Kromě svobodných lidí, kteří byli nuceně nasazeni na práci, pracovali v továrně také váleční zajatci. Jejich situace byla výrazně horší. Separace a diskriminace jednotlivých skupin pracovníků se projevovala zvláště při náletech. Pro Němce byl v továrně speciální bunkr, nuceně nasazení měli při náletu utíkat co nejdále od továrny, ale zajatci tam museli zůstat – zcela vystavení bombardování. Při jednom náletu zachránila Anně Maurerové život německá dívka. „Když nastal největší zničující nálet, který nás i Němce překvapil tak, že už jsme nestihli nikam utéci, jedna německá šestnáctiletá dívka mne chytila za ruku. ‚Anna, komm mit.‘ A vzala mne do německého bunkru, což bylo strašně zakázané. Ten byl uprostřed fabriky bombardovaný, ale i když došlo k několika zásahům, nebyl poškozený. Ta německá dívka mi zachránila život.“

Na lágru byly zvlášť dívky a zvlášť chlapci. Výhodou bylo, že spolu na světnici bydlely samé Češky. Protože se jim stýskalo po domově, vytvořila si děvčata zvláštní funkci tzv. mámy, jakousi zvolenou soudkyni a také utěšitelku. „Protože se nám stýskalo nejvíc po maminkách. A když se podíváte na výtvory, které tam vznikaly, tak všechno je ‚chci ke své mámě‘. Tak jsme si zvolily na světnici nějakou holku, kterou jsme předtím neznaly. ‚Hele, ty budeš naše máma.‘ Asi se nám zdála šikovná nebo silnější. A ta nás měla vždy rozsoudit, kdyby vznikl nějaký spor. Tak jsme se jí svěřily, nám se ulevilo. Ale my jsme se jednou spletly a zvolily jsme si mámu, která nebyla hodná.“ To potom vznikl problém, protože místo k zlepšení situace v lágru došlo k tomu, že se život dívek ještě zkomplikoval.

Existovalo zde i jakési kulturní vyžití. Jednou zde byla produkce klauna a jednou koncert zpěvačky Kohoutové. Častěji se ale konaly ideologické přednášky o rasové nadřazenosti Němců.

Stravování bylo bídné. Ráno dostali pracující černou náhražkovou kávu z pražených žaludů. K obědu byl německý eintopf – mix všeho možného. Fasovali ještě chléb zvaný „cihla“. Naštěstí dívky dostávaly balíčky z domova, takže si mohly občas trochu přilepšit. I když se někdy stávalo, že jídlo došlo už zkažené.

Nucené nasazení – Nordhausen

Z Köthenu byla většina českých dívek poslána na práci zpět do protektorátu – do Semil, kde Němci vybudovali tajnou podzemní továrnu na výrobu zbraní. Paní Maurerová se svou kamarádkou Máňou Heroutovou ale musely jít do obávaného Nordhausenu.

V Nordhausenu byla pobočka koncentračního tábora Buchenwald – KZ Mittelbau-Dora.¹Vězni zde razili štoly, ve kterých byla umístěna podzemní továrna firmy Junkers, kde se vyráběly tajné zbraně V1 a V2. Byl zde také lágr nuceně nasazených, který byl největší svého druhu. Bylo v něm šest tisíc lidí různých národností, kteří museli pracovat na výrobě zbraní v podzemní továrně. Lidé různých národností spolu vycházeli dobře a snažili se pomáhat si. Paní Maurerová s přítelkyní Maruškou byly na cimře jediné Češky, potom zde byly hlavně dívky z Vlámska. Dobré kamarády našly mezi Holanďany. „Když zahoukali nálet, tak přišli kamarádi Holanďani, my jsme jim daly přes okno tašku a všichni jsme utíkali co nejdál.“ S přáteli Holanďany se pamětnice s kamarádkou dokonce jednou vydala na výlet. Jeli na kopec Brocken v nedalekém pohoří Harz. Jednalo se o veliký risk, protože nuceně nasazení měli zakázáno se vzdálit z lágru a navíc, jak později zjistili, byl kopec opevněný a střežený. Měli štěstí, že je nikdo neudal.

Horší vztahy měli nuceně nasazení s Němci, kteří se zde často chovali velmi krutě. Paní Maurerová vzpomíná na příhodu s českým chlapcem Šafránkem. „Když se někdo ulejval, tak ho Němci týrali. Oni ho nesměli zabít, on by jim chyběl. Nebo tedy mohli si najít nějaké příčiny... A udělali tam Bummelantenlager, to je lágr pro ulejváky, který byl obklopený ostnatým drátem, neměl zeď. A tam je týrali, psy na ně štvali, hlad. Postavili nám to hned za barákem – v Nordhausenu. A my jsme se jednou šly s Maruš projít, tak nějak k večeru, než půjdeme spát. Šly jsme okolo a slyšíme: ‚Chleba, chleba!‘ Byl tam českej kluk – neznámej. Tak jsme se vrátily, a kde co jsme našly – nějaký ztvrdliny nebo zbytky – tak jsme to tam házely. Dost vysoká hradba. A představte si, po letech jsem se s ním sešla, s tím klukem. Měli jsme nějaký sraz a tam jsme si povídali. A on taky povídal a říkal, že byl v Bummelantenlagru, že ho tam týrali. To víme. Ale že jak jsme šly okolo, slyšel česky mluvit, proto volal: ‚Chleba, chleba!‘ On se nám přihlásil – nějaký Šafránek.“

Veškeré vybavení spočívalo ve slamníku na spaní a v dece, která nesloužila jen jako pokrývka, ale u lidí, kteří byli nuceně nasazeni delší čas, často také jako oděv, když se jim jejich vlastní oblečení již rozpadlo. „Byl to smutný pohled.“ Každé ráno ještě za tmy se táhlo chmurné procesí tisíců lidí oděných jen do staré deky, kteří šli do podzemních tunelů.

Někdy se ale naskytl ještě příšernější pohled. „Taky se nám stalo, že když jsme ráno šli na práci do tunelu, tak jsme po stranách viděli mrtvé vězně, které ještě nestačili odklidit. Nesměli jsme tam nechat ani papírek, to se velmi hlídalo, protože v noci tam chodili pracovat vězni. Bylo tam také nebezpečí, protože skála se oteplovala, praskala a padala.“

Paní Maurerové se nakonec podařilo uprosit vedoucího, aby ji s kamarádkou Máňou nechal za flašku pálenky, kterou pro ni rodiče s obtížemi sehnali, přeložit z Nordhausenu do Prahy-Vysočan, kde byla další pobočka firmy Junkers. Podmínky zde sice nebyly lehké, ale aspoň byla v protektorátu. Dívky bydlely v lágru v Hloubětíně, kde nebylo ani topení. Blížila se zima a ony musely krást dříví, aby se trochu zahřály.

V dubnu 1945 Anna vlastně utekla z nuceného nasazení. Byla zrovna na návštěvě doma v Křimicích, když bylo plzeňské nádraží zničeno při jednom z největších náletů na Plzeň v noci z 16. na 17. dubna 1945. Přestaly jezdit vlaky a ona se prostě do lágru již nevrátila.

Po válce se zapojila do organizování setkání nuceně nasazených. V době komunismu nebyla dovolena vlastní organizace nuceně nasazených. První větší sjezd zorganizovala paní Maurerová s panem Růžkem a dalšími aktivními lidmi v roce 1974 u příležitosti 50. narozenin ročníku 1924. Sjezd se konal v Měšťanské besedě v Plzni a byl kontrolován StB. Zde se poprvé setkali a seznámili lidé z různých lágrů. Sešlo se tam 1200 lidí z celé republiky.

Vlastní organizace se dočkali až po roce 1990, kdy založili Svaz nuceně nasazených, jehož cílem bylo získat finanční odškodnění za nucenou práci. Po dosažení tohoto cíle ukončil svaz v roce 2004 svoji činnost. Paní Maurerová se aktivně zapojila do činnosti Svazu nuceně nasazených v Plzni, organizovala také tradiční pietní setkání nuceně nasazených na plzeňském nádraží, které se koná každý rok kolem 15. března.

Život po válce

Po válce se paní Maurerová znovu vrátila do práce ve Fakultní nemocnici v Plzni, kde pracovala jako sekretářka a od roku 1951 jako klinická logopedka. V tomto zaměstnání zůstala až do svého odchodu do důchodu v roce 1987.

Paní Maurerová se ale věnovala také řadě dalších aktivit. Vystudovala jedenáctiletou střední školu, pedagogickou školu a logopedickou defektologii na Pedagogické fakultě UK.

Zapojila se do ochotnického divadla, byla členkou divadelního spolku Pokrok. Dokonce hrála ve hře Měsíc nad řekou na prknech kamenného (dnes již neexistujícího) Malého divadla v Plzni.

Sportovní aktivity

Jejím hlavním zájmem byl ale sport. Nadále byla členkou Sokola, stala se vedoucí dorostenek. Kromě cvičení v tělocvičně chodily dívky také na výlety – např. na nedaleký hrad Buben. Všesokolského sletu v roce 1948 se paní Maurerová účastnila již jako žena. Bohužel byl nadějný vývoj Sokola přerušen komunistickým převratem. Vesnice Křimice se změnila, hlavní slovo dostaly akční výbory, probíhaly zde rozsáhlé prověrky. Náčelnice Sokola vstoupila do KSČ a Sokol měl být jen pro soudružky, ostatní byly vylučovány. Tento vývoj se pamětnici nezamlouval, a proto z křimického Sokola v roce 1948 odešla. Přešla do tělovýchovné organizace, kam náležela dle svého zaměstnání – DSO Slovan. Přestože zkratka ukrývá Dobrovolnou sportovní organizaci, členství v ní bylo povinné, určené druhem zaměstnání. Přesto se v této organizaci sešla řada výborných sportovců – výborní byli například plavci nebo hráči košíkové.

Zásluhy nadané organizátorky spočívají hlavně v tom, že pro Plzeň objevila nové sporty. V roce 1953 spoluzakládala v Československu mezinárodní házenou žen. Protože milovala tanec a byla fascinována estetickým pohybem, zaujal ji především další nový sport – moderní gymnastika, která se tehdy nazývala umělecká gymnastika. Byla rovněž jednou ze zakladatelek tohoto zajímavého sportu v Československu.

Do roku 1962 v moderní gymnastice aktivně závodila. Poté absolvovala trenérskou školu na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK se zaměřením na moderní gymnastiku a nadále se věnovala činnosti trenérské a choreografické.

Jejím největším úspěchem se stala bronzová medaile, kterou získala roku 1977 na mistrovství světa v Basileji jako trenérka a choreografka národního družstva moderní gymnastiky. Medaili získaly československé reprezentantky za velmi náročnou skupinovou skladbu s kužely, kterou Anna Maurerová vymyslela. K dalšímu rozvoji tohoto uměleckého sportu také přispělo, že se v Basileji seznámila s Viktorem Sergejevem, trenérem umělecké gymnastiky v SSSR a choreografem leningradského baletu. V Sovětském svazu měla totiž tato disciplína velmi vysokou úroveň a dlouhou tradici, navazovala na tamější balet vynikající úrovně. Byly navázány oboustranné kontakty, československé gymnastky se následně zúčastnily soustředění v Moskvě, které pro ně bylo velkým přínosem. Paní Maurerová s přítelkyní pozvaly Viktora Sergejeva do Prahy, kde vedl kurzy pro trenérky. Později se paní Maurerové s gymnastkami podařilo vycestovat do Spolkové republiky Německo, do Hamburku, kde měly učit místní sportovkyně a předávat jim zkušenosti. Podobné výjezdy nebyly bez stinných stránek, protože se ve Švýcarsku i v Německu setkaly s československými emigranty, se kterými se často osobně znaly, a kvůli kontrole StB s nimi nesměly mluvit. Členové KSČ a různí úředníci jim také někdy znepříjemňovali život. Po návratu byl samozřejmostí výslech týkající se průběhu zájezdu.

Po roce 1990 se paní Maurerová znovu zapojila do obnoveného Sokola. Dokonce ještě v roce 2004 (ve svých 80 letech) cvičila v kategorii veteránek a získala ocenění v Jablonci nad Nisou. Jejím hlavním zájmem však zůstala choreografie a estetický pohyb – spojení tance a gymnastiky. Vytvářela velké choreografie pro sokolské slety. Novátorská byla hlavně skladba pro ženy To všechno přines čas, která byla určena pro sokolský slet v roce 2006.

Polistopadový vývoj

Paní Maurerová nebyla nikdy politicky činná, nepodporovala KSČ.

„Extremisté, neonacisté – těmi se zabývá vláda, poslanci a tak dále. Ale dosud nezakázali Komunistickou stranu Československa. Ta pořád je. A to si neumím vysvětlit, když napáchali tolik zla v naší společnosti. Třeba venkov zplundrovali.“

Paní Maurerová je velmi aktivní dáma. I v současné době, nakolik jí to zdravotní stav umožní, udržuje řadu kontaktů a zajímá se o různé oblasti lidské činnosti.