Daniel Mayer

„Bylo zapotřebí nějaké povolení? (ke studiu) Ano, samozřejmě. Bylo povolení, to muselo být dohodnuté přes ministerstvo kultury. Dokonce jsem byl tak naivní, byl jsem na gymnáziu, přišel za mnou ředitel, jinak výborný člověk. Řekl mi: ,Zítra, pozítří, přijdou pánové z ministerstva školství a chtěli by se Vás zeptat na nějaké otázky ohledně Izraele a sionismu.‘ On věděl, že se hlásím na seminář do Budapešti. ,Tak jestli byste si to mohl připravit.‘ Tehdy byl pan doktor Bass, blahé paměti, předseda Rady židovských náboženských obcí, tak jsem k němu zašel a říkám: ,Pane doktore, (byl to právník), náš ředitel říkal, že přijdou z ministerstva školství a chtějí se zeptat na nějaké otázky o sionismu.‘ Tak jsme napsali varianty otázek, které by mohly být, a co bych mohl odpovědět. Takže všechno prošlo bez problémů. Až po mnoha letech jsem se dozvěděl, že to nebylo ministerstvo školství, že to byli pánové z vnitra. Ředitel to samozřejmě dostal tak, že jsou z ministerstva školství. Jinak v pořádku. Tak jsme to s doktorem Bassem korigovali. Nebyly to nějaké zvláštní otázky, jen jak se koukám na konflikt na Středním východě. Samozřejmě jsem věděl, že musím říct, aby tam byl mír, aby se konflikty urovnaly. Neutrálně jsem o tom mluvil. Samozřejmě nikdo nemohl očekávat, že když jdu do semináře, že budu mluvit proti Izraeli, ale také jsem nesměl říct pro Izrael moc, protože by ho obvinili, že je sionista. Takže neutrálně, aby se dohodl mírový proces, jak to ostatně už začalo.“

„Takže jsem podepsal spolupráci. Druhá věc, člověk také musí vědět, jaké informace může dát, aby nepoškodil někoho druhého. Osobní informace prakticky nebyly. Spíš je zajímalo, když se někam jelo, i když já jsem jezdil docela málo... než ostatní. Třeba předseda rady jezdil mnohem víc reprezentovat židovskou pospolitost. Spíš je zajímalo, co se tam dělo, kdo tam byl. O čem se tam mluvilo, o čem se tam psalo. Samozřejmě ty materiály, které tam byly volně k dostání, si mohl zjistit každý. Já jsem věděl, že tu informaci mají přede mnou, že jeden nebo dva dny ji předal někdo jiný. To dnes vím, nebudeme si dělat žádné iluze. Jsou informace, které byly běžně dostupné, myslím, že s tímhle jsem nikomu nemohl ublížit… Mám mnoho známých, kteří viděli svoje spisy, a stále jsme kamarádi, je to v pořádku, a to byli známí již ze sedmdesátých let. Kdyby tam figuroval… Ale figurovali tam jiní. Bohužel svůj spis jsem neviděl, manželka také ne. Manželce teď napsali z ministerstva vnitra, že její spis byl skartován někdy 8. prosince 1989. Takže neexistuje. Já jsem se po tom ani nepídil, jestli její spis byl skartován, tak můj taky. Mnoho mých známých ale vidělo svoje spisy. ... Byly také určité snahy, jestli bych nemohl být členem nějaké skupiny, třeba v židovském kongresu. Říkám jim: ,Já bych tam byl velice podezřelý, jediný z východní Evropy, jediný, který by chtěl v té komisi pracovat, bylo by to podezřelé, nedělalo by to dobře.‘ ... Takže by to prokoukli, to by se proláklo. Takže tyhle tlaky byly, abych spolupracoval s rozvědkou. Takže to uznali. Nemohli nic říct.“

„Jednou jsem po Šavuot dostal z ministerstva kultury telefon od pana Junga, který byl tajemníkem pro naši židovskou náboženskou obec a mimo jiné i velitel lidových milicí na MK. Tak si mne zavolal a říká: ,Pane rabíne, mohl byste ke mně přijít na pohovor?‘ - ,Ano, samozřejmě.‘ – ,A pane rabíne, vy si píšete své kázání?‘ – ,Ano, samozřejmě, já si to nepamatuji, tak si to radši napíšu.‘ – ,A můžete přinést s sebou to vaše kázání, co jste měl teď na Šavuot.‘ – ,Ale jistě.‘ – Byla asi středa, tak jsem šel k panu Jungovi, dali jsme si kávu a cigaretu, dal jsem mu kázání, tak to čte… ,Pane Jung, promiňte, že se do toho vměšuji, řekněte, proč jste si mne pozval. Na kafe, cigaretu, dobře. Kromě toho, proč?‘ – ,Ale v pořádku, chtěl jsem se jen informovat.‘ – ,A to kázání, je tam něco špatného? To jste si mne zavolal jen kvůli tomu kázání? Já nechci vědět kdo.‘ – ,Ne, ne.‘ Pak z něho vylezlo, že ano, že dostali hlášku, že jsem měl sionistické kázání. – ,Je tam něco sionistického?‘ – ,Ne, ne.‘ Tak jsme dokouřili cigaretu a šel jsem domů. I takovéhle legrace byly.“

„Od roku 1970, po smrti rabína Federa, nebyl na pražské židovské obci nikdo. Byl jeden adept, také studoval v Budapešti, pak odjel do Anglie a zůstal tam. Já se mu nedivím, že tam zůstal, protože na něj také vyvíjely orgány velké tlaky. Takže zůstal v Anglii. Měl nastoupit asi v roce 1972. Od té doby až do roku 1984 nebyl žádný rabín. V Čechách, ani v Praze. Na Slovensku byl pan rabín Katz. Ne Eliahu Katz, ten odjel v roce 1968 nebo 1969 do Izraele, pak byl vrchním rabínem v Beer Shevě, ale byl ještě Isidor Katz. Toho pak jmenovali rabínem místo Eliahu Katze. Byl v Bratislavě rabínem až do začátku osmdesátých let, pak zemřel, a až do revoluce na Slovensku nebyl žádný rabín.“