The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Leoš Mayer (* 1964)

• narodil se 2. června 1964, většinu života žije v Liberci

• od mládí se zajímal u hudbu a byl členem rockové a undergroundové kapely

• v roce 1988 společně s manželkou podepsali u Petra Uhla Chartu 77

• v Liberci šířil letáky a vydával samizdatový časopis Nákup

• často chodil k výslechům a byl brán do cel předběžného zadržení

• na demonstrace do Prahy se mu kvůli StB nikdy nepodařilo dostat

• krátce před sametovou revolucí pomýšlel na emigraci

Hudba jako symbol rebelie

Leoš Mayer se narodil 2. června roku 1964 v Hrádku nad Nisou, ale většinu svého života žije v Liberci. V srpnu 1968 mu byly čtyři roky, přesto si na okupaci vzpomíná: „Ačkoliv jsem z toho vůbec neměl rozum, tak to ve mně přesto nechalo hlubokou, nesmazatelnou stopu.“ Dodnes si vybavuje pásy tanků vryté do silnice i známé zbourané liberecké podloubí. Už jako malé dítě tak vnímal, že „něco není v pořádku.“

Později, v druhé polovině 70. let, viděl v televizi propagandistický dokument Atentát na kulturu, který měl varovat před podvratnými živly, jakými podle snímku byly skupiny The Plastic People of the Universe nebo DG307. Paradoxně právě díky tomuto dokumentu se o nich Leoš Mayer vůbec dozvěděl a později se doslechl i to, že byli hudebníci zavřeni.

Hudba, hlavně ta rocková, se tak pro něj postupně stala symbolem rebelie a tichého vzdoru. Logickým vyústěním tak bylo, že na začátku 80. let založil vlastní rockovou kapelu HRC, což byla zkratka Hrádeckého rockového cirkusu. Samozřejmě s ní nikdy nechodili na stranické přehrávky a hráli jen na různých ilegálních akcích. S nástupem na vojnu se HRC rozpadl, přesto Leoši Mayerovi zůstalo vědomí, že díky hudbě poznal další lidi, kteří měli podobné názory a postoje. I z dnešního pohledu to hodnotí tak, že „to bylo pro moje mládí a moji rebelii naprosto nevyhnutelný.“ Po vojně pak založil undergroundovou kapelu s názvem UKD neboli Určeno k demolici. V obou kapelách hrál na kytaru a ve více experimentálním UKD vlastně na cokoliv, co vydávalo nějaký zvuk. Takže třeba na trychtýř.

Podpis Charty 77 a šíření letáků

Mezi novými lidmi, které poznal, byl i Jiří Fajman. Ten byl rok ve vězení za hanobení prezidenta Husáka. I to přivedlo Leoše Mayera a jeho manželku k tomu, že se v roce 1988 rozhodli, že podepíší Chartu 77. Společně se vydali do Prahy, kde se potkali s Petrem Uhlem. Před jeho bytem seděli příslušníci Státní bezpečnosti (StB), kteří hlídali a zapisovali si jména všech, kteří k němu chodili na návštěvu. Kromě podpisu Charty 77 se manželé Mayerovi v Praze setkali s některými dalšími disidenty, třeba Václavem Bendou nebo Rudolfem Battěkem.

 Opoziční činnost Leoše Mayera se sestávala i z toho, že společně s dalšími lidmi tiskl a rozdával letáky a vydával samizdatový časopis Nákup. Nejen kvůli tomu musel chodit k častým výslechům. Jednou se třeba dozvěděl: „Když ty vaše letáky budete rozdávat před radnicí, tak ten váš kamarád přijede a toho svého fakana už nikdy neuvidí.“ Na to se zeptal, co se stane, když je budou rozdávat pod Ještědem a dostal odpověď: „Tak vás jenom zavřeme.“ Při jedné z domovních prohlídek jim ale bylo zabaveno veškeré vybavení – cyklostyl, válečky, barvy i všechny tiskoviny. Opisování a šíření pak šlo pomaleji a samizdatového Nákupu vyšly nakonec jen asi dvě nebo tři čísla.

Výslechy, zadržení a výhružky

Po podpisu Charty 77 začala StB manželům Mayerovým věnovat větší pozornost. Jejich „osobní estébák“ bydlel kousek od nich: „To že nás pozorují, bylo evidentní, protože když jsme otevřeli okno, tak jsme ho několikrát viděli, jak k nám kouká dalekohledem.“ S manželkou měli i podezření, že mají v bytě odposlech. To se potvrdilo po sametové revoluci, když ho přišli odmontovat.

Často musel Leoš Mayer chodit k výslechům. Když se blížilo především výročí srpnové okupace a vzniku republiky, frekvence výslechů se zvýšila. „Naložili mě před šestou ráno, když jsem šel tady na autobus, tak už čekala Volha před barákem tady u Kaplického, že mě jako svezou do práce. Což se nestalo, svezli mě rovnou na Pastýřskou. Tam začali sepisovat protokol, který chtěli, abych jim podepsal, že se nezúčastním těch demonstrací. Když jsem jim to nechtěl podepsat, tak mě hodili na vazbu tady v Liberci. Tam to bylo hrozný, protože tam opravdu po chodbách chodila ta vězeňská služba s těmi mukly, který řvali. A nějaký ten komunistický bachař tam na mě řval, dělal na mě oči, žíla mu vystoupila, že se těší, až si mě podá. Načež si mě nepodal, protože jsem tam nějakou chvíli, pár hodin, byl. Po těch hodinách, teď nevím, jestli tři čtyři hodiny, mě odvezli do Děčína. Ani v jedné té cépézetce jsem nebyl s nikým, byl jsem všude sám. Nevím, jestli to takhle bylo úplně podle předpisů, ale byl jsem všude sám. I v tom Liberci i v Děčíně. No a v Děčíně jsem se rozhodl, že budu držet protestní hladovku, což mě asi po dnu a něco přešlo. Jsem si říkal, proč já se tady budu namáhat. Jenže oni mezi tím zavolali doktora psychiatra, že jsem jako blázen, že nechci jíst. Jenže já jsem to mezi tím snědl a psychiatr přijel úplně zbytečně. A ještě jim vynadal, že si z něj dělal srandu, že normálně jim.”

Nebo se stalo, že v říjnu byl i s manželkou vzat na čtyřicet osm hodin do vazby, ale každý byl na jiné cele a vůbec o sobě nevěděli. Po uplynutí dvou dnů byl Leoš Mayer propuštěn, ale jen co došel na nádraží, byl zadržen na dalších čtyřicet osm hodin. V srpnu pak byl povolán na mimořádné třítýdenní vojenské cvičení.

Do Prahy se tak na protestní akce, třeba na Palachův týden, chystal sice často, ale nikdy se na ně nedostal. Podařilo se mu ale dorazit vlakem do Všetat. Spolu s ostatními ušli jen pár stovek metrů od nádraží, když přijelo auto, vystoupili z něj lidé v civilu a začali do nich mlátit a kopat. Pak je naložili do autobusu, který je náhodně rozvážel a jednotlivě vysazoval, aby jim byl ztížen návrat domů.

Ojedinělé nebyly ani výhružky: „Že není problém, aby nás oba připravili o život, ale proč by to dělali. Takže takový vyhrožování, nevyhrožování. Prostě oni se stavěli do toho světla, jako že oni jsou ty hodní, že by to mohli udělat, ale neudělají to. Takový docela komický to bylo.“

Myšlenky na emigraci a názor na spolupracovníky StB

Díky své opoziční činnosti Leoš Mayer viděl, jak je celý systém prohnilý a že značná část společnosti je k situaci zcela apatická. S manželkou nakonec došli k rozhodnutí, že odejdou k příbuzným na Západ. Díky odposlechům v bytě se o tom dozvěděla StB a sama přišla s tím, že jim s vystěhováním pomůže, že všechno zařídí a na nich bude jen podepsat papíry. Nicméně to se odehrálo dva měsíce před revolucí, „takže se nic nekonalo, díky Bohu,“ říká Leoš Mayer.

Po sametové revoluci pak postupně vyplouvalo na povrch i to, že někteří kamarádi nebo signatáři Charty 77 byli vědomými spolupracovníky StB. K tomu Leoš Mayer říká: „Neznám to pozadí, neznám to, co je k tomu vedlo. A říkal jsem si, jak bych se asi zachoval, kdybych měl v tu dobu děti? Asi nejspíš moje hrdinství by skončilo. Prostě ono je něco jiného být hrdina, když o nic nejde, a když vám můžou šáhnout úplně na všechno. Já jsem žádnou kariéru závratnou neměl, byl jsem obyčejný dělník v depu. Děti ani nebyly na cestě, takže v podstatě já neměl co ztratit. Ale kdybych měl co ztratit, tak nevím. Buďto by mě to nutilo utéct někam na Západ, abych svoje děti ochránil. Anebo bych se stáhnul. A bohužel někoho donutili k tomu, aby udával. Takových lidí tady je hodně. Nechci to omlouvat, ale my neznáme ty důvody, proč to ty lidi udělali, takže já v žádným případě je nesoudím, neodsuzuju, protože ty důvody neznám.”