The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Meixner (* 1925  †︎ 2022)

• narozen 21. května 1925 ve Starém Hobzí

• roku 1944 narukoval do wehrmachtu

• na jaře 1946 se vrátil z amerického zajetí

• od roku 1948 až do odchodu do penze zaměstnancem JZD

• v době natáčení (2020) žil v rodném Starém Hobzí

• zemřel 22. srpna roku 2022

Jan Meixner se narodil 21. května 1925 ve Starém Hobzí – pohraniční vesnici na česko-moravském pomezí, kde v té době většina obyvatel mluvila německy. Jan ovládal dobře oba jazyky, protože byl Němec po otci a Čech po matce. „Když jsem potřeboval, tak jsem mluvil česky nebo německy, to mi bylo jedno. S nikým jsem se nehádal.“ V obci podle něj byl jen jeden fanatický nacista: „Bruner Andreas, to byl zažranej Němec. Chtěl, abychom ho zdravili: ‚Heil Hitler‘, i když jsme kolem jeho domu s klukama hnali krávy. Na konci války při převratu šel do maštale a tam se zastřelil.“

Ve wehrmachtu u koní

Po vychození obecné školy pamětník sedlačil s otcem na rodném hospodářství. Byl nejstarší ze tří bratrů. Jako říšskoněmecký občan musel nakonec narukovat do wehrmachtu. Došlo k tomu v roce 1944 a jeho cesta vedla do Znojma k dělostřeleckému pluku: „Protože jsem rozuměl koním, tak jsem k nim šel. Šest koní táhlo jedno dělo. Po půlročním výcviku jsme jeli vlakovým transportem na frontu do Itálie proti Angličanům.“ Tam němečtí vojáci neměli často co jíst, a tak chodili žebrat do místních vesnic: „Nerozuměli nám, ale naučili jsme se, že chleba se řekne ‚pane‘.“

Do přímého boje Jan Meixner nezasáhl, ale nakonec byl přece jen zraněn: „Zatáhli jsme vždycky dělo do palebného postavení a s koňma jsme šli pár kilometrů zpátky, kde jsme je mohli ustájit pod střechu. K jaru 1945 jsme ustupovali přes Maďarsko. Jeli jsme do kopce bahnem. Koně už nemohli a jeden se najednou vysílením svalil přímo na mne. Vstát jsem nemohl, protože jsem měl rozbitej celej kotník. Sanitkou mne vezli do Nových Dvorů u Hodonína, kde byl lazaret v bývalé škole.“ Zde si pamětník poležel bezmála měsíc a již měl opět narukovat na frontu. S dalším vojákem a jedním poddůstojníkem se měl co nejdříve hlásit na nejbližší sběrné stanici: „Poddůstojník nás šel nahlásit a tam byl esesák. Když slyšel, že se poflakujeme už tři dny venku, řekl, že kdybychom byli z jeho jednotky, hned by nás dal zastřelit. Takoví to byli darebáci, ti esesáci. Na nohu jsem ještě kulhal a bolela.“

Tak Jana Meixnera zařadili do pěší kompanie v zákopech kdesi na Moravě proti Rudé armádě, zažil však už hlavně všeobecný ústup: „Jednou ráno jsme vstali a velitel řekl, že Hitler umřel. Tak jsme mu ještě střelili salvu, všechno jsme naložili do náklaďáků a jeli jsme do Horních Rakous k Američanům, aby nás nezajali Rusové. Těch se každej bál. Před zajetím jsme hned zahazovali flinty. Lidi je rozbíjeli, i když důstojníci křičeli: „Nerozbíjet, jenom zahodit!“ Američané to procházeli a brali si jenom pistole na památku. Byl jsem rád, že jsem konečně mohl flintu zahodit.“

Jan Meixner celý život miloval koně, a tak mu nikdy nevymizelo z paměti jejich utrpení ve válce: „Když jsme ustupovali, vždycky šla parta napřed, která hledala místo, kam koně na noc v úkrytu ustájit. Nestihli jsme tam dojet a přiletěla nepřátelská letadla a obhlížela si nás. Za chvilku přiletěla znovu a tloukla do všeho na zemi. My jsme koně uvázali dole v lese a utíkali jsme se schovat do kopce, kde jsme byli v bezpečí. Dole ale ty koně moc zkusili a hromada jich umřela.“

Návrat ze zajetí a bratrova tragická smrt 

Ještě téměř rok po válce trvalo, než se Jan Meixner vrátil konečně domů. Z amerického zajateckého tábora začali být již po čtrnácti dnech propouštěni muži z nejbližšího okolí. Pamětník udal adresu svého kamaráda, a tak se dostal do mlýna k jeho otci v Horních Rakousích. Ten zrovna potřeboval pracovní sílu ke koním, a Jan proto rozvážel mouku a přivážel obilí na mletí: „Ze mlýna jednou vezl jeden chlap velkým traktorem lidi do Vídně. Tam jsem měl příbuzné, a tak jsem jel s ním. Od mlynáře jsem s sebou dostal pytel brambor, protože ve Vídni byla po válce velká bída, ale než jsme tam dojeli, tak brambory zmrzly, a tak jsem jim moc nepomohl.“ Ve Vídni žil pamětník u své sestřenice a jednoho dne se ve městě objevily vyhnané ženy ze Starého Hobzí: „Myslel jsem, že se po čase vrátí a že pak pojedu s nimi, ale vrátit se už nesměly. Tak jsem se do Hobzí vrátil sám na jaře 1946.“

Staré Hobzí se zatím hodně změnilo. V domech po vyhnaných Němcích žili neznámí lidé. Pamětníkova rodina ale směla zůstat: „Otec po válce dostal rakovinu kosti, a jednou když slézal z postele, zlomil si nohu a krátce nato umřel. Hospodařili jsme pak s matkou sami.“ Na konci války narukoval na východní frontu ve svých osmnácti letech také Janův bratr Leopold. Paradoxně oba válku přečkali bez větší úhony, ale jejich nejmladší bratr Karel zemřel ve třinácti letech po válce doma: „Když s kamarády na podzim pásli krávy u řeky, našli granát a hodili ho do ohně. Když dlouho nevybuchl, Karel k němu přišel a začal klackem do ohně šťourat. V tu chvíli došlo k explozi, která mu roztrhla břicho, a byl na místě mrtvý.“

V době, kdy se Jan Meixner vrátil do Starého Hobzí, fungovaly ještě v okolí zajatecké tábory: „Dole, když se jede ke Slavonicím přes most, byli po levý straně němečtí zajatci a po pravý maďarští. V lese si stavěli takový chaloupky a v těch bydleli. Hlídali je Rusové. Nemocní zajatci šli do zámku, tam byla malá nemocnice a umírali tam. Zakopávali je pak u zdi na hřbitově. Ty, kteří v táboře přežili, odvezli prý do Ruska na práci. Lidi si pak ty jejich příbytky levně kupovali na palivové dříví.“

Po roce 1948 bylo také ve Starém Hobzí založeno jednotné zemědělské družstvo (JZD) a místní sedláci byli nejrůznějším způsobem nuceni do něj vstoupit: „Vyměnili nám pole a dostali jsme takové mizerné, že se na něm hospodařit nedalo. Tak jsme nakonec s matkou do družstva raději taky vstoupili a pracoval jsem tam až do důchodu.“

Celý svůj život s výjimkou období 1944 až 1946 prožil Jan Meixner na rodném statku ve Starém Hobzí. I když se kraj po válce velmi změnil, jak říká: „Doma je doma.“ V roce 2012 pomohl svými vzpomínkami lokalizovat hroby německých zajatců na místním hřbitově, které následně vyzvedla německá vládní organizace Volksbund Deutsche Kriegsgräberfürsorge e. V.