Alena Mejzlíková

„Přesto to bylo obrovské překvapení v hokejovém světě, že jsme porazily Indii. První minuty vyšly zprávy do éteru, do světa: ‚Indie : Československo 2:1.‘ Až za čas to upravili, že jsme porazily Indii 2:1, bylo to krásné. Přišlo mi to exotické, mám některé chvilky před očima, Indky v modrých dresech a tmavších sukýnkách, úplně to vidím. Byl to pro nás krásný zážitek, pak přišlo utkání s Rakušankami, kdy přišla kanonáda, vyhráli jsme 5:0. Neskutečně se nám střelecky dařilo, hlavně Jiřce Čermákové, dala myslím tři branky, Jířa Hájková. Nabil nás pocit vítězství nad Indií, že nám to všechno jde. Jestli jsme to v sobě psychicky prolomily, utkání nám hrozně sedlo, jako by to byly dva týmy různé kategorie. Jiřina byla neskutečná. Ale naopak zase tím pádem jsme se dostali do stavu, kdy nám bylo řečeno, nebo jsme si spočítaly samy v hlavě, že když porazíme Polsko, tak máme medaili. A najednou jakoby nás někdo sevřel. My a medaili na olympijských hrách? Teď to chvění kolem žaludku, taky to tak vypadalo proti Polkám. Vždycky jsme porážely, 3:0, 4:0, 5:1. Hrálo se více méně na jedné polovině hřiště, nebyly jsme schopné dát gól, měly jsme dvě penalty, Jířa Kadlecová, Jana Lahodová a nic. Jedna tyčka, druhou penaltu jí chytla. Nevím, jestli kdybychom remizovaly, jestli bychom byly třetí, to už jsme nepočítaly. Fakt je, že jsme měly zatemněné hlavy. A jak to nešlo, člověk se ještě víc utápěl. Jana Lahodová dala vytoužený gól z trestného rohu, ani jsem neměla sílu jásat, jenom: ‚Jé!‘ Viděla jsem záznamy a syn mi říkal: ‚Ty ses ani neradovala.‘ Radovala, ale bylo to takové uvolnění, teprve nám to došlo až po zápase, seděly jsme s Idou a říkala jsem: ‚Ty vogy, my jsme fakt vyhrály.‘ Bylo to psychicky strašně těžké, nedařilo se nám tam vůbec nic, a máme medaili. Jana ještě střídala, zaplaťpámbů, že přišla na hřiště. Byly jsme nějaké marné. A pak vyhlášení, vyhlášení. ‚Jú, jupí!‘ To potom bylo hezké.“

„No vlastně, tam jsme se začali více potkávat s kluky a holkami z jiných sportovních odvětví. My jsme jakoby malý sport, jako Popelka, připadaly jsme si, že nepatříme do obrovského světa sportu, mezi ty, co jsou na výsluní. Atletika, házená, volejbalisti, basketbalisti, Kropilák tam byl a vedle Kropiláka naše malá Jana Lahodová. Měly jsme takové vtipné reakce. A Bugár, Kratochvílová, koukaly jsme na ně jako na zjevení, připadaly jsme si jako Popelky, skromné. Všichni se k nám chovali hrozně normálně, jako bychom si byli sobě rovní. Cítila tak jsem to tak, nevím, jak starší hráčky. Mně bylo dvacet dva a něco, byla jsem pokorná ke sportovním českým esům. Makalo se od rána do večera a nechci, aby to vyznělo úplně blbě, ale Eva Maříková byla na nás jako pes. Jednak co se týká fyzické přípravy a disciplíny a takové disciplíny. Vždycky: ‚Děvčata, tohle byste si neměla dovolit.‘ Ráno výběh před snídaní do areálu, kroužily jsme tam na rozcvičení. Oči takhle malé. Ježíši, ty ranní rozcvičky jsme neměly rády, když jsme se vracely krokem, a najednou v Nymburce v druhém patře na balkónku, nevím, jestli na balkón vyšel trenér nebo masér a říká: ‚Bože, to je dneska tak krásný den.‘ A my: ‚No to teda je.‘ A zdrchané jsme se plížily dovnitř. Byly to příjemné chvilky, pečovali o nás, co jsme do té doby neznali. Maséři, vířivka, všechno nám bylo k dispozici, taková péče okolo. Připadaly jsme si jako vrcholoví sportovci.“

„Jsme taková učitelská rodina, to si teď uvědomuju. Bratr taky učil na základní škole na vesničce za Trenčankami. Teď nevím, jestli to bylo už po škole, nebo si ještě dodělával pedagogickou fakultu, nebo jak se to v té době jmenovalo, ale vím, že už učil. A byl, teď se to hodí, že je dneska 21. srpna, byl v roce v 1969 zkraje roku na lyžařském kurzu se školou a potom přestal učit. Byl na lyžařském kurzu, došlo tam k potyčce, protože tam přišli ruští vojáci, začali se vybavovat hlavně s holkami, s dětmi, hlavně s dívkami, aby se s nimi bavili a podobně. Došlo s těmi vojáky k potyčce, dopadlo to, jak to dopadlo. Vojáci odešli a on tam učil chvíli a pak byl odejitý. Asi ten neblahý rok 1968 na něm zanechal takové následky. Pamatuju si to jako malá holka. Bylo mi deset let, když to probíhalo, pamatuji si na to ráno, když jsem se probudila a běžela televize, samozřejmě černobílá. Přišlo mi to divné, protože tehdy se ráno nevysílalo. Probudila jsem se a najednou byla televize. A naši ubrečení, tedy maminka ubrečená. Koukala jsem na to a mamka říkala: ‚Ježiš, děje se něco hrozného, bude válka. Ty běž do kuchyně.‘ Nechtěla, abych tam byla, tak mě tak trošičku stranili všech těch věcí. Vnímala jsem, že je něco zkrátka jinak. Nemohla jsem jít ven, vyběhnout ven na ulici, ke kamarádovi, kam jsem si chodila hrát. ‚Nikam nechoď, nechoď si nikam hrát!‘ Dveře byly zamčené, branka zavřená a pod okny tanky. Mám mámu před očima, jak byla pořád uplakaná.“