The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Melicharová (* 1924  †︎ 2023)

• narozena 24. prosince 1924 ve městě Královo nad Tisou (dnes Korolevo) na Podkarpatské Rusi

• otec Čech, matka Maďarka

• roku 1939 rodina musela Podkarpatskou Rus opustit, usadili se v Tišnově u Brna

• v září 1945 se Marie vdala za Jaroslava Melichara a provozovali spolu řeznictví

• v roce 1946 se narodil syn Jaroslav, v roce 1949 dcera Marie

• roku 1949 Mariina manžela Jaroslava Melichara, otce Jana Strouhala a švagrovou Miladu Petříkovou zatkla StB pro údajnou odbojovou činnost

• proces se skupinou Bohuslava Havlína

• Jaroslav Melichar, Jan Strouhal i Milada Petříková byli v roce 1950 odsouzeni k desetiletým trestům

• Melicharovým i Strouhalovým komunisté znárodnili domy i řeznictví

• odolávala tlaku komunistů, aby se s manželem rozvedla

• Jaroslava Melichara propustili za dobré chování v roce 1955

• zemřela 12. ledna 2023

Marie Melicharová, rozená Strouhalová, se narodila 24. prosince 1924 v Podkarpatské Rusi ve městě Královo nad Tisou (dnes Korolevo), stejně tak jako její dva sourozenci, mladší sestra Miluška a starší bratr Jan.

Jejich otec Jan Strouhal, řezník z Ptení na Prostějovsku, se na počátku dvacátých let, spolu s rodiči, tak jako mnoho Čechů, rozhodl využít výhodných podmínek, které stát Čechoslovákům nabízel, a odjel na území hospodářsky zaostalé Podkarpatské Rusi teprve nedávno připojené k Československu. Nově příchozí obyvatelé měli území rekultivovat. Jan Strouhal se usadil v jižní části Podkarpatské Rusi blízko rumunských hranic v Králově nad Tisou a založil zde svou řeznickou živnost, rodiče zůstali blíže slovenským hranicím. V Králově nad Tisou se Jan seznámil s maďarskou kráskou Mariou Čorbo, která pracovala ve stejném městě jako kuchařka.

„Uměla jen pár slov česky, ale stačilo to, aby se tam seznámila s tatínkem, který tam jako řezník dodával maso,” vypráví dnes již dvaadevadesátiletá pamětnice Marie Melicharová.

V Podkarpatské Rusi jsme se měli dobře

Marie Melicharová prožila na Podkarpatské Rusi prvních čtrnáct let života, až do chvíle, než se museli na počátku války, kdy oblast obsadilo fašistické Maďarsko, vystěhovat. „V Královo nad Tisou jsme se měli dobře, protože řezníků tam moc nebylo. Pamatuji si, že tam byl jeden maďarský a jeden český – tedy náš tatínek, a všichni Češi chodili nakupovat k nám.” Strouhalovi si pořídili vlastní dům, a protože si to mohli dovolit, později ještě jeden menší s vinohradem na hranicích s Rumunskem, který pronajímali.

Děti byly odmala zvyklé na mnohonárodnostní společnost. Marie vzpomíná, že dobře vycházeli se všemi: Maďary, Čechy, Slováky, Rumuny, Rusíny a pamatuje i na nejchudší Huculy, kteří podle jejích vzpomínek neuměli číst, psát a nechodili ani do školy. „Někdy jsem si s ostatními vyměňovala svačinu, protože my jsme nouzi neznali a vždycky jsem dostávala do chleba nějaké maso. Tak jsem byla ráda, když jsem měla někdy jen chleba s máslem a solí. Moje maminka taky neuměla tak dobrý kukuřičný chleba jako maminka mojí kamarádky,” usmívá se pamětnice.

Díky pestré společnosti se jí stalo přirozeností hovořit plynně třemi jazyky. „Maďarsky jsme uměli od maminky, česky od tatínka. Když jsme se ho na něco zeptali maďarsky, neodpovídal. Museli jsme na něj mluvit česky, protože chtěl, abychom se češtinu dobře naučily, což se nám později moc hodilo. Maminka se ale nikdy tak dobře česky nenaučila.” Děti Strouhalovy uměly také rusínsky, protože když byli rodiče celé dny v obchodě, starala se o ně služebná rusínské národnosti.

Paní Marie s odstupem let také přiznává, že udělala chybu, když po obecné škole vyměnila českou školu za maďarskou. „Mám kvůli tomu české vzdělání jen do čtvrté třídy. Měšťanka, do které jsem pak nastoupila, byla totiž maďarská. Když jsme se potom přestěhovali do Čech, neuznali mi ji. Musela bych začít znovu od páté třídy a to jsem, už jako čtrnáctiletá samozřejmě nechtěla.”

Mezi těmi vránami je jedna bílá

Začátek války zastihl čtrnáctiletou Marii ve škole. To už bylo po podpisu mnichovské dohody 29. září 1938, který vyústil v územní požadavky nejen Německa, ale i Maďarska, které považovalo Podkarpatskou Rus za své teritorium. Rozhořely se zde vyhrocené boje z různých stran; maďarská teroristická komanda napadala československé četníky a vojáky na hranicích Podkarpatské Rusi, do bojů se ze severu vložili také Poláci. V nejvíce ohrožených oblastech bylo vyhlášeno stanné právo. Situace se přiostřovala a v následujících měsících se stávala pro maďarsko-českou rodinu stále nejistější a složitější. Strýc Ďuri Čorbo chtěl rodinu své sestry ochraňovat, tatínek ale věděl, že Češi budou muset pryč.

„Maminka pro nás utíkala do školy, protože do Králova se dostavili kozáci na koních a stříleli do vzduchu. Vyzvedla nás tedy ze školy. Tatínek byl zrovna s bratrem pryč, pro dobytek v Hustu, kde se střílelo. Museli se schovat pod nákladní auto, kde čekali, dokud střelba neustala. Až večer jsme byli zase celá rodina pohromadě. Potom jsme se museli vystěhovat,” vybavuje si útržky z paměti paní Marie.

„Pak jednou celá rodina byla doma, když se najednou přiblížila k domu horda maďarských vojáků. Stříleli oni, Češi i Rusové. Maminka poznala, že je mezi nimi její bratr Ďuri Čorbo, který byl plukovník. Ten řekl ostatním, že se nám nikomu nesmí nic stát. A nám poradil, že kdyby se bombardovalo nebo střílelo, ať stojíme v rohu, kdyby vypadlo sklo z okna. Strýc nás pak navštívil a řekl mému tatínkovi, že se nemusíme ničeho obávat a že se nám tady nic nestane. A tatínek řekl: ,Vidíš ty vrány?’ Já se podívala oknem a tam žádné vrány nebyly. Ale tatínek pokračoval: ,Mezi těmi vránami je jedna bílá a to já nechci.’ Myslel tím, že jsme Češi a že musíme odjet.”

Dům jsme tam museli nechat

První repatriace většiny Čechů z Podkarpatské Rusi se uskutečnila několik týdnů po Mnichovu v roce 1938. V následujícím roce, do 14. března 1939, byly donuceny k vystěhování ze země poslední české rodiny. Rodina Strouhalova odcestovala mezi posledními v únoru před okupací. Z vyprávění pamětnice vyplývá, že bratr její maminky se snažil svou sestru s rodinou udržet na Podkarpatské Rusi co nejdéle, snad v domnění, že je ochrání a že tam zůstanou. Jan Strouhal se ale vydal na cestu do Čech dříve, aby zajistil zázemí, a manželka zatím prodala domy a připravila se na cestu. „Nakonec jsme prodali jen ten menší domek s vinohradem na rumunských hranicích, samozřejmě pod cenou, za pět tisíc. Náš velký dům jsme ale prodat nestihli. Strýc navrhl, že ho lépe prodá později, ale maminka nechtěla; myslela si, že se tam po válce třeba vrátíme. Takže jsme z něj nic nedostali a nikdy ho už neviděli. Možná je tam dodnes.”

Do nového domova

Na rozdíl od mnoha jiných cestovali po železnici se vším majetkem včetně nábytku v nákladním vagoně, který pro ně strýc zajistil, ale ani tak nebyla cesta jednoduchá. „Jeli jsme několik dní. Slováci nás už nepustili přes hranici, a tak jsme museli putovat přes Vídeň. Tam se o nás postaraly řádové sestry, donesly nám kakao ve velkých nádobách, vánočku a vodu. Víc jsme stáli, než jeli. Vždycky nás někde odložili a museli jsme čekat. Maminka měla pětilitrovou konev naplněnou sádlem. Prý když bude nejhůř, bude chleba se sádlem. Vždycky když jsme někde zastavili, sháněli jsme chleba a vodu.”

V Čechách zakotvili dočasně v uprchlickém táboře v Prostějově, protože odtud tatínek pocházel. „Dostali jsme slamníky, deky a jedno štokrdle, k obědu polívku a to bylo všechno. Ale nám dětem se to líbilo. Hrály jsme si s ostatními a vnímaly jsme to jako dobrodružství,” vzpomíná pamětnice. Dospělí to samozřejmě viděli jinak. Otec se ze všeho nejdříve sháněl po svých rodičích, kteří byli též odsunuti z Podkarpatské Rusi. Jakmile zjistil, že jsou v Konicích poblíž Prostějova v pronajatém dvoupokojovém domku, přestěhoval manželku s dcerami k nim a sám se synem zůstal v uprchlickém táboře, odkud hledal práci s bydlením. Po měsíci našel dům s uvolněným řeznictvím v Tišnově u Brna a rodina se konečně mohla přestěhovat do nového domova. „Necítila jsem se tam jako cizinka. Byli jsme hlavně rádi, že jsme zase pohromadě. Jen pár měsíců ze začátku bylo trochu nezvyklých, protože jsme tam neměli kamarády. Ale shledala jsem se tam s jednou přítelkyní, která se tam s rodinou taky přistěhovala z Králova a byla pak mou nejlepší kamarádkou až do její smrti,“ vzpomíná Marie. Okupaci 15. března 1939 zažili už tam.

Štěstí, že jsme měli děti brzy

Za války se Marie v Tišnově seznámila s Jaroslavem Melicharem, synem řezníka Melichara. Obě rodiny provozovaly svá řeznictví v harmonické spolupráci; Marie dokonce občas vypomáhala u Melicharů, což v malé obci vyvolávalo klevety, neboť neměli ještě po svatbě. Po válce roku 1945 se mladí vzali. Měli za sebou bombardování Tišnova, ukrývání ve sklepě u Melicharů před nálety i opravu domu po bombardování. Jen co dům opravili, vyhořel. Začínali znova. Jaroslav Melichar se vyučil řezníkem až jako dvacetiletý, spíše aby se vyhnul totálnímu nasazení v Říši, než že by byl tento obor jeho snem. Původně chtěl studovat obchodní akademii, ale tu za války Němci zavřeli. Proto ji studoval až po válce. Řeznictví mu ale už zůstalo... a stalo se mu osudným.

Mladí manželé Melicharovi nejdříve zvažovali, zda založit rodinu hned nebo ještě počkat. Chtěli také cestovat. „Nakonec bylo dobře, že jsme měli děti brzy. Protože když pak manžela zavřeli a byl v uranových dolech, děti bychom už asi neměli,” uvažuje Marie. Nejšťastnější období svého života prožila v letech 1946–1948. Narodil se jim syn Jarek a poté Maruška, v podnikání se dařilo. Na podzim 1949 ale přišla rána: Marie náhle přišla na dlouhé roky o tři členy širší rodiny. Jejího manžela Jaroslava Melichara, otce Jana Strouhala a švagrovou Miladu Petříkovou zatkla StB za odbojovou činnost.

Za šišku salámu deset let kriminálu

Marie Melicharová dodnes pořádně neví, co její manžel, otec i švagrová provedli, že dostali tak vysoké tresty: deset až dvanáct a půl let v nejtěžších žalářích.

„Jednou k nám přišli nějací muži a chtěli mluvit s Jarkem. Neznala jsem je. Jarek řekl, že musí někam odjet a že se vrátí. Čekala jsem celou noc, pak další dva dny. To už jsem tušila, že ho sebrali, protože se o tom mluvilo. Až třetí den mi to policie potvrdila. Musela jsem jít k výslechu, ale pustili mě, protože jsem o ničem nevěděla a nějak museli poznat, že nic nezapírám a nemám o ničem tušení. Jarek myslím ani nevěděl, že dělá něco špatného, tak proč by mi to říkal.”

Co se mohlo v září 1949 odehrát, se dovídala Marie postupně u soudu, ale události si pamatuje jen velmi matně, v souvislosti s několika jmény. Mezi nimi nejčastěji figurují jména jakéhosi pana Bednáře a zdravotních sester Kadlecových, kteří chtěli emigrovat. Tato jména jsou dnes dohledatelná v souvislosti s dnes již mediálně známou kauzou odbojové skupiny Bohuslava Havlína „Jánošíci“, do níž se její manžel, otec a švagrová velmi okrajově zapletli. Je již také známo, že do velké míry byly akce této odbojové skupiny manipulovány a provokovány samotnou StB, která se mezi ně infiltrovala. Cílem bylo zatknout co nejvíce osob nepohodlných režimu na Tišnovsku.

„Dověděla jsme se, že Jarek prodal za hotové peníze salámy a maso pro nějakého pana Bednáře, který chtěl emigrovat a potřeboval na cestu jídlo a peníze. To je všechno, o čem vím, že udělal. Můj tatínek měl zase odvézt toho Bednáře někam ke Žďáru na nějakou schůzku. A švagrová, ta zase znala asi nějaké zdravotní sestry Kadlecovy, které pana Bednáře znaly, a šla za nimi zjistit, jestli chtějí opravdu emigrovat. Ty zdravotní sestry pomáhaly utéct tomu Bednářovi z psychiatrické léčebny, protože tam pracovaly...” snaží se dát Marie dohromady střípky událostí, se kterými neměla nic společného, a přesto zlikvidovaly její rodinný život.

Ve skutečnosti šlo o Benedikta Bednáře, politického vězně, kterého spolu s dalšími státu nepohodlnými „pacienty“ osvobodil z psychiatrické léčebny v Černovicích u Brna Bohumil Havlín za pomoci zdravotních sester Věry a Marie Kadlecových. Bohumil Havlín už předtím coby politicky pronásledovaný a stíhaný simulant z této psychiatrické léčebny s jejich pomocí utekl a rozhodl se zorganizovat útěk i dalším protikomunisticky smýšlejícím spolupacientům, kteří byli do léčebny „uklizeni“. Skupina utečenců se pak skrývala na samotách v okolí Brna a ve žďárských lesích a plánovala emigraci, již jediný možný způsob, jak se vyhnout celám smrti. Prostředky k emigraci, peníze a zbraně, si opatřovali velmi riskantními způsoby: přepadáváním stranických funkcionářů na Tišnovsku, které zastrašovali pohrůžkou smrti, pokud něco prozradí, ale i díky pomoci svých známých. Ve smyčce komunistické prokuratury tak uvízli nejen Jaroslav, který jim zřejmě prodal salám, a otec, jenž pomohl dopravit Bednáře, kam potřeboval, ale například i lékař, který ošetřil střelnou ránu jednomu z členů skupiny, když si zranil nárt při hlídce, a další lidé, jejichž údajné prohřešky jsou snad i dle tehdejších zákonů trestně nepostižitelné. Z předem zmanipulovaného procesu, jehož cílem bylo exemplárně potrestat co nejvíce nepohodlných, ovšem neměli obžalovaní šanci vyváznout.

Komunisti chtěli, abych se s Jarkem rozvedla

Marii Melicharovou s dvěma malými dětmi, její maminku i tchyni čekaly krušné roky, kdy se musely vypořádat s krutou šikanou v mnoha podobách. Jakmile v roce 1950 Jana Strouhala a Jaroslava Melichara zavřeli, zabavili komunisté jejich majetek. Ve vlastním domě museli nyní platit nájemné, maminka, která na obchod už sama nestačila, se musela řeznictví zbavit a nezbylo jí než pracovat u pásu v družstevní třídírně brambor. Marie s paní Melicharovou se staly zaměstnankyněmi znárodněného řeznictví, které nyní patřilo Jednotě. Prodávaly ve svém řeznictví jako dříve, ovšem za průměrný plat prodavaček. O osudech svých blízkých pozavíraných na Borech, v Jáchymově a dalších věznicích, které se s léty střídaly, se dovídaly jen kusé zprávy prostřednictvím cenzurovaných dopisů, které přicházely jednou ročně. Stejně tak „často“ mohly jezdit i na návštěvy.

„Tatínek i manžel byli zpočátku zavření společně na Borech. Tatínek se jako řezník dostal do kuchyně, a když jednou přidal Jarkovi trochu víc polívky, dostal za to Jarek od bachařů kopance, vyrazili mu zuby a šel na týden do korekce. Za to, že si to vzal a snědl to. Tatínka vyhodili z kuchyně. Tehdy jsem tam zrovna zase po roce s dětmi a babičkou jela, vezla jsem Jarkovi balíček, ale byl právě na té samotce a návštěvu mu zrušili. Nejen že jsem ho neviděla, ale ani ten balíček jsem mu tam nesměla nechat. Takže jsme zase jeli domů.”

Paní Marie se snažila svého manžela z vězení dostat, a tak se po třech letech měl případ znovu projednávat u soudu. Dle tehdejších požadavků zaplatila pro Jaroslava i ostrahu cestu do Prahy, kde se měl soud konat a kam sama také přijela v naději, že svého manžela alespoň na chvíli uvidí. Jaké ale bylo její zklamání, když ho k soudu nepřivezli a v jeho nepřítomnosti soudce pouze formálně potvrdil desetiletý trest, což se dověděla na chodbě od právníka, až když se ho šla zeptat, proč ještě jejího manžela nepřivedli. „Žádala jsem pak alespoň o vrácení peněz za cestu pro bachaře, kterou jsem zaplatila, tehdy to pro mě byly velké peníze. Ale nikdo se se mnou nebavil a nic mi nevrátili.”

Marie ale vzpomíná i na světlou chvilku, pokud lze o nějakém světle v tehdejším marasmu vůbec mluvit. A to když přijela opět po roce na návštěvu za manželem a dozorce dovolil dětem vězněných mužů navštívit své otce. „To byl nějaký zázrak nebo ten dozorce nebyl komunista, že měl tu dobrou vůli,” vzpomíná Marie a oči se jí rozjasní. Dozorce dovedl Jarouška a Mařenku k Jarkovi. Srdce mi ale ustrnulo, když chudák na své vlastní děti koukal a mezi ostatními je nepoznal. Jak by taky mohl: Mařence bylo teprve pět měsíců, když Jarka zavřeli. Pak mu to ale došlo, posadil si je na klín a chvíli spolu tak byli, až dozorce zase přivedl děti ke mně. Když jsme potom byli sami, Jaroušek vyndal ze své kapsičky dva prstýnky, které mu tam Jarek strčil a pošeptal mu, že to nesmí nikomu říct,  jen mně. Byly opravdu moc hezký, z kovu je sám udělal. Jeden jsem dala jeho mamince a druhý jsem nosila vedle snubního prstenu.”

Aby toho nebylo málo, vystavovali komunističtí funkcionáři Marii tlaku, aby se s Jaroslavem rozvedla. „Nikdy jsem o tom ani na chvilku nezauvažovala, byla jsem rozhodnutá podporovat ho, jak jen to jde, až do konce,” říká bez váhání Marie.

Na všechno špatné jsme se snažili zapomenout

Jaroslava nakonec propustili za dobré chování po pěti a půl letech, tatínka o půl roku později a švagrovou po osmi a půl letech. Jarek se vrátil bez pěti zubů, s podlomeným fyzickým i psychickým zdravím. Jaroslav Melichar nerad mluvil o tom, co si prožil v lágrech. Bylo mu z toho špatně. „Měli prý vězeňské peníze, a kdo neplnil normy, ten musel na samotku nebo nedostal jídlo. Pracoval tedy na sto až sto patnáct procent. Za lístky, které za to dostal, si ale koupil jen malý kousek salámu nebo chleba navíc. Větší hodnotu to nemělo. Týrali je ale ještě hůř,“ promlouvá za svého muže pamětnice. „Do smrti se nezbavil strachu, jakmile někde uviděl esenbáka. Tatínek ani švagrová na tom nebyli lépe. Ztratili občanská práva a dřeli dál, Jarek pak pracoval ve vápence.“

V roce 1960 si Melicharovi postavili svůj vlastní malý domek, snažili se na všechno špatné zapomenout, a dočkali se dokonce i dovolené v Jugoslávii, na kterou je nejdříve nechtěli komunisté pustit.

Jan Strouhal zemřel v březnu 1974, maminku si vzala Marie k sobě. Po smrti Mariiny tchyně, paní Melicharové, která jí byla nejlepší přítelkyní, pak maminka sedávala smutně na schodech a chřadla. Zemřela za půl roku po ní, v roce 1988. Jaroslav Melichar zemřel v roce 1993. „Alespoň se dočkal svobody, spravedlnosti a vrácení našeho domu,” uzavírá svůj příběh Marie Melicharová. Žije spokojeně v Tišnově se svou milující rodinou, obklopená vnoučaty a pravnoučaty.