The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Melnik (* 1921)

• narozen 25. září 1921 v Ivačkově na Volyni

• školu absolvoval v Ivačkově a ve Zdolbunově

• na Volyni pracoval v kolchoze jako kominík a tesař

• nucen vstoupit do Rudé armády

• přestoupil k československému samostatnému sboru

• přidělen do autoskladu jako skladník

• konec války zažil v Turčanském Svatém Martinu

• po válce převelen k vojenské skupině Žatec

• vstoupil do československé vojenské dopravní skupiny, kde hlídal transporty UNRRA do Československa

• v současnosti žije v Šumperku

Jan Melnik

Jan Melnik se narodil 25. září 1921 v Ivačkově v polské části Volyně rodičům Lukášovi a Antónii, rozené Plškové. Měl tři sourozence: Alexandra, Vladimíra a Marii.

Rodina

Rodiče byli různých národností. Maminka Antónie byla Češka katolického vyznání a pocházela z osady Krůtí Břeh ve Zdolbicích. Byla z velké rodiny, měla dva bratry a čtyři sestry. Pracovala v domácnosti.

Otec Lukáš byl ukrajinské národnosti a pravoslavného vyznání. Pocházel z Ivačkova a měl sedm sourozenců. Za první světové války sloužil v carské armádě. Dostal se do zajetí v Rakousku-Uhersku, ze kterého opakovaně utíkal. Teprve čtvrtý útěk se mu podařil. „Po čtvrté tam byla ta revoluce, takže vlastně přišel domů… Když se vrátil, tak měl dvě dílny. Ševcovskou a krejčovskou. Měl ale zlaté ruce a ohromnou vůli. Dělal všechno, akorát nezabil prase. To nesnášel… Živil se tak, že třeba celej den u sedláků sekal kosou a pak celou noc šil.“

Za Polska (dětství, škola)

Jan Melnik chodil do školy v Ivačkově. Byla to škola polsko-ukrajinská a absolvoval v ní sedm ročníků. Po ukončení se ještě učil tři roky ve Zdolbunově. Školu skončil v roce 1939. Volného času moc neměl, po škole musel pomáhat na hospodářství. „Krávy se musely pást a krmit, takže toho volnýho času moc nebylo ani na udělání úkolů.“

Když mu bylo osm let, rodina se přestěhovala do osady Krůtí Břeh. Tato osada byla výlučně česká na rozdíl od Ivačkova, ve kterém žili hlavně lidé ukrajinské národnosti.

Ani za Poláků se na Volyni nežilo příliš dobře. „Zkrátka nebylo tam sociální zařízení jako teď. Když měl někdo devět dětí, tak to byly jeho děti. Musel se o ně postarat.“

V SSSR

V září 1939 Sovětský svaz obsadil východní části Polska. Na novém území se začaly zakládat kolchozy. Lidem byly nastaveny nesplnitelné dávky a daně, aby hospodářům nezbylo nic jiného než vstoupit do kolchozu. „Přišel úředník národního výboru a přinesl doklady, že máme zaplatit sto rublů daň. Soused, nějakej Šmíd, měl asi 12 hektarů a měl taky sto rublů. Tatínek se podivil a povídá: ,Kdepak je nějaká spravedlnost? On má 12 hektarů a sto rublů a já mám 5 hektarů a mám taky sto rublů.‘ – ,Sto padesát rublů!‘ A úředník přeškrtl sto a napsal sto padesát. Když do čtrnácti dnů nezaplatíš, tak na Sibiř… Ze Zdolbunova odjížděly transporty na Sibiř každej týden. No, tak chodili: ,Je východisko. Napiš žádost do kolchozu: ‚Já občan Sovětského svazu ten a ten, prosím, přijměte mě do kolchozu. Mě, moji ženu, moje děti, můj dobyteček a s tím půdu, dává tady stravu.‘ Napsal tu žádost, nechal to na tom národním výboře, oni potom udělali schůzi – je tady takovej a takovej problém, je tady žádost do kolchozu. Kdo je pro? No tak všichni. A vlastně nás přijali do kolchozu…“

Do družstva vstoupil Jan Melnik i oba jeho rodiče. „V tom kolchozu jsem pracoval od nevidim do nevidim a za čtyři měsíce jsem dostal sedm rublů zálohy. Brácha jezdil jako šofér a dostal na papíře sto rublů za měsíc. A já sedm za čtyři měsíce.“

Rodině sebrali půdu a hospodářská zvířata. Byl jim ponechán jen malý záhumenek. Živili se, jak se dalo. „Všechno obilí se neodváželo do kolchozu. Něco se nechalo a to se mlelo doma různými způsoby. Z granátu, z toho náboje, se dělala taková žorna a v ní se to mlelo. Každý doma… Pak se z toho pekl chleba nebo nějaký placky.“

Za Němců

V červnu roku 1941 přišla na Volyň německá armáda. „Němci rozpustili kolchoz. Každej si sebral svoje.“ Po odchodu z kolchozu dělal Jan Melnik okresního kominíka.

Pro německou armádu musela rodina odevzdávat hospodářské produkty. „Jak mlíko, vajíčka, tak obilí.“

Návrat Sovětů a vstup do Rudé armády

Roku 1944 vyhnala sovětská armáda Němce a Volyň spadla opět pod sovětskou moc.

Aby Jan Melnik nemusel do armády, zapsal se s otcem jako tesař na práce na cukrovar, i když jím nebyl vyučen. Lidé, kteří měli odbornou kvalifikaci, nemuseli totiž do armády. „Pochopitelně se to muselo podplatit. Nějakýho toho vedoucího. Litr alkoholu, kus špeku a on jako s tím souhlasil, že jsem měl to potvrzení. Jenomže když se ta práce chýlila ke konci, tak přišel ten vedoucí Rusák, že potřebuje truhláře. Neplatili ani tomu tesaři. Já jsem měl sehnat svoje náčiní a měl jsem odjet asi patnáct dvacet kilometrů do té továrny, do cukrovaru. Tam jsem měl opravovat nábytek. Tady jsem to mohl dělat, protože tatínek to řídil. Já jsem jenom poskakoval. Kdežto tam jsem měl zase podplatiti toho Rusa alkoholem, špekem a sehnat si náčiní a opravit jim nábytek za ten kousek papíru. Že když mě chytnou, jsem truhlář, jsem nezbytnej. Já jsem jim to odepřel.“

Místo toho nastoupil do školy na budoucího řidiče ve Zdolbunově. „Teoreticky jsme to probírali a asi ze čtyř vraků jsme měli smontovat auto, kde jsme potom měli udělat zkoušky na řízení.“

„Vtom udělali jednoho krásnýho dne mítink, schůzi velkou, a všechny zahnali do jídelny. ,Musíme napsat poděkování Stalinovi za osvobození.‘ Asi čtyři Rusové četli takový pohádky, jak ten národ se rozplývá štěstím, že nás Stalin osvobodil… Oni četli to poděkování a teď každej jim měl podepsat to lejstro, že to pošle Stalinovi. Tak najednou několik těch lidí odtlačili ti Rusové a utekli. I já jsem proklouzl… Chytli mě, už jsem se dolů nedostal.“

Jan Melnik byl chycen jako jediný a závodní rada rozhodovala, jaký dostane trest. „Papaláši komunističtí jednali v tom závodě, co se mnou. Jedni říkali: ,Zastřelit na postrach těch Ukrajinců.‘ Druhý říkali: ,To ne, tady v závodě je asi deset procent Čechů. To bysme si rozházeli.‘ Tak zkrátka byly tři možnosti. Buď zastřelit, nebo dvacet pět let na Sibiř, nebo vojenkomat. Zvítězilo to třetí. Jednoho krásnýho dne, to už byl autoškoly konec, už jsem v tom závodě dělal všechno možný, přišel brigadýr: ,Máš tam návštěvu.‘ Hrklo to. Od tý doby denně beru tablety na srdce. To už je řada let. Sebrali mě do sběrnýho tábora, napřed do vojenkomat, kde jsem se vyspal oblečenej, obutej. Na druhej den nás ráno zahnali. Ti, co byli v base a mlátili je: ,Byls u banderovců?‘ –  ,Nebyl.‘ No, kdo byl u banderovců, tak ho mlátili. S kým a kde a co. Kdežto mě z toho vyřadili. Já jsem měl jinej paragraf.“

Byl zavezen do Rovna do sběrného tábora. „Když se nás tam sebralo asi pět tisíc, tak přistavili vlak. Napěchovali nás do vagónů. Do jednoho vagónu osmdesát lidí a osm strážných… Tam jsme byli natlačení, že jsme se nemohli posadit, natož lehnout. No a teď nás vezli k frontě. Tak tam jsem měl tu čest stát se rudoarmějcem.“

V Rudé armádě

„Za čtyři dny jsme se ocitli v Polsku.“ Bylo to na podzim roku 1944. „Tam jsem uviděl spoustu těch, z těch asi pěti tisíc, co nás zbylo, se hlásili, že jsou Češi. Ani slovo česky neuměli. Chtěli být v české armádě.“ Do Rudé armády nikdo nechtěl. Všichni se chtěli dostat do československých jednotek.

Než byl zapsán do sovětského vojska, musela proběhnout přísaha. „V noci přišel, vzbudil deset těch novopečenejch rudoarmějců a dal nám lísteček. Přísaha novopečeného vojáka: Já ten a ten slibuji. Dali nám každému pušku, pochopitelně bez nábojů, bez bodáků. Měli jsme si přečíst tu přísahu. Potom zařvat všichni: ,Sloužím Sovětskému svazu.‘ Podepsat. Pak jsme si mohli lehnout a spát.“

Vojáci pochodovali stále více na západ. „Hnali nás odtamtud čtyři dny. Padesát kilometrů denně jsme museli udělat. Dostali jsme bochník chleba, skleničku bachorky, skleničku vloček a skleničku cukru.“

Jan Melnik byl zařazen k jednotce a určen jako velitel. Měl na starosti asi deset vojáků. „Najednou jsem se ohlédl, jedni oči tak, druhý oči tak. Asiati. A normální Ukrajinec nebo Rus tam nebyl v té jednotce. Mě se ptali: ,Kolik máš tříd?‘ –  ,Šest tříd.‘ –  ,Tak jsi velitel.“ Tito vojáci neuměli ani slovo rusky.

Protože uměl řídit, byl vybrán do jednotky pro obrněný vlak. Při zápisu do této jednotky potkal vojáka z československého samostatného sboru. Ten zařídil jeho odchod z Rudé armády a vstup do československého vojska.

V prvním československém samostatném sboru

Jan Melnik byl přidělen do autodílen k veliteli Flekovi. Krátce nato byl odvelen do skladu a stal se skladníkem. Jako skladník se pohyboval spíše za hlavní frontou a bojů se neúčastnil.

Přes Krosno, Duklu, Prešov, Matějovce se dostal do Turčanského Svatého Martina, kde zažil konec války. „Osmého května jsme stříleli do vzduchu, že je konec války.“ Poté pokračoval do Nového Hrozenkova a do Prahy.

Na dovolené na Krůtím Břehu

S kamarádem Rieglem si zařídil povolení a vydal se domů na čtrnáctidenní dovolenou. Jeli přes Polsko. Vlaky byly plné lidí jedoucích do SSSR. Na hranicích byli velmi pečlivě kontrolováni. „Několik lidí stáhli z těch vagónů a odtáhli je do lágru, kdežto my jsme měli papíry v pořádku, tak nás pustili.“

Na Krůtím Břehu se mezitím, co byl ve válce, situace ještě více vyostřila. V okolí se pohybovalo spoustu ozbrojených skupin, a protože měl Jan Melnik na sobě uniformu, byl neustále v ohrožení. „Teď jsem šel, koukám – hromádka hnoje přímo na cestě a další dvě hromádky stranou. Říkal jsem si: ,Někdo vezl hnůj a koně byly slabší, no tak ho shodil tady a tam dál.‘ Přicházím a ono to vstalo. To nebyl hnůj. Byl to můj bývalý spolužák z té školy z Ivačkova. ,Máš zbraně?‘ Povídám: ,Co bych dělal se zbraní.‘ – ,No, kde jsi byl?‘ Tak jsem říkal to… A najednou ti tam taky vstali a mě jako propustili.“ Uniformu si raději sundal a od té doby měl relativní klid.

V Žatci a na statku ve Věvrově

Po skončení dovolené se vrátil do Prahy. Byl poslán k vojenské skupině do Žatce, kde se nacházela většina vojáků pocházejících z Volyně. „To jsme měli každých deset dní a potom každej pátej den obcházet vesnice, aby náhodou Němci něco nepodpálili nebo co. Potom se ztráceli ti naši vojáci. Obsazovali německý usedlosti a tím se náš stav ztenčoval.“ Kdo si našel nějaké hospodářství, ten byl demobilizován.

Jan Melnik spolu s bratrem Vladimírem se vydali do Horšovského Týna. Styčný důstojník, kapitán Bláha, je poslal do vesnice Věvrov. „Tam byl statek, 44 hektarů pozemku včetně lesa. Mělo to hodnotu. Chalupa stará, ale zařízená. Zařízené stáje a stodoly. Bylo to nový, perfekt.“ S bratrem si tento nový statek vzali. Z armády odešel jako desátník. Na statku žili spolu s německou rodinou Hrušků.

V UNRRA

Jan Melnik poté ze statku odešel a nastoupil do československé vojenské dopravní skupiny, kam před ním odešel už bratr Vladimír. Tato vojenská skupina měla hlídat transporty UNRRA s potravinovou a materiální pomocí Československu. „Přijela loď, tak jsme měli hlídku na lodi. Hlídku na seřadišti a potom hlídku v transportu do Česka, když se vezlo zboží.“ Jezdil do přístavů v Hamburku a Brémách.

V civilu

Po odchodu čs. dopravní vojenské skupiny zamířil za rodiči do Velkých Losin. Vystřídal více zaměstnání. Krátce pracoval i v jáchymovských uranových dolech. Roku 1952 se oženil s Jindřiškou Svobodovou, se kterou má děti Ivanku, Danielu a Marii. V současnosti žije v Šumperku.

Zpracoval Vít Lucuk.