(„Nebyli dispečeři, protože se nevědělo…“) „Byli dispečeři, ale nevěděli, že se tam blíží takovýhle roj Rusáků. To nikdo nevěděl. To nevěděl nikdo, to věděla snad jenom ta vláda.“ („A prostě začali přistávat…“) „Začali přistávat prostě en bloc, jak to šlo. Oni jsou zvyklí z těch ruských letišť. Oni jsou zvyklí přistávat všude možně. No a tam jsou i ty dráhy, když to letadlo přistane, tak jsou tam různé objezdové dráhy a přibližovací a tak. No a oni s tím Antonovem nepotřebují dlouhou dráhu. Je to teda těžký… Oni s tím třísknou do té přistávací dráhy, ale brzo stojí. Takže oni v délce té přistávací dráhy mohli prostě přistávat, skoro by se dalo říct, za sebou. Ale hlavně oni přistanou i na té trávě. A právě hodně jich tam skončilo, protože… Dispečerů tam bylo plno jako vždycky, ale najednou slyšeli ve sluchátkách nějaký ruský hovory. Oni nenavázali spojení spolu. To nevěděli, opravdu to nikdo nevěděl.“
„Potom vrchol byl teda pohřeb té Marušky, protože na ten pohřeb, tam oni to střežili a nepustili tam vůbec nikoho, jenom rodinu. Ostatně ona měla ta Maruška… ona studovala vysokou školu a jela odevzdat diplomovou práci, právě tramvají z toho Klárova. A protože měla takovou tu trikolórku, to se potom začalo nosit, tak jí gestem nějaký voják tam ukazoval, ať to sundá. A ona prostě nereagovala nebo ještě udělala nějaký úšklebek. A on ji normálně zastřelil. A nechal ji tam, tak jak byla, normálně tam šel k tomu tanku – tam stály taky tanky – šel k tomu tanku a normálně tam svačil. Tak samozřejmě lidi nějaký se tam seběhli a zavolali záchranku a ti ji odvezli do nemocnice Pod Petřínem. Ale bohužel už jí nebylo pomoci.“
„Jeden z mých kolegů mi říkal, že na letišti Točná u Prahy – za Modřanami kousek je letiště – tak že tam přijímají na výcvik plachtařů. A protože jsem s tím kolegou jednou měla možnost letět s těmi větroni a úplně mě to uchvátilo, tak si říkám: ‚Tak když dělají výcvik, tak to zkusím.‘ Tak jsem brzy udělala pilota na plachtařských těch… a pak jsme právě měli dělat na těch motorových. Je to úžasný, protože jednak tam máte úžasné kolegy, kteří jsou tedy celoživotními přáteli, ať jsou kdekoliv ve světě, a jednak máte takový nadhled nad všemi nespravedlnostmi, co se dějí na zemi. Tak prostě tam člověk spoléhá sám na sebe a má čas myslet nerušen různými jinými vlivy. Na a protože mi to šlo, protože mi to hrozně šlo… Třeba u těch plachťáků, tam motorová mašina vytáhne ten plachťák třeba, já nevím, do tisíce metrů – a potom si poraď s oblaky a s přeletem a tak dále. Zatímco jiní kolegové byli na zemi dřív než ta vlečná, tak já jsem uletěla někam třeba padesát kilometrů. Nebo jsem tam visela pět hodin ve vzduchu. Prostě hrozně mi to šlo, protože jsem měla takový cit pro to. Tak mi to všichni umožňovali, když tam byl zájem o to.“
Narodila se 9. června 1947 v Praze. Od dětství se věnovala sportu. Nechodila do Pionýra, nebyla členem komunistického Československého svazu mládeže a v polovině šedesátých let se z politických důvodů nedostala na vysokou školu. Byť pracovala na poměrně exponovaných pozicích – nejprve v podniku pro námořní dopravu a mezinárodní zasilatelství Čechofracht, poté prodávala letenky pro Československé aerolinie – trvale se jí dařilo odmítat „nabídky“ ke vstupu do komunistické strany. Absolvovala výcvik létání se sportovními letadly a byla podle svých slov zřejmě jediným Čechoslovákem, kterému se v té době podařilo získat pilotní průkaz a zároveň nebýt v KSČ. 21. srpen 1968 ji zastihl na letišti v Točné, kde se účastnila leteckého soustředění. S ostatními úspěšně letiště zamaskovali tak, aby ho sovětští vojáci nenašli. Její vzpomínky na invazi jsou dramatické, kolegyni z aeroklubu Marii Charouskovou zastřelil 26. srpna sovětský voják. Jaroslava Mendlová popisuje také chaotickou situaci na Ruzyni i dění v ČSA, kde si pro zastavení veškerého provozu vzala dvouleté neplacené volno. Brzy po invazi pak odjela přes Vídeň do Švýcarska a díky znalostem cizích jazyků si našla práci hotelové recepční. Po několika měsících se však kvůli rodičům vrátila do Československa. V roce 1971 se vdala. Z ČSA přešla do Cestovní kanceláře mládeže SSM, díky čemuž se v roce 1978 mohla zúčastnit Festivalu mládeže na Kubě. Také později pracovala v různých cestovních kancelářích. V roce 2023 žila v Praze.
