The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Menšík (* 1929)

• narozen 12. září 1929 ve Staré Vsi nad Ondřejnicí v rodině kovozemědělce

• vyrůstal v nájemním bytě na zámku ve Staré Vsi nad Ondřejnicí

• pamětník života za Protektorátu Čechy a Morava v letech 1939–1945

• vyučil se obchodním příručím

• pamětník bombardování Staré Vsi nad Ondřejnicí v létě 1944

• zažil osvobození Rudou armádou v květnu 1945

• pamětník okolností nevyjasněné smrti mlynáře Hermanna Ohnheisera

• do roku 1957 pracoval v obchodech Budoucnost a Jednota

• až do důchodu dělal jeřábníka ve Vítkovických železárnách v Ostravě

• v roce 2019 žil ve Staré Vsi nad Ondřejnicí

V paměti Zdeňka Menšíka jsou výrazně zapsány dramatické dny na začátku května 1945, kdy do Staré Vsi nad Ondřejnicí dorazila frontová linie. Bydlel s rodiči v jednom z nájemních bytů na tamním zámku. O dominantu obce, původně středověký hrad přestavěný na renesanční zámek, svedli ustupující němečtí vojáci s jednotkami Rudé armády poslední boje.

Menšíkovi i jejich sousedé se několik dnů schovávali v zámeckých sklepích. Věž zámku obsadili němečtí vojáci s kulomety. Když se přiblížily sovětské tanky, tankisté pálili na věž a sestřelili kopuli. „Seděli jsme na řepě v naší části sklepa a modlili se. Najednou jsme cítili obrovský náraz a slyšeli hluk. Mysleli jsme si, že lehl celý zámek. Když jsme vyšli ven, viděli jsme na zahradě shozenou báň,“ vypráví Zdeněk Menšík.

Předtím se v zámku vystřídali němečtí a sovětští vojáci. „Nejprve přišli do sklepa dva Sověti v beranicích, kteří říkali, že fronta je za mostem směrem na Proskovice. Dalšího dne se ještě vrátili Němci, kteří u nás hledali uprchlé zajatce. Skutečně je v druhé části sklepa našli. Měli jsme strach, že nás všechny postřílí, ale odvedli si zajatce a nám dali pokoj. Pak se vrátili Rusové a to jsme už věděli, že jsme osvobozeni,“ vzpomíná. Při bojích ve Staré Vsi padlo více než 35 rudoarmějců. Kromě zámku byl vážně poškozen most i mnoho domů.

Ministrování v kostele povznášelo na duši

Zdeněk Menšík přišel na svět 12. září 1929 ve Staré Vsi nad Ondřejnicí nedaleko Ostravy. Otec Vojtěch Menšík od útlého věku fáral na šachtě v Ostravě-Vítkovicích. Horníka dělal 42 let. Matka Marie se starala o děti, domácnost a hospodářství. Zdeněk měl dva starší bratry a mladší sestru.

Rodina žila nejprve ve starém pivovaru, v roce 1932 se přestěhovala na zámek. „Kromě nás tam bydlelo ještě asi osm partají. V přízemí byla také četnická stanice,“ říká. Měli kus pole a louku. Chovali krávy, prasata, husy a slepice. U zámku byla hospodářská budova s chlévy a velká stodola. Tyto prostory nájemníci sdíleli. Každý tam měl vytýčený úsek. Většinou to byli, tak jako Menšíkovi, kovozemědělci. Vypomáhali si se sedláky, kteří jim za práci na jejich lánech zorali pole nebo půjčili mlátičku.

„Otec často chodil do práce na noční, aby mohl přes den dělat na poli,“ říká Zdeněk Menšík. Vzpomíná také, jak matka vstávala ve tři ráno a zadělávala na chleba: „Ještě před školou jsme zanesli ošatky s bochníky k pekaři a po škole jsme vyzvedli upečené chleby.“

Na hry neměl moc času, protože musel doma pomáhat: „Dávali jsme s bratrem žrádlo zvířatům, nosili jsme mamince vodu, protože to měla daleko. Pracovali jsme na poli. Rád jsem rodičům pomáhal.“ Kromě toho ministroval v kostele. „To mi dělalo dobře na duši,“ dodává.

Když v březnu 1939 začala německá okupace a Stará Ves nad Ondřejnicí se stala součástí Protektorátu Čechy a Morava, nevnímal to zpočátku jako velkou událost. „Ve škole jsme se začali povinně učit německy, ale to mi nevadilo. Němčina mi šla lépe než čeština,“ říká. Vynikal také v počtech. Když v roce 1943 vycházel ze školy, jeho kantor rodičům doporučil, aby ho dali učit na obchodního příručího.

Při náletu skočil i s prodavačkou do moučnice

Zdeněk Menšík se učil v podniku Budoucnost, který měl řadu provozoven a ředitelství v Ostravě. Své učednické období zahájil v Brušperku. „Ukládal jsem zboží do regálů, vážil jsem cukr a různé druhy mouky, rozléval jsem kořalku ze sudů do lahví. Učil jsem se obsluhovat a jednat se zákazníky. Bavilo mě to.“ Jednou týdně jezdil do učňovské školy do Ostravy. Po roce ho vedoucí přeřadil do obchodu ve Staré Vsi nad Ondřejnicí.

Na konci srpna 1944 tam zažil poprvé bombardování. Cílem masivního útoku amerického letectva byla nacisty okupovaná Ostrava a také Bohumín, především průmyslové a vojenské stavby. Nálet se příliš nezdařil. Bomby ve velkém dopadly i na obytné části a zabily přes 500 civilistů. Historici nemají jasno, proč Američané tehdy svrhli asi 60 pum i do Staré Vsi nad Ondřejnicí, kde nebyly žádné významné cíle. Mohlo jít buď o nedopatření, nebo Američané potřebovali odlehčit letouny. K tomuto vysvětlení se přiklání i Zdeněk Menšík.

Jako učeň zrovna prodával v obchodě na horním konci Staré Vsi nad Ondřejnicí, který byl nálety silně zasažen. Zemřelo tam tenkrát pět lidí. „Když to začalo bouchat, skočili jsme s prodavačkou Danou do moučnice, což byla velká nádoba na mouku. Zahrabali jsme se do mouky a čekali, co bude. Báli jsme se, že se začne sypat sklo a bůhví co ještě,“ vypráví.

Další bombardování, tentokrát sovětského letectva, obec zažila při přechodu fronty na jaře roku 1945. Němci se urputně bránili a při bojích utrpěla hlavně dolní část obce. Dne 4. května se Stará Ves nad Ondřejnicí dočkala osvobození.

Naposledy slyšel mlynáře, jak prosí o vodu

Všichni lidé, kteří se před frontou schovávali v zámeckém sklepě, přežili, ale nedlouho poté tam za podezřelých okolností zemřel mlynář a zároveň starosta Staré Vsi nad Ondřejnicí Hermann Ohnheiser. Do sklepa ho pod záminkou výslechu odvedli muži s červenými páskami na rukávech – pravděpodobně příslušníci revoluční gardy. Ohnheiserovi byli jediní Němci v obci.

„Rodiče mi řekli, že tam mlynáře zavřeli. Chodil jsem kolem sklepa a slyšel jsem, jak volá: ‚Vodu! Vodu!‘ Nemohl jsem nic dělat. Nebylo kudy mu vodu podat a hlídali tam chlapi s puškami. Pak jsem se dozvěděl, že je po smrti. Komunisté tvrdili, že spáchal sebevraždu,“ říká Zdeněk Menšík, který mlynářovu rodinu dobře znal.

„Byli to velmi příjemní lidé. Protože mluvili česky, ani jsem nevnímal, že jsou Němci. Když za protektorátu nebyla mouka, rodiče, ale i další lidé z obce k nim chodili pro mouku. S jejich Pepíkem jsem kamarádil. Nikdy jsem o nich neslyšel nic špatného,“ říká.

Paměť národa natáčela se synem mlynáře Josefem Ohnheiserem žijícím v Německu, který je přesvědčen, že gardisté jeho otce ve sklepě utýrali. Jeho ženě tehdy striktně odmítli ukázat tělo. „Paní Ohnheiserovou ze mlýna vyhnali. Pomáhal jsem ji stěhovat. Byla za pomoc velice vděčná,“ doplňuje Zdeněk Menšík.

O smrti Hermanna Ohnheisera vyprávěla Paměti národa také další rodačka ze Staré Vsi Blažena Stuchlá. „Mlynáře ubili, ale řekli, že se oběsil,“ tvrdí. Žádné vyšetřování, které by smrt mlynáře objasnilo, se nekonalo. Podle Josefa Ohnheisera i Blaženy Stuchlé zřejmě gardisté chtěli likvidací mlynáře zahladit vlastní provinění z doby okupace. Otázkou zůstávají jeho kontakty s nacisty, kterým se jako starosta za protektorátu nemohl vyhnout. Hájit se před soudem neměl příležitost. Vdovu pak osvobodil lidový soud, který prověřoval podezření z kolaborace.

Na brigády do dolů museli i prodavači

Po válce Zdeněk Menšík pracoval v obchodě, mimo jiné v obci Stará Bělá. Když mu bylo 19 let, komunisté ho poslali na brigádu na šachtu. Dostal se do kolektivu svého otce na dole Jeremenko v Ostravě. „Brigády organizoval známý komunista a úderník Ota Bořucký,“ říká. Pochopil, jak těžká je práce v hornictví a byl rád, že se mohl asi po roce vrátit do obchodu. To už dělal vedoucího.

Pak ho čekala dvouletá základní vojenská služba, která se mu kvůli válce v Koreji protáhla o sedm měsíců. Starší vojáci museli zůstat ve službě déle, protože hrozilo vypuknutí třetí světové války. „Odveleli mě ke strážnému oddílu v Žilině,“ říká. Než se vrátil z vojny, uskutečnila vláda na jaře 1953 měnovou reformu, která připravila obyvatele o úspory. Banky měnily jednu novou korunu za 50 starých. Také Zdeněk Menšík přišel o peníze, které si nastřádal.

Po vojně nastoupil v podniku Jednota. Dělal v účtárně v Petřvaldu. Místa v teplé kanceláři si dlouho neužil. Oženil se, s manželkou neměli nic, a tak se rozhodl, že musí více vydělávat, aby se mohli zařídit a postavit si dům. Odešel do Vítkovických železáren Klementa Gottwalda v Ostravě, kde ho vyškolili na jeřábníka ve válcovně. „Začínal jsem od píky. V železárnách jsem vydržel 33 let až do důchodu,“ říká.

V době rozhovoru pro Paměť národa táhlo Zdeňku Menšíkovi na devadesátý rok a mnohé události se mu již vytratily z paměti. „Na špatné věci jsem se snažil spíše nevzpomínat. Můj život byl víceméně průměrný, ale musel jsem se jím dost těžce probíjet. Práce v těžkém průmyslu mi zpočátku dávala zabrat,“ shrnuje. Jeho krédo, kterým se snažil v životě řídit, zní: „Přej a bude ti přáno.“