Ida Menzingerová

„... Jdeme na odsun, táta přišel do Nových Domků, že má ten papír, že mě musí ten Brzák uvolnit, že jdeme na odsun, my jsme se těšili, že jdeme taky pryč na odsun, no a tak jsem šla domů a za dva dny jsme se měli vystěhovat. Přišli, já nevím kdo, my jsme říkali ‚komisař‘, to bylo panstvo, takový mladý kluci na koních, a hlídali, co můžeme vzít s sebou. Tak to bylo třicet kilo na osobu mimo boty, se nepočítaly, a nádobí taky ne, to bylo víc, ale osobní věci třicet kilo. Táta si mohl vzít šicí stroj, protože šil boty, to byl drahý stroj, ten chtěl s sebou, a máma svůj stroj, ten taky jsme mohli vzít, no a jinak my jsme toho moc neměli, boty jsme měli jenom jedny a jinak dřeváky – to jsme byli rádi, my jsme mohli chodit v těch kamzákách, jako ty holandský kamzáky jsme měli a náš děda je vyráběl – a tak jsme museli být v Nových Domkách u konzumu, že tam, a to nám bylo divný, že nejdeme na Lipno dolů, na to nádraží, proč tam nejdeme, když všechny ty transporty se setkaly tam, a pak tam odsad všichni byli odstěhovaní velkýma autama, vojenský auta to byly, velikánský, ty transporty naložily. No a my nic! My jsme čekali celý den, horký den, to bylo v červnu, a pak jsme furt čekali, žádný telefon, nic, a my jsme si odvezli s našima krabičkama, jsme si ty věci odvezli, a tam jsme to složili a čekali a krávy musel děda dát zpátky do velkýho dvora, tam, kde bylo komisařstvo, jsme říkali komisařstvo, to asi tak bylo, já nevím. A pak jsme čekali a večer přijde forman s koňma a říkal: ‚Jste rodina Sulzerů?‘ – ‚Jo.‘ – ‚No já jsem Bíbl a já jedu pro vás...‘“