Eva Merclová

„Přivítaly jsme se s babičkou a oni okamžitě přišli a řekli nám, že jedeme za maminkou. Že nás vezou za maminkou. No, možná, že jsme tomu i chvilku věřily. A to si pamatuju takový moment, že jsme jeli Chotkovou silnicí, dneska z Malostranské, nahoru, Chotkovou silnicí. My jsme přece jenom brečely, přece jenom jsme z toho byly trošičku… Nevím, jestli jsme jim nevěřily, ale bylo nám to takové – tady jsme nechaly babičku, na nástupišti, protože z toho nástupiště nás hned odvedli. A já si pamatuju ten moment, jak jsme jeli tou, jak se tam ta Chotkova silnice točí nahoru, tak jela kolem tramvaj. To ještě jezdily tramvaje, kde byly zadní vozy otevřené, no a tak odsud asi viděli… To gestapácké auto bylo myslím dost poznatelné, protože ti gestapáci seděli vepředu a vzadu dvě ubrečené děti.“

„Takže jsme k nim měli jet na dovolenou, druhý den jsme měli odjíždět. Já jsem s maminkou připravovala… My jsme byly v ložnici, kde maminka připravovala zavazadla. A protože jsme bydleli ve vile, kde byla zahrada, tam jsme si mohly hrát, tak maminka nechávala klíč ve dveřích, abychom na ni pořád nezvonily. Pořád jsme něco chtěly, tu napít, tu něco… A tak jsem byla s maminkou v ložnici, kde jsme rovnaly věci do kufrů a od té ložnice se najednou otevřely dveře a tam stáli tři muži oblečení v zelených uniformách a představili se jako Geheime Staatspolizei. Takhle nějak se představovali, to si pamatuju. Vidím ten moment – maminku, jak maminka zbledla. Dali jí pak na ruce řetízky a já už jsem neviděla, jak ji odváděli, protože dole bydlela rodina domovníků a jejich dcera, dvě dcery měli a ta jedna byla o rok starší než já a s tou jsem hodně kamarádila, tak jsem hned běžela ke Kadeřábkům a říkala jsem to paní Kadeřábkové. Že k nám přišlo gestapo. A ona mi dala korunu a říkala: ‚Utíkej to zavolat tatínkovi, ať nechodí domů.‘ Protože bylo odpoledne, asi půl čtvrté, a on tak kolem té čtvrté chodil domů, a tak ona si myslela, aby zrovna nepřišel domů a zrovna do spárů toho gestapa. No ovšem bohužel, v té době, kdy jsem tam volala, tak už tam bylo gestapo u něj v kanceláři.“

„Tatínek to už čekal. Tatínek byl dost vysoký sokolský činovník, on byl místonáčelník Barákovy župy a okamžitě od začátku války založili organizaci, myslím, že se jmenovala Jindra, a hlavně pomáhali rodinám těch, kde už byli ti živitelé zatčení. Myslím, že hodně finančně tatínek pomáhal. Takže se sem tam, ne aby před námi řešili nebo se před námi o něčem mluvilo, ale vždycky se zmínili, že byl někdo zatčený, co třeba jsem zaslechla, nebo jsem byla poblíž a mohla jsem to chápat. Tyhle momenty, kdy se i gestapo zmínilo… A chodila ke mně učitelka na němčinu a ještě jedna moje spolužačka chodila k nám a ta učitelka němčiny k nám docházela. Asi od deseti let jsem se učila německy, čili dva roky. V jedenácti mě zatkli. A jak tak sem tam padlo něco o gestapu, tak já vím, že jsem měla v sobě takový nějaký pocit, že jsem se bála…Protože ta paní učitelka to líčila přesně – jak někoho známého zatkli, a ona říkala, jak přijelo zelené auto, a tak jsem věděla, že ti gestapáci jezdí v zeleném autě. A já si vzpomínám na ten pocit toho strachu, aby nepřijelo zelené auto a nepřijelo gestapo. No a přesně takhle se to stalo.“

„První fáze našeho věznění byla na té Jenerálce, to je zámeček tady v Praze 6, kam nás gestapo sváželo postupně. Nás tam například se sestrou dovezli asi 28. srpna, už tam bylo asi pět dětí, které už předtím odebrali z těch rodin zatčených. Gestapo sebralo rodiče a děti přivezlo sem. Nás nesebrali hned s rodiči, moje rodiče zatkli 14. července a my jsme ještě odjely na prázdniny, a když jsme se vracely z prázdnin, toho 28. srpna, tak na nádraží nás čekal strýček, babička a gestapo. Čili nás sebrali z toho nádraží asi až po měsíci ode dne, co sebrali rodiče. A zavezli nás na tu Jenerálku. A postupně asi do listopadu toho roku 1942 tam přivezli další a další. Celkem nás bylo pětačtyřicet.“

„V rozhlase bylo, že 12. května přijedou do Prahy děti, takže z rozhlasu se to všichni dozvěděli, a přišli příbuzní, a tak si nás rozebrali. My jsme naštěstí měly babičku, která nás potom dále vychovávala a pečovala o nás, jak jsem říkala, že měla tu vilku na Žižkově, tak tam jsme pak bydlely, vystudovaly jsme... Měly jsme velké štěstí, že jsme tu babičku měly. Bylo jí čtyřiašedesát, když jsme přišly. Z dnešního hlediska to není žádný věk, ale stejně, vychovávat dvě holky, čtrnáct a jedenáct let… Někdy se stalo, že ti sourozenci byli rozdělení, třeba do rodin sice příbuzných, ale jeden byl na straně jednoho rodiče, druhý u příbuzných na straně druhého rodiče a nezacházeli s nimi třeba úplně tak jako rodiče, jak na to vzpomínali, neměli se tam třeba moc dobře.“

“Generála Klapálka, toho jste znala…“ – „Klapálka, generála Hasala, to jsem vám říkala, paní Hasalová tam byla s dcerou a chodily k nám uklízet, takže jsme si s nimi trošku povídaly. Pak Klapálková, Olga se jmenovala a říkalo se jí Páťa, s tou také, a ještě jsme se s ní setkaly teď, dávno, dávno po válce. Prostě potají jsme se snažili [se s nimi stýkat], ti naši, profesorka Marková, která sama byla z těch internovaných, ale byla tam jako velitelka toho našeho kinderheimu, předtím také profesor Louda, potom jeho syn, za kterého tam byl, několikrát už jsem o něm slyšela zmínku, ale už si nevzpomínám, v jaké souvislosti… Profesor Louda byl určen k hochům, ale brzy ho zase odtamtud dali pryč. Potom tam byla ještě jedna z internovaných, paní Šperlová, my jsme jí říkali teta Šperlová, to byla ohromná dáma, a taková – opravdu teta, svým citovým přístupem byla pro mnohé takovým útočištěm.“

„Svatobořice byly zřízeny jako tábor pro rukojmí těch vojáků, kteří odešli do zahraničních armád. Rodina generála Hasala, Klapálka a ještě další známí. Byl tam třeba i bratr pana Voskovce… Když byl tábor zřízen, byl tam také židovský dům – v rohu tábora. A s těmi Židy prý zacházeli hrozně. Velitel – říkali mu Punťa – to byl hrozně zlý člověk. Za nás tam už byl další, toho Punťu někam převeleli, tohle byl nějaký velitel Schuster a ten byl dost lidský. Co já si ještě pamatuji, mně bylo jedenáct, když mě sebrali, a sestře osm. On tam přišel do toho Kinderheimu, to byla taková nouzová stavba v rohu celého svatobořického tábora, a dětem povídal i pohádky. Snažil se, byl takový lidský. Za toho už k těm krutostem nedocházelo.“