The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Olga Mertlíková (* 1955)

• narodila se 26. srpna 1955 v Brně

• dětství prožila v Kuřimi

• vystudovala gymnázium v Tišnově

• v letech 1975–1979 studovala historii a archivnictví na univerzitě v Brně

• v roce 1979 se vdala a přestěhovala do Jaroměře

• 24. listopadu 1989 shlédla záběry ze zásahu policie na Národní třídě

• 26. listopadu 1989 spoluorganizovala první demonstraci v Jaroměři

• 27. listopadu 1989 byla při zakládání OF v Jaroměři

• v roce 1990 se stala ředitelkou městského muzea v Jaroměři

• v muzeu tiskli zpravodaj Občanského fóra

• vydala několik publikací o Josefově a Jaroměři

• v roce 2022 žila v Jaroměři

Ve studiu Věšák v Jaroměři místo obvyklé poslechové diskotéky viděla Olga Mertlíková záběry ze zásahu policie proti studentům na Národní třídě, od kterého tehdy uběhl týden. „Tam se domluvilo, že je potřeba zvednout jaroměřské občanstvo a vzít události do svých rukou,“ vzpomíná.

Rozhodli se udělat pochod na náměstí a naplánovali ho na neděli 26. listopadu 1989. Vylepili po městě plakáty a v neděli ve dvě hodiny odpoledne se shromáždili v Máchově ulici u železničního přejezdu. „Ani jsme si nemysleli, že se zúčastní tolik lidí, šli s československými prapory,“ vypráví. Dorazili na náměstí, které členové místního hifi klubu za velmi krátkou dobu ozvučili. Vystoupila spousta řečníků, mezi nimi i její manžel Pavel Mertlík, a revoluční události v Jaroměři se daly do pohybu.

„Nadšení bylo tak obrovské, že se nedalo couvnout,“ vysvětluje, proč si nepřipouštěla obavy. Městské muzeum, které vedl manžel a později ona sama, se stalo jakýmsi osvětovým centrem. Zastavovali se tam studenti, kteří studovali v Praze a v Hradci Králové a přiváželi informace. „V muzeu se shromažďovaly materiály, které informovaly lidi, co se v Praze děje,“ popisuje. Vývoj událostí v okolních zemích a fakt, že komunistické vedení státu proti demonstrantům nepovolalo armádu, jim dávalo naději. „Byli jsme mladí, tak jsme se domnívali, že všechno dobře dopadne,“ říká.

Dědeček byl legionář

Olga Mertlíková se narodila 26. srpna 1955 v Brně. S rodiči a mladší sestrou Evou bydleli v patnáct kilometrů vzdálené Kuřimi. Tatínek Alois Kala byl vyučený zámečník a maminka Milada prošla několika dělnickými profesemi. Před důchodem oba pracovali v Medlánkách, kde se vyráběly větroně. Maminka pocházela z velmi zbožné katolické rodiny, v Kuřimi už ale do kostela nechodila.

Prarodiče z maminčiny strany měli malé hospodářství. Dědeček jako československý legionář bojoval na ruské frontě za první světové války, ze které se vrátil až v roce 1921. O svých zážitcích ale nikdy vyprávět nechtěl a jeho deník bohužel shořel. Zemřel v roce 1948 ještě před komunistickým převratem a hospodářství převzal jeho nejstarší syn. „Koncem padesátých let už nezvládali dodávky státu, odvody vajec, masa a všeho možného. Rozhodli se, že vstoupí do jednotného zemědělského družstva,“ vypráví. Musela to být bolestná zkušenost, na druhou stranu se později družstvu celkem dařilo a strýcova rodina si nestěžovala.

Děda z tatínkovy strany se živil jako zámečník a babička zůstala v domácnosti. Dědeček se dal krátce na politiku a stal se tajemníkem národního výboru. V padesátých letech se ale rád vrátil ke své původní profesi. Pamětnice k nim s rodiči a sestrou jezdili každou neděli na návštěvu. Maminka ji vždycky nastrojila, ona se venku hned stihla zamazat a musela se k maminčině nespokojenosti znovu převlékat.

Báli jsme se, že ho zavřou

Rodiče doma politiku neřešili, ale tatínek kritizoval socialistické hospodářství. Žili v činžovním domě a pamětnice trávila volný čas venku s kamarády. V Kuřimi nastoupila do základní školy, kde ji bavily humanitní předměty, především dějepis. Zůstaly v ní vzpomínky na otevřenější výuku kolem roku 1968 a na to, jak jim paní učitelka českého jazyka rozšiřovala obzory. „Velice pěkně nám vyprávěla o spisovatelích, o kterých jsme dříve neslyšeli.“

Během srpnové okupace 1968 se v Kuřimi nenacházela žádná cizí vojska nebo projíždějící tanky. „Atmosféra byla hustá, nervózní. Maminky, ženy chodily nakupovat, aby zabezpečily rodiny. Všude se o tom vyprávělo, na chodbách, kolem domu,“ popisuje. Nejvíce jí v hlavě utkvěla vzpomínka na souseda, který byl vzhledově podobný Alexanderu Dubčekovi. „Když se rozhodl jet do Brna a zjistit, co tam je, protože přeci jenom ve větším městě bylo k dispozici více informací, tak jsme měli strach, že ho tam zavřou a že si ho tam nechají,“ vypráví.

Na vysněný obor se nakonec dostala

Po základní škole pokračovala ve studiu na gymnáziu v nedalekém Tišnově, kam dojížděla. Maturovala v roce 1974 a u přijímacích zkoušek na brněnskou univerzitu na první pokus neuspěla. Rok tedy pracovala jako průvodkyně na státním zámku Milotice u Kyjova. V roce 1975 se už na obor historie a archivnictví dostala.

V Brně chodila kromě přednášek i do kin, divadel a filmových klubů. Obohacující pro ni byly návštěvy knihovny filozofické fakulty. „Byly tam knihy, které už byly jinde schovány, ale tam jsme si je mohli běžně půjčit, tituly od T. G .Masaryka nebo Edvarda Beneše,“ podotýká. Na univerzitě se seznámila s budoucím manželem Pavlem Mertlíkem, který studoval stejný obor o tři roky výš. V pátém ročníku se jí narodila dcera. V roce 1979 promovala a vdala se. Manžel se nechtěl vrátit do Jaroměře, odkud pocházel. Dostal však nabídku stát se ředitelem jaroměřského městského muzea a také zde zdědil dům po své babičce. Manželé tedy přesídlili z Brna do východočeské Jaroměře. V roce 1981 získala Olga Mertlíková na tehdejší Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně doktorát.

Asi jsme nebyli tak stateční

Měli kolem sebe okruh známých podobného smýšlení, se kterými se pravidelně scházeli. Založili filmový klub a v místním kině jednou za dva týdny promítali vybraný film. „Na představení jsme se těšili, vždycky si někdo k filmu připravil úvod,“ vypráví. Chodila také na poslechové diskotéky Studia Věšák pořádané mladšími lidmi z loutkového divadla.

Mezi jejich kamarády patřil i jaroměřský chartista Jan Hrudka. Příliš je svými problémy spojenými s disidentskou činností nezatěžoval, věděli ale, že míval v době státních svátků domácí vězení. Občas se k nim dostal strojopis textu jako například Několik vět, který párkrát sami opisovali. Olga Mertlíková shrnula, proč se s manželem k okruhu disidentů nedostali blíž: „Asi jsme nepatřili k tak statečným lidem, kteří by veřejně vyjádřili své smýšlení. Zkrátka a jasně – neměli jsme k tomu odvahu.“

Učit podle komunistických osnov ji nenaplňovalo

Pamětnice pracovala v archivu v Náchodě, po narození syna odešla na mateřskou dovolenou. V letech 1986 až 1989 zkusila pedagogickou dráhu a vyučovala dějepis na středním odborném učilišti drůbežářském v Černožicích nad Labem. „Nebylo moc příjemné učit dějepis s osnovami, jaké tehdy byly. Nenaplňovalo mě to,“ popisuje svou zkušenost. V roce 1990 se stala ředitelkou městského muzea v Jaroměři, kde působila dalších dvacet šest let.

Na žádném pracovním místě jí nenabízeli vstup do KSČ. Manžel tlak na vstup do strany zažil v pozici ředitele muzea. Odmítl s odkazem na svého tatínka, kterého v roce 1969 z komunistické strany vyloučili.

Už jde do tuhého

Byl 17. listopad 1989 a pamětnice se zrovna vrátila domů z pěvecké zkoušky komorního sdružení Cantus. „Manžel doma obkládal kout ve sklepě, kde měla být vana, a při práci poslouchal Svobodnou Evropu,“ vzpomíná. Dozvěděli se tak, co se děje v hlavním městě. Víc jim o událostech pověděl kamarád Jan Černý, který se demonstrace na Národní třídě účastnil. Pavel Mertlík pak jel 22. listopadu na demonstraci na Václavském náměstí. „Už jde do tuhého, už to není jen tak,“ komentoval pak doma své pocity. Olga Mertlíková se 25. listopadu účastnila pontifikální mše v chrámu svatého Víta a shromáždění na Letenské pláni.

Po prvním protestním průvodu na jaroměřské náměstí následovala příští den 27. listopadu generální stávka. „Náměstí bylo plné, mohlo tam být kolem dvou tří tisíc lidí,“ vzpomíná. Členové stávkových výborů z místních továren vyjádřili své požadavky a Pavel Mertlík shromáždění moderoval. „Vládla úžasná, srdečná atmosféra,“ popisuje.

Manžela zvolili starostou

Občanské fórum (OF) v Jaroměři založili 27. listopadu 1989 večer. Vybrali sedmnáct lidí do výboru a dva mluvčí, kteří byli prostředníky mezi OF a vedením městského národního výboru. Členové se scházeli v restauraci Na Kopečku na Jakubském Předměstí. Informace z Prahy vozil především Zdeněk Rudolecký, člen pražského koordinačního centra OF. Počátkem roku 1990 byl manžel společně se dvěma lidmi kooptován do řad poslanců městského národního výboru a posléze ho zvolili starostou Jaroměře.

Olga Mertlíková nastoupila do městského muzea a měla dost práce. „I my jsme tam měli politický koutek, protože jsme tiskli zpravodaj OF. Dění jsme se účastnili, ale i zázemí je potřeba,“ říká. Do muzea se pořád dovážely plakáty a letáky, které se vylepovaly po městě. Konala se totiž různá veřejná shromáždění občanů, na kterých se probírala témata, která je trápila, ať už z oblasti životního prostředí nebo školství.

Nový prezident nemohl mluvit z komunistické radnice

Velkou událostí se v Jaroměři stala návštěva Václava Havla v lednu 1990. „Členové OF se dohodli, že dokud není radnice v jejich rukou, nemůže nový prezident vstoupit do komunistické radnice,“ popisuje. Visela tam totiž ještě pěticípá hvězda a nad vchodem nápis: „Se Sovětským svazem na věčné časy“. Učni ze středního odborného učiliště zemědělského tedy postavili naproti radnici tribunu. Ve skupině, jež přijela s Václavem Havlem, byl i Zdeněk Rudolecký z Jaroměře, který se o prezidentovu návštěvu v malém městě zasloužil, nebo Jan Hrudka. Pavel Mertlík vystoupení prezidenta a dalších mluvčích moderoval. „Byla už tma, svítila světla. Přítomnost Václava Havla, jeho hlas a moudrá slova způsobila, že jsme odcházeli šťastní, že máme takového prezidenta. Byl to úžasný zážitek,“ vzpomíná.

Nadšení postupně vyprchalo

Na první svobodné volby v roce 1990 si velmi dobře pamatuje: „Město bylo oblepené plakáty, byť už tehdy se začalo přelepovat. Kdo si vylepil plakát dřív, měl ho třeba přelepený jinou konkurenční stranou.“

Mezi lidmi ale ještě stále vládla euforie. Když její manžel působil jako starosta Jaroměře, obklopovali ho v prvním volebním období nadšení lidé, kterým šlo opravdu o město a řešení jeho problémů. Ve druhém volebním období od roku 1994 se už začalo politikařit a pletichařit. „Užil si to se vším všudy a rád potom funkci přenechal svému nástupci,“ vypráví.

Porevoluční život prožívala pamětnice v roli ředitelky muzea. „Už jsme nemuseli dělat výstavy ke kulatým výročím strany,“ říká, naopak mohli připomínat osudy řady zakázaných nebo zapomenutých lidí. Pamětnice konečně připravovala výstavy k válečným událostem na základě dokumentů a fakt vycházejících z historie a nepřetvořených k obrazu komunistické strany. Muzeum vedla dvacet šest let. Stala se autorkou několika publikací, kronikářkou Jaroměře, členkou Klubu přátel Josefova a Klubu vojenské historie. Společně s manželem vydali knihu o Jaroměři a knihu o Josefově. V roce 2022 žila v Jaroměři.