The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Mertlová (* 1935)

• narozena 15. července 1935 v Praze

• zažila bombardování Prahy v únoru 1945

• byla svědkem událostí během osvobozování Prahy

• kvůli otcově živnosti se nedostala na střední školu

• vystudovala dálkově a pracovala jako sekretářka

Jaroslava Mertlová se narodila 15. července 1935 v Praze. Se svými rodiči a dvěma sourozenci vyrůstala na pražské Pankráci. Bezstarostné dětství zakrátko narušila druhá světová válka, na jejím začátku nikdo netušil, že strach a bezmoc je bude provázet následujících dlouhých šest let. I přes všechny útrapy, které český národ zažíval, život plynul dál. „Chodili jsme do školy, jmenovalo se to U kostelíčka, odtud nás potom ale Němci vyhnali. Celou školu přestěhovali do pavilonu k Soudnímu náměstí.“

 

Tatínek instaloval lidem do rádia krátké vlny

V březnu 1939 zaniklo Československo a vznikl Protektorát Čechy a Morava, Češi se tak stali součástí Hitlerovy Říše. Už v lednu 1939 začalo české vysílání BBC, později pak Hlas Ameriky. Tyto stanice se staly významným, a někdy i jediným hlasem svobodného světa, informačním zdrojem pro zdejší obyvatele. Zákony však po začátku válečného konfliktu zakazovaly poslech zahraničního vysílání. Německými úřady bylo nařízeno vyjmutí krátkovlnného okruhu ze všech rádií. Občané nechtěli o tuto možnost poslechu přijít, proto někteří ilegálně přijímače vraceli do původního stavu. Jaroslavy otec byl jedním z těch, kteří mechanicky upravovali lidem rádia tak, aby umožnili příjem krátkých vln, na kterých se vysílaly zahraniční stanice. „Kdyby se to gestapo dozvědělo, bylo by to pod trestem smrti.“

 

Najednou jsme slyšeli strašný hukot

Největším zásahem do života Jaroslavy a její rodiny byl v posledním roce války 14. únor 1945. V tento den americké letectvo provedlo nálet na Prahu. Původním cílem měly být Drážďany, ovšem pravděpodobně kvůli navigační chybě se stali obětí Pražané. „Stáli jsme u okna a maminka říkala: ‘Podívejte se, to jsou stovky letadel! Děti, pojďte radši od toho okna dál.’ Než to dořekla, tak jsem se probudila v koupelně s rozbitou hlavou a tekla mi přes obličej krev. Maminka mě něčím omývala a já jsem slyšela strašný rachot v baráku.“

 

Viděla jsem, jak vynášeli z trosek mrtvou paní

Bomby zasáhly i ulici, ve které žili, okolí bylo poničené a z některých domů - byl mezi nimi i sousední dům - zbyly jen ruiny. Matka ihned po náletu odvedla zraněnou Jaroslavu a její sourozence do bezpečí. „V Lidovém domě byl udělaný takový lazaret. Tam mě položili na lehátko, někdo mě ošetřoval a někdo mi půjčil sako.“ Dočasné zázemí nalezli u rodiny Kruckých. „Tam jsme museli být do té doby, než se vyklidily ty domy, protože balkony padaly a hledaly se tam mrtvoly a hořelo to.“ Než se mohli vrátit zpět domů, týden pobyli u obětavé rodiny s dvěma dětmi. Bezprostředně po útoku amerických letounů se naskytl Jaroslavě pohled, na který nikdy nezapomněla. V troskách domů zahynulo během náletu mnoho lidí a Jaroslava viděla, jak z ohořelých zbytků domů vynášejí bezvládné ženské tělo.

„Další dny jsme se všichni báli, že přijdou nálety znovu. Přišly, ale to už nebyla americká letadla, ale letadla, kterým se říkalo hloubkaři. To byla letadla, která lítala nízko a střílela přímo do objektů, a ten, kdo tam byl, tak to dostal.“ Na další nálety byla Jaroslavy rodina již vybavena. Ve sklepních prostorech si vybudovali jakýsi provizorní kryt.

„Když k nám přijeli Rusové, všichni je vítali, jásali, nosili pití, protože byli dlouho na cestách,“ vzpomíná Jaroslava na květnové dny roku 1945 a konec druhé světové války. V Praze probíhaly jedny z posledních válečných bojů, na ulici mnohokrát nebylo bezpečno. Pamětnice a její rodina se tři dny schovávali ve sklepě. „Někdo přišel z hlídky a říkal, že Na Zelené lišce ve škole Němci nahnali rodiny do prádelny, kde je všechny postříleli.“

 

Přišli a sebrali tatínkovi živnostenský list

S příchodem míru ve společnosti zavládla euforie, to ale nemělo dlouhého trvání. 25. února 1945 se vlády zmocnila komunistická strana. Už v roce 1948 bylo zestátněno mnoho soukromých podniků, mnoho lidí tak přišlo téměř o všechno. „Tatínkovi vzali živnost, měl malou dílnu, kde měl dva dělníky. Vyráběl hračky, šlapací autíčka, koloběžky.“ Jaroslavy otec se najednou ocitl bez zaměstnání. Aby uživil rodinu, začal pracovat v hutích v Kladně. Z úspěšného podnikatele se stal horník.

Když na počátku padesátých let Jaroslava dokončila základní vzdělání, chtěla si podat přihlášku na střední školu. „Nedostala jsem se tam, protože byl otec původně živnostník, takže nic, nevzali mě na školu.“ Jaroslava začala pracovat jako sekretářka, později jí bylo umožněno dálkově vystudovat školu společného stravování. A několik let poté odpromovala na právnické fakultě.

 

Do Jindřišské ulice přijely dva tanky

V noci na 21. srpna 1968 obsadila Československo vojska Varšavské smlouvy. I na tyto dny si Jaroslava dobře pamatuje. „V noci jsme slyšeli nepřetržité vyzvánění taxíků a různé provolávání. Tak jsme šli s mužem k oknu a viděli jsme taxikáře, který vystoupil a volal, že nás napadli Rusové.“ Následující dny byla v Praze slyšet střelba.

V sedmdesátých letech Jaroslava pracovala jako sekretářka v Oblastní správě tělovýchovy. „Byly tam dvě členky strany a já jsem byla nečlenka strany, ale stejně jsem všude mohla vystupovat. Třeba přijel lord Killanin, to byl prezident Mezinárodního sportu [předseda Mezinárodního olympijského výboru] a doprovázela jsem ho na našem sjezdu. Já jsem anglicky neuměla, ale měli jsme překladatele. Na všechny takové akce si mě potom předseda bral.“

 

Dcery demonstrovat chodily, já ne

Sametovou revoluci a pád železné opony Jaroslava vítala. Říká, že na demonstrace tehdy nechodila, ale dcery se tehdejších shromáždění účastnily. Po sametové revoluci se po dlouhých letech otevřely pro Čechoslováky hranice. Jaroslava příležitosti využila a začala nový život, procestovala téměř celou Evropu.