Jan Mertoš

* 1923  †︎ 2009

  • „Jeden chytil, shořel. To byl ale ten druhej, tomu prvnímu jsem přesek’ řetěz, pás prostě. Ale ten druhej jel za ním, otočil se a ukázal mi prdel, zadek prostě, a tam měl nádrž, tak jsem mu to akorát bouchnul do tý nádrže a byl vyřízenej.“

  • „A pak přišli kluci: ‚Hele z toho nádraží, tam z vikýře jednoho...‘, prostě tam bylo okno, ‚tam vodsaď nás votravuje, střílí po nás kulomet.‘ ‚Pojď se na něj podívat.‘ No tak jsem šel a pustil jsem tam dvě rány a byl pokoj. Do toho vokna. To byly vopravdu výborný, přesný pušky.“

  • „Když obsadili Košice, první jejich bylo: ‚Kde jsou ti smradlaví Češi?‘ I když to říkali maďarsky, že jo. Ale já jsem jim rozuměl, já vím, že říkali: ‚Holvanág abidéš Čehék?‘ “ „Můžete to říct ještě jednou, abych...“ „Holvanág abidéš Čehék? Kde jsou ti smradlaví Češi?“

  • „A to se hlídalo dobře, protože se pašovalo do Maďarska a z Maďarska a Maďaři nám nabízeli čabajky a Slováci nám nabízeli sádlo, špek... My jsme nesnědli kousek suchýho chleba.“

  • „A to jsem viděl poprvé, když jsme se jich teda zbavili, těch Němců, poprvé jsem v životě viděl v provozu kaťuše. A to byla paráda.“ „Na tom Polomu?“ „Ne na Polomu, to bylo už zase na druhý straně řeky Váhu, před Varínem a tak dále, prostě k Žilině. A to byly potvory, nevím, jestli jste to viděl někdy?“ „V televizi.“ „Viděl jste někdy kaťuše?“ „V televizi.“ „To skákalo, ale ne, aby to dopadlo, a konec, ne, to skákalo dál, ale vířilo oheň. To, co tomu přišlo do cesty, zapálilo. No, Němci z toho byli úplně na větvi.“

  • „Všichni říkali, že jsem ji poslal domů umřít. Taky všechno zvrátila, ale protože byl čas zabijaček, tak sousedi jeden druhýmu posílali takovou vejslužku. A jednou jí poslali, poslali jako rodičům jejím, tlačenku. No a ona řekla matce: ‚Dej mi kousek tlačenky.‘ A máma si říká pro sebe: ‚No, co na holce můžu zkazit?‘ Všechno zvrátila, a tu tlačenku ne! Pak jí celá vesnice nosila tlačenku.“ „Takže se uzdravila díky té tlačence, se dá říct.“ „No, tu snesla.“ „Po jak dlouhé době se asi uzdravila? Jak dlouho stonala?“ „Asi za dva za tři měsíce.“ „To je dlouhá doba.“

  • „Tam jsem se nejvíc lekl v životě. Protože my jsme leželi, jako já s tou protitankovou puškou, za haldou, jako byly hromady, jak se sbíralo kamení tam na polích, ne. No a tak jsem ležel za ní a najednou mi práskla mina před tu, před tu hromadu. To bylo jako... Kamení lítalo a mně se nic nestalo.“ „Jak je to možný, to jste měl takový štestí?“ „No, štěstí.“

  • Full recordings
  • 1

    Teplice, 26.01.2007

    (audio)
    duration: 50:58
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

V roce 1938 obsadili Košice Maďaři a hned se ptali: ,Kde jsou ti smradlaví Češi?‘

Jan Mertoš_60s
Jan Mertoš_60s
photo: archiv pamětníka

  Praporčík Jan Mertoš se narodil svobodné matce 20. října 1923 v obci Gelnica ve spišském okrese na Slovensku. Sourozence neměl a otce nikdy nepoznal. V devíti letech zcela osiřel. Pět let strávil u sedláka v Čechách, pak se vrátil zpět do Košic. Po okupaci maďarskou armádou Jan Mertoš z Košic odešel a vyučil se obuvníkem v Hájnikách (Sliač). Prvního října 1943 narukoval do slovenské armády. Až do srpna 1944 sloužil u náhradní roty ve Zvoleně. Od vypuknutí Slovenského národního povstání se aktivně účastnil bojů - počátkem září 1944 se stal členem povstalecké paradesantní brigády. V rámci této brigády působil až do poloviny listopadu 1944 jako protitankový střelec. S jedním pomocníkem obsluhoval protitankovou pušku, se kterou se mu podařilo vyřadit dva německé tanky. Po potlačení povstání se vrátil do civilu, kde setrval až do příchodu fronty. Čtvrtého dubna 1945 byl Jan Mertoš odveden do 3. samostatné brigády 1. čs. armádního sboru, opět jako člen protitankového oddílu. V rámci 1. čs. armádního sboru bojoval Jan Mertoš na západním Slovensku a na Moravě. Po válce krátce působil jako spojka na ministerstvu obrany. Poté sloužil na maďarsko-slovenské hranici. Své působení v poválečné čs. armádě zakončil v letech 1945-1946 jako instruktor protitankového kurzu v Trenčíně. Od roku 1947 žil se svou paní Annou, rozenou Křížkovou, v Teplicích, kde pracoval nejdříve jako obuvník, později u Pozemních staveb.