Alena Mervartová (* 1938)

Životní příběh:

Paní Alena Mervartová se narodila v Praze dne 25. 2. 1938 slyšícím rodičům Krejčovým jako jedináček. O sluch přišla ve svých čtyřech letech kvůli zápalu mozkových blan. Rodiče se rozhodli malou Alenu svěřit do péče řádových sester, které se věnovaly neslyšícím dětem v ústavu pro hluchoněmé na Smíchově. Protože její rodina bydlela v Praze, tak nemusela malá Alena v ústavu bydlet, jak to bylo tehdy běžné pro mimopražské děti, ale mohla do ústavu každý den docházet. Do ústavu docházela od mateřské školy až po učiliště. Jen osmou a devátou třídu absolvovala dospívající Alena v sousedním ústavu pro hluchoněmé v Radlicích. Svou školní docházku završila již téměř dospělá Alena jako vyučená švadlena. Paní Mervartová ráda vzpomíná na svá učňovská léta, ale její studium neprobíhalo po celou dobu tak hladce. Během její školní docházky komunisté vyhnali řádové sestry, které se o děti v ústavu intenzivně staraly, a nahradili je novým učitelským sborem. Na řádové sestry paní Alena velmi ráda vzpomíná. Nejen proto, že si s nimi dobře rozuměla: „Sestry ukazovaly i mluvily a my jsme se s nimi dobře domluvili.“, ale i z toho důvodu, že s nimi trávila svůj volný čas: „Hodně se nám věnovaly a hodně nám toho dopřávaly. Vyprávěli nám příběhy. Vodily nás hodně ven na zahradu, kde jsme sbíraly jablka. Nebo když už jsme měli hotové úkoly, tak nás učily plést ponožky a svetry nebo vyšívat obrázky na polštáře. (...) Opravdu jsem je měla moc ráda.“  Vyhnání řádových sester z ústavu pro hluchoněmé pro mladou Alenu bylo jistě otřesné, ale jak sama říká, nebylo pro ní tragické.

Mnohem tragičtější vzpomínky má paní Mervartová na okupaci naší země fašistickým Německem. Když popisuje své vzpomínky na vojáky SS nebo na mrtvá těla zvířat i lidí v Praze, jímá z toho posluchače hrůza: „Jezdili jsme pro pivo do Holešovic , kousek od místa, kde jsme bydleli. Po cestě jsem viděla spoustu mrtvých koní a také mrtvého člověka, to bylo v parku v Plzeňské ul. A potom po osvobození tam polehávali i ruští vojáci, spali tam na zemi. Mrtvoly odváželi na vozech, byl to hrozný pohled na ta zohavená těla. Ještě dlouho potom to tam smrdělo spáleninou (...)“. Krutost války poznala Alena ve svém raném dětství a nerada o ní hovoří.

Mnohem raději paní Alena vzpomíná na neslyšící umělkyni, tanečnici Mobi Urbanovou. Jako dítě pravidelně chodila k této velké neslyšící osobnosti do tanečního kroužku v ústavu pro hluchoněmé. Jistě stojí za zmínku, že maminka Mobi Urbanové, paní Emilie Bublová, financovala první kurzy znakové řeči v českých zemích ve 20. letech 20. stol. Tyto kurzy byly určeny rodičům neslyšících dětí. O neslyšící tanečnici Mobi Urbanové, není mnoho veřejně přístupných informací, proto je vyprávění paní Aleny vzácností. Paní Alena poznala velmi dobře nejen tuto slavnou neslyšící osobnost, ale i její rodinu: „Byla jsem malá, když jsem k ní chodila na návštěvu domů, kde byla vždy velmi pohostinná. A kdybyste viděli, jak tančila, byla to krása. Její tělo se pohybovalo tak ladně a přirozeně (...).“  Věříme, že i vy budete poctěni vyprávěním Aleny Mervartové, která se svěřuje procítěně a se vší upřímností svým posluchačům prostřednictvím znakového jazyka, který je pro ni hlavním způsobem komunikace. Zde najdete i překlad vybraných úryvků z jejího vyprávění.

Paní Mervartová má se svým mužem dvě neslyšící dcery. Nyní je rozvedená a žije plnohodnotný život v blízkosti svých dcer a vnoučat.