Vladimír Michálek

„Takhle to došlo asi do mých čtrnácti, kdy mi rodina přednesla jejich vizi mého života, jak si to představují. Že prý mají nějaké známé, kam se můžu jít učit do nějaké továrny elektrikářem. Pak budu mít šanci, že budu třeba opravovat výtahy na Mostecku v jedné továrně. A když budu komunista a vstoupím do milic, tak mám velkou šanci, že budu mít do třiceti byt tam někde v paneláku v Hostomicích, nebo jak se to jmenovalo. Já jsem si uvědomil, že nevím, co chci, ale vím, že tohle nechci. Takže jsem se v patnácti sbalil a zdrhnul jsem do Prahy.“

„Když jsme pak už začali chodit do první třídy, to byl rok šedesát dva. Byla to ohromná pompa, všichni pionýři a musíme být pionýři. My jsme strašně chtěli být ti pionýři. Když jsem doma říkal, že se těším, až budu pionýr, tak mi nikdo nic neříkal, vždycky jen tak shovívavě, ale neměli tu sílu, báli se mi říct: ‚Ne, ty nebudeš pionýr.‘ Oni chtěli být takoví neviditelní, což jsem začal chápat až později, že mi docházely ty konflikty. Pro nás to bylo spíš takové srandovní. Třídní učitelka měla [auto] Moskviče a říkala mu Ivánek. Její manžel byl ředitel základky, to byl sadista, ten nás řezal. My jsme to brali, že je to normální. Takže jsme politiku ani tolik nevnímali.“