The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Michalička (* 1925  †︎ 2005)

• narozen 5. července 1925 v Moštěnici na Volyni

• v roce 1939 byl svědkem anexe území tehdejším Sovětským svazem

• v roce 1941 zažil okupaci německou armádou

• 15. ledna 1944 vstoupil do 1. československého armádního sboru

• účastník bojů u Korna a na Dukle

• v bojích u Dukly zraněn

• k jednotce se vrátil u Humenného

• po repatriaci z Volyně se usadil v Hrušovanech na Žatecku

• v roce 1955 hospodářství v Hrušovanech kolektivizováno

• od roku 1961 žil se svou rodinou v Žatci

• zemřel 8. prosince 2005

Těžké životní podmínky na území Čech v tehdejším Rakousku-Uhersku donutily od druhé poloviny 19. století téměř šestnáct tisíc Čechů k odchodu do carského Ruska. K jejich odjezdu přispěly zvěsti o prosperitě a velkém množství neobdělávané půdy zejména v oblasti Volyně. Volyňští Češi, jak se našim přistěhovalcům začalo říkat, měli možnost lacino nakoupit půdu, zakládat nejrůznější podniky a fabriky, na dobu dvaceti let byli osvobozeni od daně a nemuseli absolvovat povinnou vojenskou službu. Češi byli velice podnikaví a brzy si většina z nich zajistila prosperitu, zejména provozováním obchodu a řemesel. V oblasti Volyně Češi založili velké množství pivovarů, mlýnů, strojírenských fabrik či papírenských podniků, zakládali kostely, školy a knihovny a dá se říci, že výrazně přispěli ke zvýšení hospodářské a kulturní úrovně v regionu. 

 

Rodná Moštěnice

Josef Michalička se narodil 5. července 1925 v Moštěnici u Ostroha do rodiny Slavěny a Vladimíra Michaličkových. V případě jeho rodné obce a okolí se jednalo o území, které od roku 1921 patřilo Polsku a v roce 1939 ho zabral Svaz sovětských socialistických republik. Střetávaly se zde různé kultury, polská, ukrajinská, židovská, díky přistěhovalcům česká a později sovětská. Do doby druhé světové války zde lidé žili poklidně a jednotlivé národnosti spolu vycházely. Rodina Michaličkových hospodařila na 13 hektarech půdy a v rámci Moštěnic se jednalo o hospodářství poměrně velké. Starší bratr pamětníka Vladimír Michalička padl v druhé světové válce a jediným sourozencem tak zůstala sestra Helena. Josefovi bylo čtrnáct roků, když byla oblast anektována Sovětským svazem. “Půlku Polska zabrali Němci a půlku Sověti,” konstatuje pamětník. Sověti zde začali zakládat kolchozy, a to nevybíravým způsobem. Lidem byla odnímána půda, začal vládnout strach, a to zejména díky deportacím nepohodlných jedinců na Sibiř do pracovních táborů, odkud nebylo návratu. Toto však rodinu Michaličkových nepostihlo. Pod nátlakem vstoupili do místního kolchozu, kde Josef jezdil s koňmi. “Musely se plnit dodávky, a když se neplnilo, následoval trest.” Na perzekuci okolních obyvatel a sousedů si pamětník příliš nevzpomíná. Vybavují se mu však okamžiky, kdy se znenadání objevili příslušníci sovětské policie a vyslýchali rodiče a sousedy. “Důvod si vždycky našli,” říká pamětník.

 

Okupace Němci a tragédie Židů

Toto trvalo dva roky, do roku 1941, kdy nastala německá okupace a pochod německé armády východním směrem. Vojáci Moštěnicí jen projeli a pan Michalička si nevzpomíná, že by se zde zastavili: “Moštěnicí projeli jako blesk, hned byli pryč,” říká. Až později Němci přijížděli a brali si od hospodářů věci, zejména potraviny. “Nám sebrali postroje na koně,” vzpomíná Josef Michalička. Místních obyvatel si příliš nevšímali a podle vyprávění pamětníka nebyl nikdo v této době v Moštěnicích zatčen či z jejich strany perzekvován. Jiná situace byla v sousedních vesnicích, kde se vyskytovalo obyvatelstvo židovského původu. S hrůzou se rodina Michaličkových dozvídala o popravách Židů u Dubna, poblíž rodiště pamětníkovy manželky Evženie rozené Hudečkové. Její vzpomínka na popravu Židů v její rodné obci Sedmiduby, která se nachází asi sedm kilometrů od Dubna, je velice cenná. Paní Evženie vzpomíná, jak bylo během třech dnů popraveno deset mužů. K největší tragédii však došlo na dubenském letišti, kde prý bylo popraveno až třicet tisíc Židů. Manželka pamětníka líčí utrpení tamních obyvatel takto: “Dubno bylo napůl židovské město, žili tam samí obchodníci. Když k nám do Semidub přišli Němci, tak z naší vesnice ihned zastřelili do třech dnů deset mužů. Bylo to na udání, že jsou to komunisti. Ale nebyla to pravda, byla to msta.” 

 

Řádění banderovců

Příchod Němců na Volyň však mnoho Čechů vítalo. Svítala jim totiž naděje, že se zbaví sovětského útlaku a že přestanou deportace obyvatelstva do pracovních táborů na Sibiř. Když se však obyvatelé dozvídali o zvěrstvech, která páchali Němci na místních lidech, jejich nadšení opadlo. Rodiště manželky Evženie Semiduby bylo před příchodem Sovětů bohatou a ryze českou vesnicí. Žilo zde kolem pěti set Čechů, kteří zde postavili pivovar a založili četnickou stanici. Prosperita Semidub však trvala pouze do doby, než vesnici zabrali Sověti. Ti zavřeli školy a obchody, začal kvést černý obchod a stejně jako v Moštěnici i zde začal vládnout strach. Nebylo tedy divu, že mnozí Češi vkládali do příchodu německé armády velké naděje. V době války se k německým či sovětským vojákům přiřadili také banderovci, kteří se rekrutovali z řad ukrajinské osvobozenecké armády a vesměs místním obyvatelům škodili. Neměli rádi zejména Poláky, nenáviděli je a dokonce je vraždili. Do vesnic přijížděli nejčastěji v noci a brali si stejně jako Němci vše potřebné, potraviny a hospodářská zvířata. Pamětník vzpomíná na banderovci zastřeleného chlapce Slávka, kterému bylo asi dvanáct let, když přišel o život ve vesnici Dědova Hora. “Sověti pak vrahy pochytali a zastřelili,” vzpomíná Josef Michalička. Dlužno říci, že jiný pamětník, který se také narodil v Moštěnicích, vzpomíná, jak banderovci postříleli rodinu Domanských. Také manželka pamětníka nemá na banderovce dobré vzpomínky. “Jednou přijeli do Semidub a jednoho souseda, ševce, odvezli, aby jim šil boty. Rodina o něm neměla žádné zprávy. Asi za dva měsíce ho našli mrtvého, vhozeného do studně na jednom opuštěném polském statku.”  

 

Raněný na Dukle

Na počátku roku 1944 Josef spolu se svým otcem a bratrem vstoupil do nově vzniklé československé bojové jednotky. V březnu 1944 byl Josef v Rovně odveden a přidělen do průzkumné jednotky 1. československého armádního sboru. Prošel pak mnoho míst, než se dostal na frontu do první linie. Zaujala ho velice dobrá kvalita uniforem, které naši vojáci obdrželi a které, jak sám říká, byly z bezvadné látky. K nezapomenutelným vzpomínkám patří boje v oblasti Krosna a Machnówce. “Poprvé to bylo za Krosnem. My jsme šli jako předvoj praporu, naše rota, jako průzkumníci. Přišli jsme hodně blízko, až k Němcům nás pustili. A pak začali střílet, pálit. My jsme tam byli na takovém velkém „bramborovišti“ a tam jsme my, naše rota, zalehli. Měli jsme tam asi dva raněné,” vzpomíná na dramatické chvíle pamětník. Jednotka zde prováděla průzkumné operace a často se přibližovala k německým vojákům. “To jsme šli třeba zjišťovat, když to postoupilo, kde se Němci zastavili. Přišli jsme k Němcům, dostali jsme se blízko a slyšeli jsme, jak tam kopou zákopy,” říká pamětník. Jako velitel čety se účastnil bojů u Dukly, kde byl raněn. Odvezli ho do Lvova, kde se léčil s roztříštěnou nohou. Poté ho odeslali do náhradního pluku v Humenném, kde absolvoval další výcvik. Bylo možná štěstím, že ho v bojích u Dukly zasáhla a zranila střela. Československé jednotky zde utrpěly velké ztráty a jak říká pamětník: “Padla zde snad polovina ze všech vojáků.” Z pobytu v Humenném si odnesl smíšené pocity. “Říkalo se totiž, že Slováci neměli české vojáky příliš v oblibě.”

 

Kolektivizaci zažili podruhé

Konec války ho zastihl v Kroměříži, kde se setkával se sovětskými vojáky a kde se spolu s ostatními radoval z osvobození. “Radostí jsme stříleli do vzduchu,” vzpomíná pamětník. Po přesunu do Prahy se dozvěděl smutnou zprávu o osudu bratra Vladimíra, který padl před Duklou. Již v Humenném se setkal se svým otcem, který boje u Dukly přežil. Následky po zranění však trpí pamětník dodnes. Jak sám říká, občas nohu cítí při změně počasí. Z Prahy se jako voják dostal na Žatecko, kde až do druhé světové války žili převážně německy mluvící obyvatelé. Do přímého kontaktu však s nimi nepřišel. A také si nevzpomíná, že by se čeští obyvatelé k Němcům po válce chovali špatně. Informace o masakrech na Němcích před jejich poválečným odsunem k němu nedolehly. 

Rodina Michaličkových využila možnosti poválečné repatriace a na Žatecku se po přestěhování usadila. Tehdy došlo k dohodě mezi Československem a Sovětským svazem a Volyň opustilo mnoho rodin, když se rozhodly pro návrat do země svých předků. Celkem šlo asi o 40 000 lidí. S otcem a sestrou začal Josef hospodařit v Hrušovanech, v roce 1948 se oženil a založil rodinu. Přišel však únor 1948 a s ním nástup komunistů k moci. Volyňští Češi se tak podruhé dočkali komunistické nadvlády a rodina Michaličkových opět násilné kolektivizace. V roce 1955 byli donuceni vstoupit do družstva. Na rozdíl od rodné Moštěnice, jezdil Josef v Hrušovanech s autem a zajišťoval přepravu všeho možného. “V létě jsem vozil obilí, na zimu zase řípu,” vzpomíná. V roce 1949 se mu narodil syn Zdeněk a rodina v této obci bydlela až do roku 1961, kdy se přestěhovala do Žatce. Práce na státním statku v nedalekých Žíželicích ho provázela až do odchodu do penze v roce 1983.

A jaké je pamětníkovo životní motto? „Nikdy válku, trvalý mír a vážit si zdraví.“ To je to, co by přál svým potomkům a dalším generacím.