The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Julie Michálková (* 1933)

• narodila se 20. dubna 1933 v Dlouhé Loučce do smíšeného manželství

• tatínek musel narukovat do továren v Opavě a na frontu v Itálii

• v roce 1945 jí při odsunu odvezli prarodiče do Německa

• v letech 1948–1952 se učila prodavačkou, vedoucí prodejny a pedikérkou ve Zlíně

• od roku 1950 prodávala obuv v Olomouci

• v letech 1951–1963 vedla prodejnu v Dlouhé Loučce

• vdala se a měla čtyři děti

• v roce 1963 se přestěhovala do Uničova

• v osmdesátých letech pracovala na nádraží a žila v Zábřehu na Moravě

• s manželem byli přijati do domova důchodců v Červené Vodě

• v roce 2021 žila v Červené Vodě

Venkovský život dříve určovala práce. Práce pomáhala zahnat zlé myšlenky i udržet hojnost na vesnici. Julie Michálková to sama poznala, když hledala útěchu při stesku po rodině. Narodila se ve smíšeném českoněmeckém manželství a válka jí odvedla tatínka. Poválečné zúčtování ji zase připravilo o milované prarodiče, a ona tak za nimi jezdila každý rok do západního Německa. Přesto se v nelehkých časech mohla opřít o milujícího manžela, se kterým vychovala čtyři děti.  

S výchovou pomáhala německá babička 

Julie Michálková se narodila 20. dubna 1933 v Dlouhé Loučce nedaleko Uničova. Tehdy šlo o německou vesnici, ostatně tatínek Julie byl Němec a maminka Češka. Smíšených manželství bylo ve vesnici jen pár a několik dalších českých osadníků pocházelo z řad bývalých příslušníků československých legií v Rusku.

Maminka se jmenovala Marie Ratschkerová, za svobodna Jořenková. Pocházela z Pavlova u Loštic. Narodila se v roce 1901, měla čtrnáct sourozenců a všichni žili v okolí Uničova. Julie si ještě vzpomínala, jak ji stará babička hlídala v Pavlově, když byla malá, ale dědeček se vnoučat nedožil. Prarodiče byli zemědělci a také maminka Marie pracovala jako pomocná síla v zemědělství u svého švagra, sestřina manžela, který vedl rozsáhlejší hospodářství. 

Z druhé strany rodiny si Julie pamatovala na prarodiče dobře. Dědeček byl dělníkem v továrně, babička se o ni v dětství hodně starala. Rodina pocházela z Dlouhé Loučky a tatínek Hubert se tam narodil v roce 1905. Pracoval jako krejčí v Pasekách, doma pak šil a upravoval šaty pro lidi z vesnice. Hubert měl ještě bratra Hanze, který byl ševcem a žil v Uničově. Ačkoliv byl tatínek Němec, mluvil česky a Julie tak doma mluvila česky a u prarodičů německy. 

Rodina bydlela v domě, kde byla dříve školka, ta se přestěhovala a uvnitř tak vzniklo bydlení o jedné místnosti a kuchyni. Julie měla dva bratry, o pět let staršího Jaroslava a o deset let mladšího Huberta. Starší bratr se vyučil u jednoho z maminčiných bratrů v Olomouci malířem pokojů. Oženil se a usadil v Dlouhé Loučce. Mladší bratr Hubert se vyučil soustružníkem, mnohem větší talent však projevoval ve vztahu k muzice. Ovládal harmoniku, trubku, navíc výborně zpíval a byl uznávaným muzikantem.  

Válka rodinu rozbila 

Sotva si Julie vryla do paměti první vzpomínky ze školy, začala válka. Celou obecnou školu tak odchodila během války. V Dlouhé Loučce byla německá škola a Julie si na vyučování příliš nepamatovala. Vyučování často přehlušily sirény, ohlašující bombardování. V takových okamžicích výuka končila a děti běžely vyhledat úkryt. 

Bombardování Dlouhou Loučku nikdy neohrožovalo a během války na území vesnice nedopadla žádná bomba. Bombardéry vždy směřovaly na pozice v Olomouci a dalších městech. Přesto byl ve vesnici kryt, ve kterém by mohli sousedé přečkat to nejhorší. „Vždy jsme šli potokem domů, do krytu jsme nechodili,“ popisuje Julie. „Nikdy nebylo hlášení, že by bombardovali přímo Loučku, to byla vyloženě zemědělská vesnice.“

Přesto Julii válka poznamenala. Krátce po narození bratra Huberta musel tatínek v roce 1940 narukovat. Jako krejčí šil německé uniformy v Opavě. Julie ho tam byla s maminkou a bratry dvakrát navštívit. S nepříznivým vývojem na frontě však nacisté začali vysílat do boje i dělníky z továren, a tak se Juliin otec ocitl v roce 1943 na bojištích v Itálii. Nechal se zajmout Francouzi a přes Francii se mu po válce podařilo dostat do Německa, kde se usadil poblíž Norimberku a pracoval jako krejčí. 

S maminkou měl komplikovaný vztah. Julie dostala jméno po své tetě, kterou si tatínek chtěl vzít. Ona však náhle zemřela. V roce 1926 si tatínek nakonec vzal její sestru Marii. Po válce měla maminka možnost s dětmi do Německa odcestovat, ale nehodlala opustit svou rodinu a také její bratři jí to vymlouvali. Rodina za války nestrádala, maminka dokonce kvůli tatínkovi na frontě dostávala deputát. Po válce však rodiče zůstali sami, tatínek se znovu neoženil a maminka neprovdala. 

Odsun bolel i ty, kteří zůstali 

Po válce Julie nastoupila do Třetí české měšťanské školy v Dlouhé Loučce. Ve dvanácti letech se poprvé setkala s výukou češtiny a za svými vrstevníky zaostávala. „Pan učitel říkal, že pro mě to zůstane jen věčným tajemstvím,“ vzpomíná pamětnice na své nedostatky v pravopisu, mluvit však uměla z domu dobře. Ve stejné době ovšem Julie prožívala větší trápení než studijní neúspěchy. Zhruba půl roku po vyhlášení míru začaly v Dlouhé Loučce odsuny německého obyvatelstva a nevyhnuly se ani Juliiným prarodičům.  

„Pamatuju babičku a dědu, jak je nakládali na nákladní auto a vezli z vesnice pryč, kde potom byli, nevím,“ vypráví pamětnice. Nakonec se usadili nedaleko Norimberku, kde se s nimi shledal tatínek. Do bojů nuceně zasáhl také strýc Hanz, který jakožto švec měl podobný příběh jako jeho bratr krejčí, ale po válce se usadil v Rakousku. Julie se s ním nestýkala, po válce ho viděla jen jednou v Německu. 

V celé německé Dlouhé Loučce nezůstal kámen na kameni. Ze smíšených manželství ve vesnici zůstaly jen čtyři rodiny, téměř všichni ostatní z vesnice odešli. Přesto však proběhla výměna obyvatelstva poklidně a nově příchozí Češi se na hospodářstvích rychle pustili do práce. Julie přišla o dvě německé kamarádky, které bydlely blízko její babičky, jinak ale mnoho odcházejících Němců neznala, protože domy ve vesnici dělila orná půda a její vrstevníci tak bydleli příliš daleko. 

Nástup komunismu Julie příliš nevnímala. Jako patnáctiletá ve stejném roce začala dojíždět do Zlína, kde se vyučila v oborech opravářky punčoch, prodavačky, vedoucí a pedikérky ve škole Tomáše Bati. Jezdila tam vždy na měsíční intervaly a škola trvala čtyři roky. Kvůli nedostatku prodavaček v obchodech s obuví však někteří učni nastoupili do práce už během studia, podobně povolali Julii počátkem padesátých let do prodejny na Horním náměstí v Olomouci. 

Německou babičku poznala i Hanka 

Julie byla zaneprázdněná učením i prací, dojížděla do Zlína i do Olomouce. Vždy si ale našla čas, aby vyrazila na nějakou zábavu, a na jedné takové, na olomouckém vinobraní, se seznámila se sympatickým mladíkem. Jmenoval se František Michálek, pocházel z Olomouce, byl o rok starší, pracoval jako soustružník a pamětnice se za něj v roce 1951, ještě ve svých sedmnácti letech, provdala.  

V létě téhož roku porodila dceru Hanku, ale po krátké mateřské dovolené se vrátila do práce. V osmnácti letech již převzala prodejnu obuvi Baťa v Dlouhé Loučce. S hlídáním jí pomáhala maminka Marie, která současně pracovala jako školnice v české škole v Dlouhé Loučce.  

Julie v prodejně pracovala sama, musela si hlídat zásoby zboží, účetnictví i obsluhu zákazníků. Do vesnice se hned po svatbě přistěhoval i František a začal pracovat v továrně v Uničově.  

Pamětnice již rok vedla prodejnu, když přišla měnová reforma. Účetnictví v její prodejně pod státním podnikem to nijak nezasáhlo, větší ztráta však postihla maminku Marii. Z jejích celoživotních úspor rázem zbyl jen malý příspěvek pro Julii. „Ztratili jsme všechno. Maminka měla naspořeno, ale dostala jsem jen na dětský kočárek,“ vzpomíná Julie. Julie ve stejném roce dokončila učení ve Zlíně a o rok později se manželům Michálkovým narodil první syn Jiřík a rodina se nepřestávala rozrůstat, v roce 1956 se narodil druhý syn Lubomír.  

Mezitím však Julie dostala povolení vycestovat za svou rodinou v Německu. V roce 1955, deset let poté co viděla prarodiče mizet v dáli na korbě nákladního auta, se shledala v Německu se svou babičkou a tatínkem Hubertem. Dědeček bohužel pět let po válce zemřel, babička zemřela nedlouho po Juliině návštěvě. Na návštěvu přijela s dcerou Hankou a v Německu s babičkou a s tatínkem strávily týden. Od té doby do Německa vyrážela každý rok, vždy ale jen s některými z dětí, jelikož si komunisté hlídali, aby nemohly celé rodiny emigrovat. Rodina se sice v Německu již nerozrůstala, ale tatínek se dožil devadesáti šesti let, a tak měla Julie stále za kým jezdit. 

Život určovala rodina a práce 

V roce 1963 se Julii narodila nejmladší dcera Eva. František zároveň dostal od svého zaměstnavatele, Uničovských továren, třípokojový byt v Uničově a rodina se stěhovala do nedalekého města. Prodejnu po Julii převzala její švagrová a ona začala v Uničově pracovat pouze jako pedikérka. V dalších letech žili spokojeně, rodiče se věnovali práci a děti mezitím vyrůstaly.  

Když do Československa vtrhly 21. srpna 1968 tanky vojsk Varšavské smlouvy, Julie se o událostech dozvěděla z rádia. „Děti byly zrovna na táboře, tak jsem to obvolala, aby je vrátili domů, a pak jsem se o ně starala,“ vypráví Julie. Pracovala tehdy jen odpoledne, František práci v továrně ani nepřerušil. „Bála jsem se, aby nebyla další válka,“ svěřuje se k okupaci pamětnice. 

Uničovu se vojáci vyhnuli a Julie je ani jinde nepotkala, a tak šel život dál i po nástupu normalizace. Děti nikdy nevstoupily do svazáckých mládežnických organizací, zato je Julie s Františkem vedli k muzice, všechny musely chodit do umělecké školy. František sám hrál na trubku, několik let dokonce objížděl s kapelou zábavy či pohřby. V roce 1976 přišel pro pamětnici čas na změnu. Při práci pedikérky si třináct let ničila záda v nepohodlných pozicích a kvůli dalšímu zdraví musela práci změnit. 

Poté co opustila svůj obor, nechala se zaměstnat u Českých drah. Dalších deset let pomáhala na nádraží při vykládání, nakládání a vybavování vlaků. Práce to sice byla náročná, ale Julie se cítila v pohybu lépe než v pedikérském salónu. Ačkoliv se Julii trochu záda spravila, v roce 1982 měla mozkovou příhodu. Stalo se jí to doma po práci, František včas přispěchal na pomoc a lékaři v Olomouci ji zachránili. Julie si ale již musela na své zdraví dávat pozor.  

Ve stáří potřebovali někoho nablízku 

Děti už byly všechny z domu a pamětnice s manželem potřebovali někoho nablízku, kdo by v případě nouze mohl pomoci. Nejmladší dcera Eva nakonec pro rodiče zajistila byt v Zábřehu na Moravě, aby je měla poblíž, a Julie s Františkem se přestěhovali. V roce 1988 pamětnici zemřela v požehnaném věku maminka. Tatínek se v Německu stále těšil dobrému zdraví a Julie za ním stále každý rok jezdila.  

Revoluční rok 1989 vnímala s nadšením, protože již dál nemusela žádat, když chtěla navštívit tatínka. „Byli jsme rádi, že se to tady změní, že budeme svobodní a nebudeme muset žádat o výjezdní povolení,“ popisuje Julie. Poprvé tak mohla za tatínkem Hubertem vyrazit celá rodina a on také poznal svého zetě Františka. 

V roce 1993 Julie ztratila svou nejstarší dceru Hanku, která prohrála svůj boj s leukémií. Julii tak zbyly tři děti, každé v jiné části republiky. Nejstarší Jiří se věnoval práci se dřevem, vojenskou službu trávil v Brně a po vojně se tam oženil a usadil. Lubomír se vyučil kuchařem a taktéž se po vojně v Karlových Varech usadil v místě své vojenské služby. Nejmladší Eva žila v Zábřehu na Moravě, kde byla nablízku rodičům, navíc se rozhodla věnovat pedikúře a pokračovala ve stopách své maminky. 

Julie s Františkem trávili stáří v bytě v Zábřehu a těšili se z rozrůstající se rodiny, ale jak jim přestávalo sloužit zdraví, přišlo několik úrazů. Staří rodiče již potřebovali větší péči. Po dohodě s dcerou nakonec našli domov důchodců v Červené Vodě, na který slyšeli hodně chvály a požádali o přijetí. Po nějaké době se skutečně dočkali a v dalších letech žili spokojeně v zařízení pro seniory. Na jaře 2021 však František zemřel. Julie ovšem nezůstala sama, mohla se těšit z devíti vnoučat a sedmnácti pravnoučat. V roce 2021 pamětnice žila v Červené Vodě a neztrácela úsměv na rtech.