The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdislava Michlová (* 1924  †︎ 2016)

• narozena 21. května 1924 v Bělé pod Bezdězem

• rodina ale žila v Praze na Smíchově

• za války maturovala na katolickém gymnáziu na Vinohradech

• bratr Bohumil Štván za války vězněn gestapem, nucené práce v Německu

• pracovala na bytovém referátě pražského magistrátu

• svědkem vyvlastňování bytů ve prospěch lidí, kteří majitele udali

• při práci telefonistky na ústředně předsednictva vlády vyslechla zajímavé svědectví o okolnostech smrti Jana Masaryka

Nevinná hrdinka. Nazvala jsem její příběh takto, protože pro mě a další její vnoučata je opravdovou hrdinkou.

Nikdy dřív jsem nepronikla hlouběji do jejích vzpomínek, pravděpodobně proto, že bych jim nerozuměla, ale ani teď nedokážu pochopit, jaké to všechno muselo být. Válka. Ten neustálý strach o všechno, co máte. Život v nejistotě, jakou si dnes neumíme ani představit. Radši jste nechtěli ani pomýšlet na zítřek, protože se mohlo stát cokoliv.

Babička vyrůstala od mala v Praze na Smíchově. Její otec byl účetní dopravní firmy a matka se starala o domácnost. Byla nejmladší ze čtyř dětí – měla dvě sestry a bratra. Její teta byla ředitelkou dívčí školy v Bělé pod Bezdězem, a protože neměla děti, její setra s dětmi, spolu s babičkou, u ní trávili veškeré prázdniny. V Bělé se babička i narodila.

V nahrávce hovoří o svém středoškolském studiu během války, zejména o tom, jak těžké bylo odmaturovat. Patřila do generace „posledních českých vzdělanců“, tedy do posledního maturitního ročníku v okupovaném Česku.

Po válce chtěla dostudovat na filosofické fakultě Univerzity Karlovy – obor historie, ale po čtyřech semestrech v r. 1948 musela školu opustit. Odmítla se totiž zapsat na marxismus. Účastnila se i studentského pochodu na Hrad v r. 1948. Policie jejich pochod rozehnala.

Poté pracovala na bytovém úřadě města Prahy a v rámci akce 50% úředníků do výroby, kterou nařídil prezident Zápotocký, odešla do firmy Křižík-Smíchov, kde se seznámila se svým budoucím manželem.

Ona ani její manžel si po svých zkušenostech z mládí od Pražského jara 1968 nic neslibovali a tudíž nebyli nijak překvapeni vpádem spojeneckých vojsk ani dalším politickým vývojem.

„Máti si vždy ráda přispala,“ říká můj tatínek. „ Jednou v noci jsem z okna našeho letního bytu v Bělé pod Bezdězem sledoval průjezd velkého množství tanků a dalších vojenských vozidel, ale nepřipadalo mi to nijak neobvyklé, protože poblíž města byla vojenská posádka. Nad ránem nás přišla vzbudit sousedka, zděšená, že nás obsazují cizí vojska. Máti na ni rozespale zavrčela, že nás kvůli tomu nemusela budit,“ vzpomíná na 21. srpen 1968 s úsměvem.

Nikdy nepřestanu babičku obdivovat pro to, čím vším dokázala projít se vztyčenou hlavou. Velkou roli v jejím životě také sehrála její víra. Od malička je silná katolička a možná je právě díky tomu tak silná žena. Přežila válku, vychovala dvě děti, pět vnoučat a rozhodně tím její příběh, ve věku dvaadevadesáti let, zdaleka nekončí.

Anna Michlová