The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kamil Mihál (* 1961)

• narozen v 19. ledna 1961 v Ostrově u Karlových Varů

• od 70. let se věnoval trampingu

• v dubnu roku 1980 nastoupil povinnou základní vojenskou službu

• v prosinci se účastnil cvičení Krkonoše 1980

• roku 1982 odešel do civilu, nastoupil u Západočeských vodovodů a kanalizací

• v roce 1985 se oženil

Dětství

Kamil Mihál se narodil 19. ledna 1961 v Ostrově u Karlových Varů jako mladší ze dvou bratrů. Jeho otec pochází ze Slovenska a pracoval jako vězeňský dozorce. Matka byla úřednice.

V srpnu 1968 byl na návštěvě u příbuzných na Slovensku. Ráno 21. seděla celá rodina u rádia a poslouchala zprávy o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Otci právě končila dovolená a museli se vrátit domů. Problém byl v tom, že jeho otec s sebou vozíval služební pistoli, a tak se obávali, aby je cestou při nějaké kontrole neprohledávali. Vlaky byly přeplněné, protože všichni se chtěli vrátit domů. Z budov zmizely názvy ulic, ze zvonků jména.

Po základní škole Kamil Mihál dva roky studoval na průmyslové škole, ale vůbec ho to nebavilo a zanechal toho. Nastoupil do zaměstnání ve skladu v Tesle Jáchymov. V osmnácti letech využil možnosti získat řidičský průkaz na různé kategorie vozidel za 300 Kčs, zbytek nákladů hradila v rámci branné přípravy československá armáda.

Trampem

V této době také hodně s kamarády chodil na vandry po celé republice. Celkově se jim zalíbil tramping a založili osadu Toulaví psi. Když podnikli výlet na Malou Ameriku u Karlštejna, v hospodě za Berounem se setkali se Slováky z Handlové, kteří také šli tím směrem. Večer si udělali „tábor“ a krátce nato na ně přišli příslušníci VB a Pomocné stráže VB. Zbili je, sebrali jim věci (maskáče, celty, kanady atd.) a nafotili je. Posadili je na vlak a poslali pryč. Strýc Kamila Mihála byl důstojníkem VB na Karlovarsku, a proto s ním zajel na úřadovnu VB v Karlštejně, aby jim vrátili věci, které jim neoprávněně vzali. Jednoho z jeho kamarádů z osady, který pocházel z Tábora, opravdu hodně zmlátili. „Když jsme dojeli do Ostrova, a protože tento kamarád měl na zádech a na nohách jasně viditelné podlitiny od obušku, tak jsme šli k doktorovi na pohotovost. Ten se na to podíval: ,Od čeho to máte?‘ ,Zbouchali nás policajti.‘ Jak to uslyšel, tak nás vyhodil, že s tím nechce mít nic společného. Ani si nic nezapsal.“ Ale otec tohoto kamaráda přednášel na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a podal žalobu proti příslušníkům VB a PS VB. (Soud vyhrál. Probíhal v době, kdy Kamil Mihál byl již na vojně.) Přes tohoto kamaráda z Tábora se také seznámili s Chartou 77.

Začátek vojny

V dubnu 1980 Kamil Mihál nastoupil povinnou základní vojenskou službu. Po příchodu do kasáren v Rakovníku je všechny ostříhali. Protože nosil dlouhé vlasy, tak se poté v zrcadle skoro nepoznal. Přidělili jej k četě týlového zabezpečení 8. roty 3. tankového praporu 2. tankového pluku (VÚ 1035) v Rakovníku jako řidiče nákladního automobilu Tatra T-111, kde prodělal náročný přijímač. Poté prošel krátkodobým řidičským kurzem (KŘK) v Postoloprtech na nákladní automobily Tatra T-111 a T-138. Po dvou měsících se vrátil do Rakovníka. Přidělený vůz si musel vyzvednout v Prešově. Vlakem tam s ním jeli ještě jeden řidič a velitel 8. roty. Vraceli se po vlastní ose a velitel při podávání hlášení prohlásil o jeho řízení: „Třicet kilometrů v hodině a v očích smrt.“ Velká část cesty vedla horami nebo kopcovitou krajinou. Hned potom následovalo cvičení na Bahnech u Strašic. Tehdy poprvé vezl lidi (kolem čtyřiceti) naložené na korbě. Cvičení i s ostrými střelbami probíhala často, mimo Bahen jezdili do vojenských výcvikových prostorů Doupov a Mimoň, které využívali i sovětští vojáci ze Střední skupiny vojsk. Díky působení u týlové čety si nemůže na zásobování stěžovat, jídla byl dostatek. Velmi často měli topinky nebo tzv. vojenskou buchtu (chleba posypaný cukrem). Každé pondělí probíhalo politické školení mužstva (PŠM). Zde se mimo jiné probíraly také události v Polsku, i když samozřejmě s jinak ideologicky upraveným výkladem, než je uvedeno v několika následujících odstavcích.

Nepokoje v Polsku

V polovině roku 1980 kulminovala v Polsku nespokojenost s komunistickou vládou. Vlna nepokojů začala s určitým zpožděním po zvýšení cen masa vládním nařízením z 1. července 1980. K prvním stávkám dělníků, železničářů a úředníků došlo v Lublinu, významném „centru“ komunistické moci. Zpočátku však nevyvolaly téměř žádnou odezvu u vládnoucí Polské sjednocené dělnické strany (PSDS). Až v polovině července se situací začal zabývat ústřední výbor strany. Situace se přiostřila během následujících čtyř týdnů, kdy docházelo ke stávkám i v jiných částech Polska. V druhé polovině srpna se začali bouřit dělníci na severu, centrem se stala města Štětín, Gdyně a Gdaňsk.

Před Solidaritou vznikl 17. srpna 1980 v Gdaňsku Mezipodnikový stávkový výbor (MKS), který měl koordinovat stávkovou činnost a zároveň jednat s ÚV PSDS o uznání politických práv. Částečný úspěch ale hatil fakt, že si ústřední výbor zakládal na tom, aby MKS neměl sílu politické strany, a dokonce uznal PSDS a její vedoucí úlohu v zemi. Když 5. září prvního tajemníka PSDS Edwarda Gierka stihl infarkt myokardu, nadešla vhodná chvíle pro diskusi o dalším vývoji. Gierek přišel záhy po infarktu o svou funkci, MKS vystoupil z oficiální odborové organizace a vznikl tak prostor pro novou iniciativu – v Gdaňsku byly 17. září 1980 založeny Nezávislé samosprávné odbory, tzv. Solidarita. Solidarita je neodmyslitelně spjata s jejím vůdcem Lechem Wałęsou, původně elektrikářem, který se stal hlavním symbolem Solidarity a o tři roky později získal dokonce Nobelovu cenu za mír.

Událostmi v Polsku se zabývalo také nejvyšší politické a stranické vedení Sovětského svazu, které mělo zájem na uklidnění situace, aby nedošlo k oslabení vládnoucího režimu a k moci se nedostaly síly „podporované kapitalistickým imperialistickým Západem“. Jedním z projevů nátlakové akce Sovětského svazu a jeho spojenců v rámci Varšavské smlouvy na Polsko se stala vojenská cvičení armád Varšavské smlouvy v blízkosti polských hranic.

Velení v Moskvě rozhodlo, že Československá lidová armáda (ČSLA) zorganizuje a provede divizní taktické cvičení Krkonoše, které mělo dvě fáze. V úvodní fázi, která měla trvat pět až šest dní, se konalo samostatné divizní taktické cvičení na území ČSSR. Celkově se do něj zapojilo 17 309 vojáků, 541 tanků, 261 bojových vozidel pěchoty, 335 obrněných transportérů, 139 kusů dělostřelecké a velké množství automobilové techniky. Jedním z nasazených útvarů v rámci cvičení byl také 2. tankový pluk (VÚ 1035) z Rakovníku, u jehož čety týlového zabezpečení 8. roty 3. tankového praporu sloužil Kamil Mihál.

K druhé fázi akce, frontovému velitelsko-štábnímu cvičení se soustředěním vojsk na území Polska, nakonec rozkaz vydán nebyl a po několika dnech se vyvedené jednotky postupně vracely do svých kasáren. Přesto některé útvary ČSLA byly ještě během roku 1981 drženy v pohotovosti.

Cvičení Krkonoše

Po půl roce služby Kamila Mihála odeslali jako instruktora do KŘK v Postoloprtech. Zde jej na začátku prosince 1980 zastihlo vyhlášení bojového poplachu. Musel se urychleně vrátit do Rakovníku. Ale v tu dobu začaly jeho T-111 pronásledovat problémy s přívodem nafty do motoru. Snažil se to opravit. Spěchalo se, na auta se nakládala ostrá munice a další materiál. Pátého prosince v 17 hodin se dala kolona do pohybu. Motor jeho auta začal opět zlobit. Každé dva až tři kilometry se auto zastavilo, musel vystoupit a ruční pumpou dopumpovat palivo. Naštěstí kolona jela pomalu a dařilo se mu ji dohánět. Ale protože byl velký mráz a při pumpování mu nafta promočila rukávy, vytvořily se mu na zápěstích omrzliny. U Mělníka kolona dlouho stála a najednou kolem nich projelo několik hasičských vozů. Následně zjistil, že tam shořel pásový transportér OT-62. Naštěstí celá osádka vyvázla bez zranění. Do cíle, seřadiště za Českou Lípou, dojeli až druhý den kolem 23. hodiny. Za volantem tedy pamětník strávil asi třicet hodin. Cestou jednou dostali čaj a jednou polévku. Hodně vojenské techniky nedojelo.

Na seřadišti již fungovala kuchyň, kde vydávali čaj a polévku. Zde se opět pokusil opravit motor. Najednou nastal shon a přišel rozkaz s technikou odjet. Z vyprávění se Kamil Mihál dozvěděl, že v jednom tanku spal nabíječ, a aby mu nebyla zima, tak si zatopil. Od „bufíku“[1] se mu vzňal spacák. Nenapadlo ho nic lepšího než hodit spacák dopředu, do prostoru řidiče. Ale zde bylo všechno od oleje. Došlo k požáru tanku. „A začala bouchat ,kila‘. Protože byla bojová pohotovost, plně vyzbrojený tank jich vezl 43. Byl z toho ohňostroj jako na Silvestra. Z obou poklopů lítala ,kila‘.“[2] I zde se všechno naštěstí obešlo bez obětí na životech. Nabíječ stačil z tanku vyskočit a ostatní poblíž stojící vojenská technika odjet dostatečně daleko.

„Byl strach. Nálada nebyla dobrá. Nejistota. Člověk nevěděl, co bude… Poláci by se s námi asi nemazlili.“ Druhý den se postavily stany. A protože byly velké mrazy, většinu činnosti představovala příprava dřeva na topení. Samozřejmě probíhalo také politické školení. Opravovala se technika. Přes veškerou snahu jeho T-111 neustále stávkovala.

Po několika dnech přišel rozkaz k cestě zpět do Rakovníka. Nálada se rázem zlepšila. Protože motor i nadále stávkoval, nabídl se řidič jiné T-111, že jej roztlačí. Chvíli to fungovalo, ale potom si rozbil žaluzie u chladiče. Nakonec se Kamilu Mihálovi podařilo dojet do Rakovníka. Po návratu do kasáren jim promítli záběry z Prahy ze srpna 1968.

Bojová pohotovost u jejich útvaru trvala až do jara 1981. Stále se konala politická školení. A přeškolovali se na nové Tatry T-148. Svoji první rozbil krátce po přeškolení při návratu ze cvičení, 3. března 1981. Stálý pobyt na kasárnách bez vycházek měl špatný vliv na psychiku všech a začínala se projevovat „ponorková nemoc“. Kamil Mihál až v květnu, po patnácti měsících vojny, dostal dovolenou a mohl odjet na deset dní domů.

Po návratu do kasáren byla po něm již druhý den sháňka. Musel na velitelství, kde na něj čekali dva civilové – Státní bezpečnost. V hospodě v Ostrově totiž patřil k těm, kteří u stolu kritizovali zdražování masa, a bylo na ně podáno udání. Nakonec mu tento výslech pomohl, protože si StB vyžádala jeho evidenční list a už jej nevrátila. Měl tam zaznamenáno čtrnáct dní trestu za napadení důstojníka ve službě, které by musel nasluhovat. V nově sepsaném listu již to – za lahev rumu – nebylo uvedeno a vojna mu o tyto dny nebyla prodloužena. Poslední půlrok vojny proběhl již celkem klidně. Ke konci vojny sloužil Kamil Mihál jako řidič pojízdné kuchyně na podvozku Pragy V3S.

Po vojně

V dubnu 1982 se pamětník vrátil do civilu. Protože před odchodem na vojnu podal v Tesle Jáchymov výpověď, musel si hned začít hledat zaměstnání. Podařilo se mu sehnat místo řidiče u Pozemních staveb v Kadani. Ale ještě ve zkušební době dal výpověď a nastoupil také jako řidič u Západočeských vodovodů a kanalizací pobočka Karlovy Vary, kde pracuje i v současnosti. Opět se věnoval trampingu a při jednom vandru se seznámil se svou budoucí manželkou. V roce 1985 se Kamil Mihál oženil a v témže roce s manželkou koupili polorozpadlý dům, který zrenovovali a v němž v současnosti bydlí. Již neměli tolik času na vandry, ale s dětmi jezdili často na výlety po hradech. Na první dovolenou do zahraničí, do Španělska, se Mihálovi dostali až po revoluci.

[1] Zařízení pro předehřívání motoru.

[2] Kilo = 100mm granát do tankového kanonu.