The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Míka (* 1941)

• narozen 20. listopadu 1941 v Praze jako prostřední ze tří dětí

• z konce války si pamatuje následky bombardování metropole

• po válce se Míkovi přestěhovali do Liberce

• otec Ladislav Míka senior pracoval v pojišťovně, bydleli v centru Liberce, v Paláci Dunaj

• pamětník jako dorostenec závodně sjezdoval, ale po čtvrté zlomenině mu lékař doporučil běžky

• v roce 1968 se zúčastnil 1. ročníku Jizerské 50, na jejímž startu poprvé chyběl až v roce 2019

• v roce 1968 vstoupil do KAN, v roce 1971 musel skončit v práci

• horolezcům pomáhal organizovat Expedici Peru 1970

• člen Klubu mistrů Jizerské 50

• v roce 2021 žil v Liberci

Když si spočítal, kolik kilometrů na všech běžkařských závodech urazil, vyšla mu takřka desetina délky rovníku. Z toho více než polovinu Ladislav Míka zdolal v rámci Jizerské 50. Nechyběl na startu hned toho prvního ročníku v roce 1968 a pak nevynechal ani jeden hlavní závod až do roku 2018 včetně.

„Soutěžili jsme, kdo bude mít nejvíce účastí, až jsem zůstal jenom já,“ vysvětluje ikona Jizerské 50 a člen Klubu mistrů, sdružujícího vytrvalce s třiceti a více účastmi. Vodák z liberecké Lokomotivy pomáhal horolezcům jako řidič při přípravách expedice Peru 1970, na jejíž počest se závod od roku 1971 běhá.   

Sledovali hořící Emauzy

Ladislav Míka se narodil 20. listopadu v roce 1941 v Praze Ladislavu Míkovi a Boženě Míkové, rodným jménem Fukové. Byl prostřední ze tří dětí, vyrůstal se starší a mladší sestrou. Z druhé světové války si matně vybavuje až její konec. „Za náletu nás vzbudili a běželi jsme v baráku do sklepa. Když byl konec, vyšli jsme ven. Bydleli jsme v ulici Jindřicha Plachty, kousek od nábřeží, nedaleko smíchovského pivovaru. Po jednom náletu v parku zbyla velká díra. Říkali, že tam spadl granát. A po jednom náletu jsme zase koukali, jak hoří klášter Emauzy na druhém břehu,“ vypráví pamětník své jediné zážitky z konce druhé světové války.

Po ní se rodina v roce 1946 z metropole přesunula do Liberce. „Otec byl pojišťovák a šel sem za prací,“ vysvětluje pamětník. Ladislav Míka senior toužil bydlet v některé z vil po odsunutých Němcích. „Vždy do nějaké vzal moji máti a byly tam zařízené byty tak, jak je Němci opustili. A ona mu řekla, že po Němcích bydlet nebude, a tím to vždy skončilo,“ říká. Rodiče mu vyprávěli, jak bylo tehdy běžné, že se někdo do takové vily nastěhoval, potom ji opustil a šel do jiné. „Přitom ji trochu vydrancoval. Tohle se tady po válce dělo,“ podotýká pamětník.

Hráli si s čísly pro služku

Míkovi se na severu zabydleli v prázdném bytě 3+1 s výhledem na Ještěd o výměře 130 metrů čtverečních v Paláci Dunaj, funkcionalistické stavbě postavené za první republiky v letech 1926 až 1928 pojišťovnou Concordia v centru města. Bydlel tam až do devadesátých let.

„V té době šlo o barák, kde jste měli domácí telefon. Byla tam ústředna, kde seděl člověk, a když jste chtěli volat ven, normálně vás přepojil. Až když docházelo k různým úpravám, ústřednu odvezli,“ dodnes si vybavuje Ladislav Míka na svou dobu luxusní vybavení.

„V každém pokoji byl zvonek. Zařízení bylo určené po služku. Ta měla v bytě i svou komoru. Když jste od ní něco potřeboval, zazvonil jste si a v kuchyni byla taková skříňka s číselníkem do deseti a tam se ukázalo číslo onoho místa, ze kterého jste zazvonil. I z vany se dalo zazvonit. Na tom jsme se jako děti vyblbly,“ usmívá se Ladislav Míka. V Liberci vystudoval střední průmyslovou školu, po vojně pracoval jeden rok ve vratislavickém pivovaru a poté více než deset let v Teplických strojírnách.

Na sjezdovkách si zlomil holeň

Už jako náctiletý Ladislav Míka náruživě sportoval. Kromě rychlostní kanoistiky jako dorostenec sjezdoval. Až do začátku šedesátých let i závodně.

„Mé kosti však nebyly tak dobré, aby se hodily na sjezdové lyžování. V té době nebylo žádné bezpečnostní vázání. Vpředu byly normálně pakny, jako jsou u kandaharu, vzadu jste vzal řemeny a přivázal jste se k lyži. Když jsem pak v Desné chytil špicara, nohu mi to otočilo a byla z toho zlomenina holeně,“ vzpomíná pamětník na francouzské vázání.

Nohy měl zlomené celkem čtyřikrát. „Až mi sportovní doktor Šatava řekl, abych si koupil běžky a na sjezdovky už nelezl,“ sděluje, jak se kolem dvaceti let dostal k běžeckému lyžování, které se stalo jeho vášní.

Ginzel prošlapával trasu

„Už v šedesátých letech lidé jezdili na běžkách po Jizerských horách. S horolezci, kteří měli v Bedřichově u parkoviště horolezeckou chatu, jsme se porovnávali na krátkých závodech, jako byl o Šátek Textilany, Vratislavický koberec. Horolezci už měli svůj Zlatý cepín, kde jsem se s nimi také občas potkal. Ale žádný dlouhý závod tady nebyl,“ připomíná Ladislav Míka, který se svou partou kromě toho tradičně absolvoval víkendový výběh Ještěd – Sněžka – Liberec.

V Krkonoších se běhal „Hančův memoriál“ a závod „Po hřebenech Krkonoš“, pozdější „Krkonošská 70“, kde závodila družstva, původně desetičlenná. „I to nejlepší mělo někoho, kdo jim to kazil. Ono nebylo snadné dát dohromady vyrovnané desetičlenné družstvo, aby nikdo nerupnul. Furt se pak někdo dohadoval, že kdyby tam šel ten místo onoho, bylo by to lepší. Až Karel Trousílků, cvičitel horolezeckého oddílu, vymyslel, že pojedeme nominační závod Po hřebenech Jizerek. A pořadí určí zařazení do družstev. A tak vznikl první ročník Jizerské 50 pro horolezce,“ vysvětluje Ladislav Míka, který 20. ledna 1968 nechyběl na startu mezi dvaapadesáti účastníky. Dojel na desátém místě.

„První ročník se jel z Bedřichova na Jizerku, přes Velkou jizerskou louku na Smědavu a zpátky. Podobný okruh jako dodnes, ale trasa se měnila každý rok. První vedly z Bedřichova na Královku. V kopci se to roztřídilo, kolem Jablonecké se jelo dolů na Kristiánov. Tehdy tam ještě nebyla přehrada a přes sedlo Holubníku,“ popisuje pamětník.

Premiérový ročník řadí mezi nejkrásnější. Stopu prošlapával slavný cestovatel Gustav Ginzel. „S ním jsem se znal. Jezdil s námi na Luční, byl to správný řízek. Znal dobře Velkou jizerskou louku, a jelikož tehdy ještě ochranáři neochraňovali, vyšlapal tam stopu mezi smrčky, bylo to hodně technické lyžování. Vyjelo se na Předělu, pokračovalo se na Smědavu a přes Holubník do cíle,“ líčí Ladislav Míka.

Tehdy se běhalo na dřevěných lyžích. „Nejdřív se musely dobře zažehlit a stáhnout, udělala se dehtová impregnace dřevěné skluznice. A mazala se Skiva. Použitelné byly čtyři. Pod patu jste dával měkčí vosk na stoupání. Parafíny se ještě nedávaly, takže špička a pata se mazaly o stupeň tvrdším, aby lyže jela. Záleželo, kolik se pak vykorkovalo vrstev. Od začátku to byla alchymie,“ upozorňuje pamětník.   

Tanky jsme posílali do Jizerek

Přesně osm měsíců a jeden den po prvním ročníku Jizerské 50 vtrhla 21. srpna do Československa vojska Varšavské smlouvy. „Spal jsem doma a máti zrovna přijela z Bechyně. V pět hodin ráno mě i tátu vzbudila a říkala, že přejela celé Čechy a všude jsou ruské tanky. Vyskočil jsem, měl jsem u baráku skútr čezetu a jel jsem do fabriky. Tam se shlukovali lidi, ale nic se nevědělo,“ líčí pamětník začátek okupace.

„Jirka Radilů má chatu v Hraběticích a nad ním měl ve stráni chatu prezident Ludvík Svoboda. Jak jsem byl na skútru, tak Jirka Radilů řekl, že jedeme tam, oni tam budou. Jeli jsme nahoru a on šel zjišťovat, jestli se už ví něco víc. Ale v podstatě nikdo v té době nic nevěděl,“ vzpomíná Ladislav Míka na první den okupace.

V tragický den paradoxně zažil i úsměvný okamžik. „U radnice se občas lehlo k zemi, když se začalo střílet. Ale odpoledne jsme na Šaldově náměstí s davy lidí ‚řídili‘ dopravu. Tanky jezdily zespoda, nikoliv už kolem radnice, ale přes Šalďák dolů ke kinu Moskva a do Rochlic po nové betonové silnici, kterou tanky zničily. A najednou třeba někdo zařval: ‚A tyhle pošleme do Jablonce!‘ A celý ten dav se přeskupil a udělal mezeru směrem k sokolovně. A tanky jely do Jablonce místo do Prahy,“ usmívá se pamětník dodnes při té vzpomínce. „Než tam někdo přišel a rozehnal to, tak to chvíli fungovalo,“ podotýká.

Neměl strach? „Ne, tanky nejely tak rychle, člověk by asi stačil uskočit. Strašně se nám tohle líbilo,“ říká Ladislav Míka. „Byl jsem v KAN (Klubu angažovaných nestraníků), za což mě pak vyhodili z fabriky. Věděl jsem evidentně, že komunistický režim nebyl správný,“ doplnil.

Normalizaci pocítil, v roce 1971 přišel ve strojírnách o práci. „Nejdřív mě chtěli vyhodit na paragraf, což se jim nepovedlo, protože to muselo odsouhlasit ROH. Jenže většinu tam měli montéři, s nimiž jsem se znal. Montéry se jim nikdy nepodařilo přehlasovat. Odešel jsem pak na dohodu. Uměl jsem velké kotelny a potrubí, pak jsem se začal učit dělat topení do rodinných baráčků, a to mě v podstatě živí doteď,“ vypráví pamětník.  

Horolezcům dělal šoféra

Ani okupace ovšem nezměnila nic na tom, že v roce 1969 poslední lednovou neděli ráno dorazil do Bedřichova s více než stovkou závodníků na start druhého ročníku Jizerské 50. Přesně týden po smrti Jana Palacha a den po jeho pohřbu, který se proměnil ve velkou manifestaci proti okupaci. Promítly se tyto události i do atmosféry závodu? „Myslím, že ne. Člověk to bral jako sportovní zážitek a setkání, politika se do toho netahala. Možná jsme si něco řekli, ale tohle si už nepamatuju,“ připustil Ladislav Míka.

Závodu se zúčastnili i jeho kamarádi, kteří v tu dobu začali plánovat horolezeckou expedici. Původně mířili na Aljašku, ale v začínající normalizaci museli pozměnit plány a novým cílem se stalo Peru. A pamětník s přípravou pomáhal.

„Potřebovali se dostat do Prahy, aby dostali od ministerstva školství požehnání. Jako vodáci jsme měli auto, kterým jsme tahali lodě. Bývalý hasičský vůz, A150, byla tam i sedadla. Auto jsem řídil já, tak mě požádali, jestli bych je neodvezl. Najel jsem k sokolovně a tam stáli vyfešákovaní kluci v obleku a s kravatou, ale zamlklí,“ vybavuje si.

Zatímco účastníci expedice na Malé Straně napochodovali na ministerstvo, pamětník čekal v autě. „Vrátili se úplně jiní kluci, rozzáření, a celou cestu zpátky mluvili jeden přes druhého. Zkrátka parta nadšených kluků, kterým zrovna prošla expedice,“ usmívá se Ladislav Míka, který v roce 1970 závod nedojel.

Třetí ročník laufu napříč Jizerskými horami horolezci brali i jako kondiční přípravu na expedici s počátkem 23. dubna. Běžel Milan Náhlovský, Zdeněk Novotný, Jiří Jech a Václav Urban. Všichni členové československé výpravy však 31. května zahynuli v Peru při sesuvu po mohutném zemětřesení.

„Člověk si pořád říkal, že není možný, aby zahynuli všichni, že někdo mohl být přece jen opodál a brzy se o tom dozvíme. Ale hora kamení je smetla všechny,“ lituje Ladislav Míka.

Cíl prý byl už na Královce

Tragédie záhy proměnila i Jizerskou 50, která se v roce 1971 poprvé jela jako Memoriál Expedice Peru 1970. Kdo s nápadem přišel? „Byla to samozřejmost, že půjde o memoriál, jestliže oni závod založili. Vzniklo to automaticky, hned to k tomu směřovalo,“ vzpomíná Ladislav Míka na v pořadí 4. ročník laufu. „Tehdy se na startu opravdu držela minuta ticha a myslím, že se tradice udržela i následujících několik ročníků.“

Počet závodníků poté začal raketově narůstat. V roce 1975 do stopy vyrazilo již přes pět tisíc laufařů. „Tehdy jsme si dělali legraci, že cíl je už na Královce. Jak jste dojel na Královku, v tom davu už moc nešlo, abyste se dostal z konce na začátek, dalo se předjet nějakých padesát míst,“ vysvětluje pamětník.

Na jubilejní 10. ročník se přihlásilo téměř osm tisíc lyžařů, ale na start se postavilo o tisíc lyžařů méně. „Rád vzpomínám na osobnosti spojené s padesátkou a jednou z nich je Vašek Foff, její dlouholetý ředitel. A právě při desátém ročníku napadl sníh v takovém množství, že vázla doprava jak z Liberce, tak z Jablonce. Na startu bylo nějakých pět šest tisíc lidí a on je dokázal snad čtvrthodinu pozdržet řečmi, aby všichni počkali na svoje kamarády, že jim přece neujedou,“ usmívá se Ladislav Míka.

Svým způsobem bylo pozdržení takové masy husarským kouskem. „V té době ještě nebylo startovací zařízení a většinou jsme vyjeli už pár minut před startem. Vždy někdo křikl, že zezadu už jedou, celý dav se rozjel a už se to nedalo udržet, takže rozhodčí jen zmáčkl stopky,“ líčí Ladislav Míka.

V socialistické televizi rychle skončil

Na startu poprvé chyběl až v roce 2019. Jak jeho obdivuhodná série vznikla? „Zkrátka vývojem. Z vodáckého oddílu jsme byli tři, kteří jsme jeli první ročník, a pak se další kluci přidávali. Soutěžili jsme, kdo bude mít nejvíce účastí. I závod jsme brali, kdo z našeho oddílu bude nejrychlejší. Jezdilo nás kolem deseti, prostě šlo o zdravou klubovou soutěživost. Vyhrával Jirka Slíva, bývalý sdruženář. S Josefem Drimlem jel první ročník. On byl stará liška. Jirka jel furt vpředu a odpočatý Driml ho v závěru předjel. On nás i učil běžecky lyžovat, jinak jsme byli samouci. A z naší party postupně někdo odpadl, až jsem zůstal jen já,“ vykládá pamětník.

Už při 15. ročníku byl díky své pravidelné účasti známým. „Když pak bylo vyhodnocení ankety o nejlepšího sportovce, požádali mě, abych tam promluvil. Televizáci však nejprve chtěli hlasovou zkoušku, jestli jsem toho vůbec schopný. Konalo se to v sokolovně. Položili mně otázku, jaký je rozdíl mezi Jizerkami při prvním ročníku a teď. Řekl jsem jim, že při prvním ročníku jsem v Bedřichově vjel do lesa a cestou na Jizerku byly dvě paseky. A teď jedu po pasece a třikrát vjedu do lesa. A tím skončilo moje účinkování v socialistické televizi,“ usmívá se Ladislav Míka.

Na konci šedesátých let nevěřil, že škodliviny z polských, německých i českých tepelných elektráren Jizerské hory tolik poznamenají. „Někdy v roce 1968 nebo 1969 jsem v novinách četl článek, kde nějaký chytrý člověk říkal, že za patnáct let nebude v Jizerkách jediný strom. Tehdy jsem tomu nevěřil. Říkal jsem si, že to není možný! Bylo to možný... Teď už se to sice vrací do normálu, ale tehdy jste byl pořád v lese. Krkonoše byly vidět jen ze dvou míst: z Rozmezí a když jste jel po Kasárenské,“ porovnává.

Lesáci ničili stopy škvárou

Větší zalesněnost měla tehdy velkou výhodu i pro samotné běžkařské lyžování. „Stopy se v té době neupravovaly. Když napadl sníh, musely vyrazit party, které klasické trasy projely. Nás bylo vždycky kolem osmi deseti vodáků, jeden šlapal a takhle jsme se střídali. A horolezci šli zase třeba jinudy. Když sníh nepadal, vítr stopy díky stromům nezafoukal a šlo to bez šlapání,“ objasňuje pamětník.

Tehdy navíc byly stopy pro klasiku ničeny. „Lesáci v Jizerkách protahovali silnice. Pravidelně třeba cesta na Kristiánov. Často ji protáhli v pátek a posypali ji škvárou, takže se muselo jezdit, kudy se dalo,“ zmiňuje. Podle něj šlo o schválnost, aby se lidé v horách shromažďovali co nejméně.

V roce 1989 Ladislav Míka zaběhl na Jizerské 50 svůj nejrychlejší čas 2:48:11. Prvních závodů mimo Česko se mohl zúčastnit až po roce 1989. „V listopadu jsem před radnicí cinkal klíči, to je jasná zpráva. Byl jsem rád, že se to konečně pohne a budu moci začít cestovat. Do té doby jsem kvůli svému vstupu do Klubu angažovaných nestraníků v roce 1968 nemohl ani do Německé demokratické republiky,“ říká.

Vyjet zkoušel. „Jezdilo se tam na občanku. Někdo mi však poradil, že když si nechám udělat pas, tak mě tam pustí. Tak jsem o něj někdy v osmdesátých letech zažádal. Pozvali mě do Pastýřské, ale zamítli to. Nebylo prý v zájmu Československé socialistické republiky, abych vycestoval,“ krčí pamětník rameny.

V roce 1990 vyrazil hned na ten nejslavnější lauf světa, na Vasův běh do Švédska. „Jel jsem ještě se Sportturistem. V historii dodnes zrušili tři Vasáky a já jsem byl na tomhle jednom, co se nejel,“ směje se. Legendární, devadesát kilometrů dlouhý běh ze Sälenu do Mory pak přece jen dvakrát absolvoval.

Komerce je nutné zlo

Ovšem Jizerská 50 začala v devadesátých letech upadat. „Báli jsme se o ni, hlavně horolezci. Všichni začali podnikat a na sport nebyl čas. Doba se změnila a vypadalo to, že se padesátka jako taková neudrží. Už se také jel i nultý ročník horolezecké Jizerské 50. Uskutečnil se a v plánu bylo, že kdyby se další ročník Jizerské 50 nekonal, jel by se její první ročník. Ale závod se zmátořil a přežil,“ kvituje Ladislav Míka.

Pomohlo i zařazení do seriálu dálkových běhů Euroloppet, v jehož rámci se poprvé běželo v roce 1995. A později i do Worldloppetu, jehož je součástí od roku 1999. Větší prestiž s sebou přinesla i komercionalizaci. „Bez ní by padesátka nebyla. Jednou jsme se v Rakousku bavili s organizátory Dolomiťáku a třetinu nákladů pokrývalo startovné, třetinu platilo město a třetinu sponzoři. Když si dvě poslední položky škrtnete, víte, že buď bude padesátka a komerce, nebo konec. Jen ze startovného takový závod neuděláte. Je to nutné zlo, ale jinak to nejde.“ Se současnou podobou nejslavnějšího závodu se pamětník smířil.

S Jizerskou 50 se chtěl jako závodník rozloučit symbolicky v roce 2017, kdy se jel jubilejní 50. ročník (celkem pětkrát byl závod zrušen), naposledy se však na start postavil ještě o rok později, v roce 2018. „Mám kamaráda Pepu Pulce, který jel první ročník. Jezdili jsme spolu divokou vodu a na lyže. V roce 1969 však emigroval, stihl jen jeden, hned první ročník. Žije v Německu, a když jsme se pak po padesátém ročníku o padesátce bavili, říkal, že by si ji ještě z hecu zajel. Slíbil jsem mu, že když pojede, pojedu s ním a budu mu dělat bodyguarda. Pak se sem však nedostal a já jsem si to ještě odjel,“ uzavírá Ladislav Míka, který svou šestačtyřicátou Jizerskou 50 uběhl v čase 4:36:22. V Jizerských horách pak běhal na lyžích rekreačně dál.