Karel Mikolín

„Pokud se týká té sabotáže, tak se tam [v nuceném nasazení] pracovalo skutečně na minimum. Já jsem byl zaměstnán jako elektrikář, to znamená, když se polámala nějaká mašina a tehdy byly ty mašiny poměrně jednoduché, měly vypínač a tak dále, nic moc, nějaké ty pojistky. Tak tam byl zavedený takový systém. My jsme byli v té elektrodílně, tak ten, kdo potřeboval opravit mašinu, tak od svého mistra dostal papírek, žádost, přišel do té naší dílny, no a mistr byl takový německý, také válečný, postižený člověk. No a bylo to zavedené tak, zvláště na nočních směnách, kdo nechtěl pracovat, tak přišel s tou žádankou. On si povolil pojistku, mašina přestala pracovat, on šel za svým mistrem, ten pendrek tomu rozuměl, vyplnil mu cedulku, že požadují opravu, no a on přišel k nám. A typické bylo: Wie viel? To znamená, jak dlouho nechce pracovat. Zwei Stunden. A to bylo znamení, že jsem přišel k té mašině, trochu jsem ji rozmontoval, aby to vypadalo, jako že na ní pracuji, a šli jsme si lehnout do takzvaných kabelschachte. A za dvě hodiny jsem přišel, utáhl pojistku a fabrika jela dál. To bylo běžné, typicky.“

„Speciálně ten šedesátý osmý rok, protože v noci z 20. na 21. srpna byl v rámci armády plánován nácvik poplachu. A bylo to, poněvadž byl nácvik, tak my velitelé jsme o tom věděli, abychom tam mohli být a kontrolovat, jak to u toho mého útvaru chodí. Tak jsem věděl, že poplach bude vyhlášen ve čtyři hodiny. No a teď když začal houkat poplašňák, poněvadž jsme to měli v bytě, začal houkat v jednu hodinu, povídám, který blbec to zvoral, vždyť to má být až ve čtyři hodiny ráno. No ale jel jsem do kasáren, pak přijelo auto, tak mě naložilo, dovezlo do kasáren. U vchodu do kasáren mě čekal dozorčí útvaru a řekl, že mám okamžitě přijít k veliteli armády. Tak jsem šel, to bylo naproti, Pentagon jsme tomu říkali, tak jsem tam šel a tam jsem se dozvěděl, že jsme obsazováni. Tak mě polil smrtelný pot, poněvadž jsem měl venku polovinu útvaru na různých cvičeních. Povídám: ‚Ježíšmarjá, tady se může něco stát!‘ Tak když jsem se to tam dozvěděl, tak říkal, čekejte na rozkaz. Tak jsem se vrátil do kasáren, okamžitě jsem začal svolávat ty jednotky, které byly venku, dal jsem jim příkaz nevyhledávat rozpory, okamžitě do kasáren, nenavazovat žádné kontakty a co nejdříve přijít. Informovat mě každou půl hodinu na rádiové síti, jak pokračuje přesun do kasáren. Tak jsem měl přehled o tom, jak se mi to vrací, a to byli až na Moravě, u Karlových Varů a tak.“

„No na vojně jsem zůstat nechtěl. Mým snem bylo mít velkou elektrotechnickou firmu, dělat elektriku v barácích a tak dále, že budu obrovská firma. No a mě donutili, abych zůstal na vojně. Poněvadž jsem byl komunista, tak mě donutili pod takovou hrozbou: Buď zůstaneš na vojně a můžeš si určit posádku, nebo odejdeš do civilu, za tři týdny tě povoláme a budeš tam, kde my chceme, kde tě potřebujeme.“