Karel Mikolín

* 1924

  • „V únoru 1944 jsem dostal výzvu, abych jako příslušník čtyřiadvacátého ročníku jsem se dostavil na první nástupiště nádraží v Brně. No a tam nás naložili do vlaku a jeli jsme, nevěděli jsme kam a tak dále. Vím, že to bylo velice těžké loučení s matkou, poněvadž za války, do ciziny a v době, kdy už to nebylo s Němci slavné, kdy už byli hodně bombardovaní. No a to jsem se tedy... zavezli nás do Erfurtu, kde nás ubytovali v rozbořeném divadle v hledišti. Byla opona, za tou oponou to bylo rozbité, to jeviště, a v tom hledišti bylo šest set postelí na tři poschodí, kde nás bydlelo šest set lidí v jedné místnosti, tak si dovedete představit, jak to vypadalo. No a navíc jsem dělal jako elektrikář ve firmě Feinmechanische Werke Erfurt. Měl jsem tu výhodu, že tam jsme zabezpečovali, aby ty mašiny chodily. Tam byla dílna, elektro, no, a komu se polámala mašina, tak jeho mistr mu napsal lísteček, přišel ke dveřím, tam bylo okénko, dal lísteček a šéf té naší elektrikářské dílny, to byl starý Němec, který utrpěl úraz na frontě, tak ten vždycky řekl, kdo kam půjde. Pro nás to bylo velmi vítané, protože tehdy se dalo nádherně sabotovat.“

  • „Pokud se týká té sabotáže, tak se tam [v nuceném nasazení] pracovalo skutečně na minimum. Já jsem byl zaměstnán jako elektrikář, to znamená, když se polámala nějaká mašina a tehdy byly ty mašiny poměrně jednoduché, měly vypínač a tak dále, nic moc, nějaké ty pojistky. Tak tam byl zavedený takový systém. My jsme byli v té elektrodílně, tak ten, kdo potřeboval opravit mašinu, tak od svého mistra dostal papírek, žádost, přišel do té naší dílny, no a mistr byl takový německý, také válečný, postižený člověk. No a bylo to zavedené tak, zvláště na nočních směnách, kdo nechtěl pracovat, tak přišel s tou žádankou. On si povolil pojistku, mašina přestala pracovat, on šel za svým mistrem, ten pendrek tomu rozuměl, vyplnil mu cedulku, že požadují opravu, no a on přišel k nám. A typické bylo: Wie viel? To znamená, jak dlouho nechce pracovat. Zwei Stunden. A to bylo znamení, že jsem přišel k té mašině, trochu jsem ji rozmontoval, aby to vypadalo, jako že na ní pracuji, a šli jsme si lehnout do takzvaných kabelschachte. A za dvě hodiny jsem přišel, utáhl pojistku a fabrika jela dál. To bylo běžné, typicky.“

  • „Speciálně ten šedesátý osmý rok, protože v noci z 20. na 21. srpna byl v rámci armády plánován nácvik poplachu. A bylo to, poněvadž byl nácvik, tak my velitelé jsme o tom věděli, abychom tam mohli být a kontrolovat, jak to u toho mého útvaru chodí. Tak jsem věděl, že poplach bude vyhlášen ve čtyři hodiny. No a teď když začal houkat poplašňák, poněvadž jsme to měli v bytě, začal houkat v jednu hodinu, povídám, který blbec to zvoral, vždyť to má být až ve čtyři hodiny ráno. No ale jel jsem do kasáren, pak přijelo auto, tak mě naložilo, dovezlo do kasáren. U vchodu do kasáren mě čekal dozorčí útvaru a řekl, že mám okamžitě přijít k veliteli armády. Tak jsem šel, to bylo naproti, Pentagon jsme tomu říkali, tak jsem tam šel a tam jsem se dozvěděl, že jsme obsazováni. Tak mě polil smrtelný pot, poněvadž jsem měl venku polovinu útvaru na různých cvičeních. Povídám: ‚Ježíšmarjá, tady se může něco stát!‘ Tak když jsem se to tam dozvěděl, tak říkal, čekejte na rozkaz. Tak jsem se vrátil do kasáren, okamžitě jsem začal svolávat ty jednotky, které byly venku, dal jsem jim příkaz nevyhledávat rozpory, okamžitě do kasáren, nenavazovat žádné kontakty a co nejdříve přijít. Informovat mě každou půl hodinu na rádiové síti, jak pokračuje přesun do kasáren. Tak jsem měl přehled o tom, jak se mi to vrací, a to byli až na Moravě, u Karlových Varů a tak.“

  • „No na vojně jsem zůstat nechtěl. Mým snem bylo mít velkou elektrotechnickou firmu, dělat elektriku v barácích a tak dále, že budu obrovská firma. No a mě donutili, abych zůstal na vojně. Poněvadž jsem byl komunista, tak mě donutili pod takovou hrozbou: Buď zůstaneš na vojně a můžeš si určit posádku, nebo odejdeš do civilu, za tři týdny tě povoláme a budeš tam, kde my chceme, kde tě potřebujeme.“

  • Full recordings
  • 1

    Písek, 06.02.2022

    (audio)
    duration: 02:00:07
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Písek, 14.05.2022

    (audio)
    duration: 49:39
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Nemyslím na to, co už nemůžu, naopak se těším z toho, co ještě mohu

Karel Mikolín, 1944
Karel Mikolín, 1944
photo: archiv pamětníka

Karel Mikolín přišel na svět 25. února 1924 v Brně jako první dítě Karla a Terézie Mikolínových. Maminka byla Češka a otec Němec. Mikolínovi bydleli nejprve v jednopokojovém bytě bez elektřiny, v roce 1936 se stali domovníky v přepychovém brněnském činžovním domě. Vzpomíná na vyhlášení mobilizace v září 1938 i na příjezd německých vojáků do Brna v březnu 1939. Po prvním ročníku měšťanské školy nastoupil do druhého ročníku reálného gymnázia, po kvartě odešel do firmy Válek, kde se v letech 1939–1943 vyučil elektroinstalatérem. V únoru 1944 ho nuceně nasadili do továrny na ruční zbraně v Erfurtu. V únoru 1945 jej převezli do Dvora Králové nad Labem do firmy Junkers, odkud utekl domů do Brna. Zažil bombardování Brna i osvobození Rudou armádou. Zapojil se do obnovy železniční tratě mezi Brnem a Blanskem, v září 1945 nastoupil na střední průmyslovou školu, kterou dokončil o čtyři roky později. V roce 1946 vstoupil do KSČ, v srpnu 1948 se oženil, má jednoho syna. Po maturitě pracoval v Moravskoslezských elektrotechnických závodech. Vojenskou službu absolvoval na Slovensku a v armádě již zůstal. Vystudoval vojenskou akademii a dělal velitele spojovacího vojska v Táboře. Zde prožil i invazi v srpnu 1968. V sedmdesátých letech byl kvůli srpnovým událostem souzen vojenským soudem, vyvázl s kázeňským trestem. Do výslužby odešel v roce 1982 s hodností plukovníka. V důchodu pracoval ve skladu, dostal také na starost vytvoření efektivní civilní obrany v Písku. Revoluci v listopadu 1989 sledoval s nedůvěrou, věřil, že reformovat systém šlo i bez toho. Se zděšením dnes sleduje vojenskou invazi Ruské federace na Ukrajinu. Žije v Písku.