The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Mikulecká (* 1930)

• narozena 2. července 1930 ve Sloupnici u Litomyšle

• měla čtyři sourozence, bratr zemřel v jedenácti letech

• otec pracoval ve dvou zaměstnáních jako truhlář

• v roce 1941 otce drželo gestapo jako rukojmího

• studovala dívčí základní klášterní školu u boromejek

• po znovuotevření škol nastoupila na střední ekonomickou školu

• v roce 1949 se vdala za Stanislava Mikuleckého, sirotka po nacisty popravených rodičích Stanislavovi a Anně Mikuleckých

• v roce 1951 a 1952 se jí narodili synové

• od 50. let do roku 1980 pracovala v JZD

• celý život ráda vyšívala, šila a zpívala

• v roce 2023 žila ve Sloupnici u Litomyšle

Jiřinu Mikuleckou a jejího budoucího manžela Stanislava spojuje tatáž historická událost. Oba pocházeli z východočeské Sloupnice. Tehdy dvanáctileté Jiřině odvedlo gestapo náhle tatínka. Nikdo nevěděl proč.  Až po seznámení s manželem se dozvěděla, co se v roce 1942 odehrálo.

Gestapo začalo pátrat po vedoucím odbojové skupiny ÚVOD, Josefu Kuželovi, z nedaleké Litomyšle. Dvě rodiny ze Sloupnice se střídaly v jeho ukrývání, pomáhali mu i rodiče Stanislava Mikuleckého, budoucího manžela Jiřiny Mikulecké. Když gestapo začalo pátrat i ve Sloupnici, zajalo desítky rukojmích. Mezi vybranými byl také Jiřinin tatínek. Kdyby se gestapu nepodařilo Josefa Kužela najít, následovalo by zastřelení všech vybraných sousedů. 

Po výhrůžkách, násilí a zatčení členů rodin Mikuleckých a Průškových se gestapu léčkou podařilo vylákat Josefa Kužela z úkrytu. Otce Jiřiny Mikulecké gestapo nakonec propustilo. Ovšem rodiče jejího budoucího manžela, Anna a Stanislav, se stali prvními popravenými na pardubickém Zámečku v době heydrichiády. O pár let později se v téže vesnici odehrály další politické procesy, jen za jiné diktatury.

Kdyby dostal bratr penicilin, přežil by

Jiřina Mikulecká se narodila do rodiny vyhledávaného truhláře Václava Křemenáka v Dolní Sloupnici 2. července 1930. Otec kromě dojíždění do fabriky ve Vysokém Mýtě pracoval ve své dílně ve Sloupnici, kde dělal dýhovaný nábytek. Všechny děti při řemesle pomáhaly. A nebylo jich málo. Jiřina Mikulecká pocházela z pěti dětí. Velká rodina nakonec překonala krizi třicátých let, a to zejména díky tatínkově pracovitosti a věhlasu. Maminka Jiřina Křemenáková se starala o děti a domácnost.

Rodinu ovšem výrazně poznamenala smrt prvorozeného syna Václava v roce 1939, kdy dostal obyčejný zánět do kolene po úrazu. V té době děti často sužovala obrna a obvodní doktor, který měl sám malé děti, se bál kontaktu s nakaženým. Na příčinu zhoršujícího se stavu malého Václava přišli lékaři pozdě. Penicilin by býval zachránil chlapci život, ale v Česku ho poprvé vyrobili až v roce 1944...

O sourozence však neměla Jiřina Mikulecká nouzi. Po ní se mamince narodily tři sestry, Jana, Marie a Slávka.

Jiřina Mikulecká vyšla základní školu na samém konci války, v roce 1944, kdy nacisté uzavřeli střední školy. Proto do jejich znovuotevření zůstala doma s maminkou a pomáhala s mladšími sourozenci. Tehdy se také zrodila její láska k ručním pracím. Od místních tetiček se postupně naučila výborně šít a vyšívat.

Ve Sloupnici navštěvovala dívčí klášterní školu, kde učily sestry boromejky. Školu nacisté zrušili a sloučili ji s chlapeckou školou už během války. Poté pamětnice nastoupila na Střední ekonomickou školu do Vysokého Mýta. Celé dětství a mládí ji provázala velká záliba ve zpěvu. Tatínek před válkou režíroval Spolek divadelních ochotníků Horský, který byl založen v roce 1924. Později zde hrála i maminka Jiřiny Mikulecké.

Během popravy ukázali vzpřímený a korektní postoj

Když bylo Jiřině Mikulecké dvanáct let, dostal v rámci pátrací akce po Josefu Kuželovi tehdejší starosta úkol vybrat sedmdesát lidí z vesnice jako rukojmí. Už prosinci 1941 začalo zatýkání v Litomyšli, v Poličce, ve Vysokém Mýtě a také v Horní Sloupnici u rodiny Průškových a Mikuleckých, kde se Josef Kužel ukrýval. Mezi zadržené rukojmí patřil i otec pamětnice. Místo úkrytu Josefa Kužela prozradil jeho kolega z odboje Jaroslav Hanka během krutých výslechů, aby si sám zachránil život.

Gestapáci Schulz a Kröger za pomoci násilí a mučení členů rodin nakonec Josefa Kužela vypátrali. Ota Průšek se rozhodl neriskovat život sedmi desítek lidí, protože rukojmí mělo gestapo popravit v případě, že se nepodaří Josefa Kužela najít. Tajným znamením vylákal Josefa Kužela z úkrytu. Gestapo zatklo všechny, kteří mohli o úkrytu vědět, a po krutém věznění je popravilo 3. června 1942 na pardubickém Zámečku. U tří provizorně postavených kůlů nacisté po atentátu na Reinharda Heydricha zastřelili 193 osob. Stanislav a Anna Mikulečtí i členové rodiny Průškových se stali úplně prvními z nich. Malý syn Stanislav, budoucí manžel pamětnice, se právě vracel ze školy, a zatčení se tak náhodou vyhnul. 

Své rodiče už nikdy neviděl. V dokumentaci k popravě rodičů podepsané velitelem popravčí čety, nadporučíkem německé pořádkové policie Schünemannem, by si dnes přečetl, že „odsouzení během popravy ukázali vzpřímený a korektní postoj a neřekli ani slovo. Obzvláště statečné byly obě ženy.“ Nacisté těla popravených odváželi do pardubického krematoria ke zpopelnění. Jejich popel vysypali do Labe.

Pokoj, kde se Josef Kužel ukrýval, je v domě Jiřiny Mikulecké a jejího již zesnulého muže dodnes. Jiřina jako tehdy dvanáctileté děvče celou událost nevnímala nebo vytěsnila z paměti. Z války si vybavuje především přídělový lístkový systém, kdy se větší rodina jen stěží uživila. „Dodnes se obdivuju mamince, že nás všechny čtyři dcery a tatínka uživila. Naštěstí si držela dvě kozy, které jsem chodila pást, a pár slepic. To nám pomohlo.“

Manžel si musel dům koupit zpátky

O budoucího manžela pamětnice Stanislava Mikuleckého se po popravě rodičů starala kmotra. Dům, rodinnou vatárnu, Němci zabavili a stroje odvezli. Když se jediný pozůstalý Stanislav Mikulecký po konci války jako student přihlásil o rodinný majetek, musel zaplatit na tehdejší dobu vysokou sumu 8000 korun za převod majetku. Protože vlastní peníze neměl, musel si je vypůjčit a společně je s manželkou Jiřinou spláceli ještě dlouho po konci války.

Združstevňování majetku se rodiny Jiřiny Mikulecké nedotklo, protože neměla polnosti. „Vzpomínám si ale, že hned několik rodin ze Sloupnice vystěhovali. Malochovy, Zahálkovy, Šplíchalovy… to byl moc smutný pohled. Vezli si svoje hospodářství na voze a odjížděli ze Sloupnice. Vyhnali je až na sever Čech.“ V té době byla už Jiřina Mikulecká vdaná a v roce 1951 a 1952 se manželům narodili synové Stanislav a Václav.

Procesy, o kterých nevěděla

Poté pamětnice pracovala největší část svého života v nově vzniklém JZD. „Tenkrát mě tam předseda lákal, že máme jen sto hektarů a že to zvládnu ‚v jedný ruce s hráběma‘ i s dětma. A pak, když jsem byla už skoro v důchodu, jsme měli v družstvu devět set hektarů,“ vzpomíná Jiřina Mikulecká na pracovní začátky. Politické procesy padesátých let jako mladá maminka dětí vnímala jen z médií. „Poslouchala jsem v rádiu proces s Miladou Horákovou. To byla hrozná léta.“

Ovšem ve Sloupnici a okolí v roce 1951 komunisté odsoudili za velezradu hned osm místních v procesu číslo 10 a 13 s Jaroslavem Marcalem a Bohumilem Eliášem, kteří emigrovali do Německa. Ty, kteří o plánech údajně věděli nebo byli příbuzní, komunisté zatkli a věznili na pět a více let. Většina z nich pak nuceně pracovala v uranových dolech. Část mužů po návratu z vězení v šedesátých letech dostala práci pouze ve sloupnickém JZD, kde pracovali na vlastních, zabavených polích. Podlomené zdraví z uranových dolů mělo za následek předčasné úmrtí několika odsouzených.

Do strany Jiřině Mikulecké komunisté nikdy vstup nenabízeli. „Moc jsem je nezajímala. Kdybych byla předseda JZD, tak bych musela do strany, ale takhle ne. Na manžela ale vyvíjeli velký tlak, ale on nepovolil.“ Jedním z důvodů byla pravděpodobně evangelická víra rodiny Mikuleckých.

Konečně jsme viděli příbuzné

Vyšívání, které se v mládí pamětnice naučila, se věnovala nakonec celý život. Během normalizace musela společně se sousedkami, které se také věnovaly ručním pracím, založit Svaz žen. Vyšívala pro sebe, pro radost sousedům a nakonec vyšívala na žádost předsedy JZD nové litomyšlské kroje. „Dokonce jsem za dvacet let dostala pamětní list za udržení tradic a zachování litomyšlského kroje,“ doplňuje pamětnice.  

Od roku 1980 byla Jiřina Mikulecká v důchodu. „Sametovou revoluci jsme prožívali hezky. Konečně se nám uvolnila cesta k manželovým bratrancům do Holandska, kteří tam emigrovali. Do té doby jsme si jen dopisovali, ale hned v devadesátém roce jsme se konečně setkali.“ Také sestře Marii se uvolnila možnost dokončil doktorát na filozofické fakultě v Praze, který do té doby nemohla obhájit, protože odmítala členství v KSČ. „Ale Marie byla už tenkrát taky skoro v důchodu, takže už dál v práci nepokračovala.“

„Přála bych si, aby lidé neválčili. To je všechno jen touha po mamonu. My jsme ani jedna ze čtyř sester nikdy nikomu nic nezáviděly. Chtěla bych jen porozumění a lásku,“ říká na závěr Jiřina Mikulecká.