The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Milcherová (* 1924)

• narozena 15. 2. 1924

• smíšená německo-židovská rodina

• otec pravděpodobně před válkou zabit

• matka pravděpodobně emigrovala

• válečné osudy nezjištěny

• 60. léta - snad emigrace do Švédska

• žije v domově seniorů na Hagiboru

Příběh letošní devadesátnice, paní Věry Milcherové, rozené Byšické, nemůže začít obvyklým připomenutím životních dat pamětníka a jeho rodinného zázemí nebo vzpomínkou na dětství. Hodinový rozhovor, který paní Milcherová laskavě poskytla během projektu natáčení pamětníků v domově seniorů židovské obce na pražském Hagiboru, se těmito důležitými momenty v životě pamětníka zabýval, vedl jej zkušený terapeut, který paní Věru zná. Přesto většina míst, dat a aktérů událostí i jejich chronologie zůstává nejasná, mírně p(r)opletená, a tak můžeme pouze z náznaků tušit, co se v životě paní Věry stalo. Protihráčem pamětnice, a nutno přiznat, že silnějším, je paměť a nemoc. Milosrdně zahalí tušené rány, zklamání a krutosti, které ji v životě potkaly, jindy pootevře dveře milejším vzpomínkám na šťastnější období a skoro se rozletí při hovoru na témata pamětnici nejbližší – malování, četbu, psaní poezie.

Nepřísluší mi rekonstrukce života paní Věry, ale z naznačeného, částečně dodatečně zjištěného, můžeme snad říci, že paní Věra pochází ze smíšené německo-židovské rodiny. Vyrůstala na statku patřícímu rodu Lobkowitzů, který její otec v okolí Mělníka spravoval. Otec pravděpodobně zemřel ještě před začátkem války za nevyjasněných okolností, snad byl zastřelen, matka později s novým partnerem emigrovala, stejně jako bratr. O osudech paní Věry za války se můžeme pouze dohadovat – z náznaků v jejím vyprávění prožila temnou dobu. Krátce po válce možná žila v Izraeli, později nejspíš ve Švédsku.

Toto vše paradoxně ale není to nejpodstatnější na jejím vyprávění. Ačkoli z jejího hlasu zaznívají a často se opakují slova tíseň, krutost, zklamání, bolest, přesto její vyprávění přináší inspirativní a povznášející poselství, jednoduše vyslovené – nebýt lhostejný. Paní Věra je přesvědčená, že posláním člověka je pomoc druhým, ochota a připravenost nabídnout a podat pomocnou ruku slabším, naprostý opak lhostejnosti. Sama se těší z každodenních maličkostí a snaží se pomoci druhým, byť tou pomocí může být „pouhý“ úsměv a laskavé slovo. I to přispívá k její velké duševní vyrovnanosti, klidu a pohodě, pocitu prospěšnosti a užitečnosti, který je vítaným pomocníkem proti rezignaci a smutku, častým u mnohem mladších lidí, než je paní Věra. Paměť může člověka zradit, milosrdně mu zahalit dávno prožité útrapy, vědomí o prožitém a jeho kontinuita se kamsi ztratí. Podstatné je, že paní Věra neztratila víru v člověka ani v Boha. Kdyby se její odhodlaností a ochotou pomáhat inspiroval alespoň každý desátý člověk, na světě už by se snad ani nedalo žít lépe.