The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Miller (* 1949)

• narozen 10. října 1949 v Rapotíně na Šumpersku

• rodiče Miroslav a Antonie Millerovi byli volyňští Češi

• dědeček Josef Novák padl v řadách 1. československého sboru v bojích o Dukelský průsmyk

• otec v bojích o Dukelský průsmyk utrpěl těžké zranění a v těle mu zůstala deseticentimetrová střepina

• Jaroslav Miller vystudoval průmyslovou školu automobilovou v Zábřehu

• invazi vojsk Varšavské smlouvy zažil na vojně ve městě Brandýs nad Labem-Stará Boleslav

• od roku 2016 je předsedou svazu volyňských Čechů na Šumpersku

• v době natáčení v roce 2023 bydlel v Rapotíně

Na 11 tisíc volyňských Čechů včetně tří stovek žen prošlo v řadách 1. československého armádního sboru boji proti nacistickému Německu na východní frontě. Dle různých odhadů z nich sedm set padlo, bezmála dvě stě zemřelo v nemocnicích na následky zranění a další dvě stovky vojáků byly evidovány jako nezvěstní. V řadách Rudé armády přišlo o život více než pět set volyňských Čechů. Nejvíce mužů a žen padlo v bojích o Dukelský průsmyk. Právě tam zahynul v sedmačtyřiceti letech dědeček Jaroslava Millera – Josef Novák. Jeho otec Miroslav Miller jako zázrakem přežil. Z Dukly si ale odnesl těžké zranění a až do konce života mu v těle zůstala deseticentimetrová střepina.

Na Volyni

Jaroslav Miller se narodil 10. října 1949 v Rapotíně na Šumpersku, čtyři roky poté, co se jeho otec Miroslav po demobilizaci usadil v tomto kraji a dva roky poté, co jeho matka Antonie s rodinou reemigrovala do Československa z Volyně v SSSR. Osud rodiny na Volyni tak zná zejména z vyprávění, ale také ze získaných informací z archivů při sestavování rodokmenu.

Ví, že předci z otcovy strany pocházeli z obce Senec na Rakovnicku a na Volyň přišel pradědeček Antonín Miller s rodinou v druhé polovině 19. století. Bydleli nejprve v obci České Noviny a poté se přestěhovali do Falkovštiny, kde v roce 1925 přišel na svět pamětníkův otec.

Matčina rodina Novákových žila na Volyni v obci Moskovština a poté se přestěhovali do Zborova stojícího na dohled od nacisty vypáleného Českého Malína.

Obě rodiny na Volyni zažily jak sovětskou okupaci v letech 1939–1941, tak nacistickou v letech 1941–1944. Jaroslav Miller vypráví, že prarodiče Josefa a Olgu s jeho tehdy třináctiletou maminkou Antonií a její sestrou Marií komunističtí funkcionáři v roce 1941 zařadili do seznamů lidí určených k transportu na Sibiř. „Zařadili je tam, protože děda byl starosta. Měli tři dny před odjezdem, když přišli Němci a tím je zachránili. Už měli připravený sušený maso, napečený suchary, sbalený kufry a všechno nachystaný,“ dodává Jaroslav Miller.

Ve vzpomínkách členů rodiny se také často mluvilo o banderovcích. Tito členové ukrajinské povstalecké armády prý o život připravili několik příbuzných. Jeden z nich v roce 1945 znásilnil maminku pamětníka. „Byl to její spolužák ze třídy v Malíně. Jmenoval se Arsoň a ještě se jí zeptal, jestli ví, jak se jmenuje. Tak mu řekla, že neví, jak se jmenuje. To jí zachránilo život. Jinak by ji podřízl,“ vypráví Jaroslav Miller a dodává, že zmiňovaný Arsoň později padl při přestřelce se Sověty.

Jak už bylo zmíněno, nedaleko Zborova stál Malín, který nacisté 13. července 1943 vypálili a v obci povraždili 374 českých obyvatel. Mezi hrstkou přeživších byl i budoucí strýc Jaroslava Millera – Jaroslav Dědek. Nacisté ale zavraždili jeho dvaatřicetiletou ženu Annu Dědkovou, jedenáctiletého syna Jarolima a dvaašedesátiletou matku Barboru Dědkovou. Jak píše Jan Benda v publikaci Opomenutí hrdinové, Jaroslav Dědek v roce 1944 dobrovolně vstoupil do československého armádního sboru a s ženijním praporem 1. brigády prošel až do Československa. V bojích utrpěl zranění a stal se nositelem sedmi vyznamenání, mimo jiné Československého válečného kříže 1939. Poté se usadil v Novém Malíně a následně v blízkém Šumperku. Ještě na Volyni se seznámil s tetou pamětníka Marií Novákovou, s níž se oženil a narodila se jim dcera.

Hrdinové od Dukly

Do 1. československého armádního sboru na jaře roku 1944 narukoval také tehdy osmnáctiletý otec a děda pamětníka Josef Novák, který padl 27. listopadu 1944 v bojích o Dukelský průsmyk. „Děda den předtím, než ho zabili, poslal mamince a babičce fotku, že jsou dva kilometry od hranic a že by byl strašně rád, kdyby se alespoň podíval do republiky. Bohužel se mu to nesplnilo. V Barvinku ho střelili a zůstal tam mrtvej. Našel ho jeho bratr Vladimír. Už nebylo pomoci. Letos to bude už 79 let, co je děda pryč,“ dodává Jaroslav Miller.

Otec Miroslav Miller v řadách průzkumné čety 1. praporu 1. brigády přežil boje o Dukelský průsmyk jen zázrakem. „Pět vojáků na sobě leželo jako štos v zákopu. Minometnej granát spadl vedle nich a všichni čtyři byli mrtví a tátovi střepina projela pláštěnkou. To mu asi zachránilo život, že už neměla tu sílu se dostat úplně dovnitř,“ vypráví Jaroslav Miller a dodává, že otci z tohoto vážného zranění zůstala až do konce života v těle deseticentimetrová kovová upomínka. „Dostala se pod lopatku, že ho v těch podmínkách polních lazaretů nechtěli operovat. Potom vyjela a měl ji pod kůží a měl tam pak takový hrb.“

Otec se nějakou dobu léčil v nemocnici a pak byl zařazen do těžkých bojů o Liptovský Mikuláš, v nichž padlo na šest set vojáků československého armádního sboru a dalších pět set bylo evidováno jako nezvěstných. Jaroslav Miller vzpomíná, jak se s otcem a dalšími veterány jel po letech podívat do místa tohoto krvavého konfliktu. „Měl jsem 15 let. To byli ještě všichni chlapi, co to zažili, strejdové, no všichni známí. Všichni do jednoho brečeli. ‚Pamatuješ ten, pamatuješ tady ten, pojď hledat, kde leží tamten.‘ Na Liptovském Mikuláši je sbírali po těch kopcích, takže nevěděli, kdo je kde pohřbenej, tak je tam hledali po tom památníků. Létali tam, našli skoro všechny, které chtěli. Vždycky u toho všichni plakali. To byl hroznej zájezd. Do smrti se mi nevymaže z paměti.“

Otce zatkli za kritiku režimu

Po demobilizaci se otec usadil na hospodářství po odsunutých sudetských Němcích v Petrově nad Desnou. V tomto kraji se seznámil s Antonií Novákovou, kterou si v únoru 1948 vzal a přestěhoval se za ní do Rapotína. Právě v měsíci jejich svatby komunistická strana zorganizovala puč, po němž převzala veškerou moc ve státě. Jaroslav Miller vypráví, že jeho rodiče po zkušenostech z Volyně tyto změny těžce nesli. Otce si pak někdy na začátku padesátých let dokonce na několik dnů odvezla Státní bezpečnost. „Mamka mně jednou vyprávěla, že táta někdy po osmačtyřicátým v hospodě řekl: ‚Jen se nebojte, když to tady vezme Stalin, tak tady budou kolchozy.‘ V noci ho sebrali a tejden nebyl doma. Přijel pak celej zbitej do modra. Nikdy o tom nemluvil.“ Otce prý udal pravověrný komunista z obce, který se mu později přišel omluvit, že netušil, že mluví pravdu.

Pokusy s municí

Jaroslav Miller prožil dětství v Rapotíně. Vzpomíná, že v poválečných letech nebyl problém najít nevybuchlou munici nebo použitelné zbraně. S kamarády pak dělali různé pokusy, které naštěstí skončily jen rozbitým sklem. „Jednou jsme měli dělostřeleckej šrapnel 120 milimetrů a tou patronou jsme naplnili piliňák [kamna]. U nás byla taková stará cihelna, tak jsme to tam dali a vysklili jsme okna asi v deseti barácích. Samozřejmě nás pochytali a seřezali jako koně a ty okna jsme museli zasklít.“

Jindy si zase z pole udělali střelnici. „Tehdy se ještě oralo s koněma na poli. Jak začaly létat kulky, tak starý fronťák na nic nečekal a zalehl do brázdy. Jak jsme přestali střílet, tak nás chytil a už bylo zle. Doma jsme všichni strašně dostali, samopal nám sebrali a odevzdali. Dětství jsme ale měli nádherný. Takové dětství si dnešní děti ani neumí představit.“

Velitel se chtěl proti okupantům bránit

Po absolvování základní školy Jaroslav Miller vystudoval průmyslovou školu automobilovou v Zábřehu. Hned po jejím ukončení nastoupil v srpnu 1968 do základní vojenské služby k raketovému vojsku ve městě Brandýs nad Labem-Stará Boleslav. O tři týdny později 21. srpna 1968 do Československa vtrhla vojska pěti států Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem. „Měli jsme tak uvědomělého velitele brigády, který rozestavěl samohybné děla kolem kasáren, vybudovaly se zákopy, kulometný hnízda na střechách. My nováčci jsme po třech nedělích vyfasovali ostrý náboje, samopaly, zakopali jsme se kolem kasáren,“ vzpomíná pamětník a dodává, že následujících čtrnáct dní strávili v pohotovosti v zákopech před kasárnami. Jejich jednotce tehdy velel podplukovník Oldřich Janáček, který byl prý za svou iniciativu během normalizačních prověrek vyhozen z armády.

Mezi řezníky

Hned po vojně se Jaroslav Miller oženil. Pracoval pak jako řidič a později vedoucí technického útvaru v podniku Masný průmysl Šumperk. Vzpomíná, že se tam kolem roku 1980 stal kandidátem na členství v Komunistické straně Československa. „Když chtěl člověk živit rodinu a chtěl jít vejš, tak pro to musel něco udělat. U nás ve fabrice to nebrali vážně. Řezníci byli k těmto věcem více než vlažní.“ Členem strany se ale nakonec nikdy nestal, protože ho vyřadili ještě jako kandidáta. „Vstoupit mě donutili, protože jsem byl jako kádrová rezerva. Hned mě ale vyhodili, protože jsem jim řekl, že rozkrádaj majetek v socialistickým vlastnictví. Řekl jsem jim to trochu hůř a druhej den jsem už komunista nebyl.“

Ctí statečnost svých předků

Jaroslav Miller se jel několikrát podívat do místa původu svých rodičů na Volyň. Poprvé v roce 1998. Navštívil domy předků, v nichž dnes bydlí Ukrajinci, a setkal se s lidmi, kteří ještě pamatovali jeho rodinu. Ačkoli se na Volyni nenarodil, vždy se cítil být volyňským Čechem. Ctí odvahu předků, kteří z ničeho vytvořili celé vesnice a byli nositeli pokroku a kultury v kraji. Velice dobře si uvědomuje, kolik z nich zaplatilo život za osvobození Československa, i když předtím krajinu svých předků nikdy neviděli. Také proto v roce 2016 přijal místo předsedy svazu volyňských Čechů na Šumpersku a tuto funkci vykonával i v době natáčení v roce 2023.

 

BENDA, J.: Opomenutí hrdinové. Rapotín 2009.

CILEK, R. – RICHTER, K. – VEVERK, P.: Hlasy z Hořících domů. Nakladatelství XYZ, Praha 2011.

HOFMAN, J. – ŠIRC, V. – VACULÍK, J.: Volyňští Češi v prvním a druhém odboji. Praha 1999.