Dagmar Millerová

„Když bylo holce tak osm, klukovi dvanáct. Jo, oni jsou tak čtyři roky od sebe. To pamatuji, jako by to bylo dneska, že to bylo před hlavickou poutí a oni přišli domu a tak pitomě se chechtali a já se ptala, co provedli. Že prý nic. Holka byla ukecanější nebo kluk, já nevím a já jsem jim řekla, aby do sebe nešťouchali a řekli, co se stalo. Že prý si něco schovali a přikryli to slámou. Co jste si kde schovali, co jste si přikryli slámou? No, maminko, u toho sloupu, jak máme. My ho máme na kraji pozemku mezi JZD a naším. Tam se něco zakoptilo, tak jsme se tam šli podívat, ona tam je bomba, tak jsme si ji přikryli. Já jí řekla: Já vás přerazím, Dášeno, domu! Raduno, mazej k sousedům, ať zavolá soused pyrotechnikům, protože my jsme neměli telefon. Taková ta cvičná bomba to byla, ono by to asi nevybuchlo. Ale kdyby se do toho chtěli třeba podívat, tak možná. Přijel pyrotechnik, ten se na to šel podívat, bombu chytil, přijel nějakým gazikem a hodil ji dozadu do úložného prostoru. Asi by nás to bylo nezabilo, když s tím tak hodil, ale možná kdyby se do toho děti šťouraly.“

„V noci najednou jeden blesk, druhý blesk, bylo jich vždy deset. To letadlo ale nebylo slyšet, když letělo, a pak přišlo deset ran, protože světlo je rychlejší než zvuk. No, tak jsem si řekla, že už zase blázní. No, tak to víte, okna se oklepávaly, kyt ze skel vypadával, měli jsme i prasklou zeď.“