Milan Milner
* 1926 †︎ unknown
-
„Přišel rok 1944 a rozhodli jsme se, že se musíme nějak připravit. To bylo ještě před povstáním na Slovensku. Začali jsme dělat první bunkry. Ty bunkry se ze začátku dělaly dost lajdácky. Všechno se to dělalo v obecním lese. Ten obecní les byl předtím dost vyholený a tohle bylo nějakých sedm osm let potom, co se to vykácelo, takže v určité fázi byl strašně hustý. Maximálně šest sedm metrů vysoký, těžko se tím prodíralo, takže do toho nikdo nechodil a bylo to téměř nepřístupný a dobře schované. Dělalo se to ze začátku docela primitivně – měli jsme pilky, sekyrky. Řezali jsme kmínky, osekali. Druzí kopali prohlubeň a přikryli. Tomu pak někteří říkali sloní past. Kdyby si na to slon stoupl, tak by se to propadlo. I když my jsme na to také stoupali. Pak se to samozřejmě pokrylo drny. Pak jsme zjistili, že to by nestačilo. Stačilo by to k tomu schovat se a pak odejít zase někam dál. K bydlení by to nestačilo. Tak se to hloubilo víc…“
-
„Všichni začali utíkat. Starý Cichra i Mirek i Tonda stáli jako duby a říkali: ‚Do lesa!‘ To bylo štěstí, že to bylo kousek. Těsně u lesa, sto metrů k lesu. Starý Cichra říkal, že to nebude hořet věčně, ale bylo tam to riziko, že těsně pod tím je nádraží a tam byl vlak s maďarskými šípovými kříži. Ty měli ještě u nás tu baterii, z které potom stříleli na Kyjov. A také tam byla část frontového vojska, poněvadž měli už část minometů. Skutečně to bylo vidět do dálky. To hořelo, nevybuchlo. S tím už jsme měli zkušenosti, když kluci, co byli v Reichu, přivezli z Německa tužkové baterie, tak když jsme je dali u nás na kopci na hradě, tak bylo vidět až do Kyjova, jak to svítilo. Ale nestalo se nic, nikdo nepřišel. Tak hurá na to a hlavně rychle zakopat. Horší bylo, že jeden padák spadl na vysoký strom. Ale i s tím starý Cichra počítal, byl to sekáč prostě, určil ty nejzdatnější, aby ten dub porazili. Druhý dne tam šel revírník a říkal, co si ty lidi dovolují, to není možný. Nestačí jim, že řeknu, aby šli na roští. Oni si porazí celý dub!“
-
„Jezdili jsme hlídat. Pročesávaly se ty lesy. I u nás jsme chytli jednoho esesáka, který chtěl v noci utéct. Mirek Hlušců si zrovna hrál s pistolí a prostřelil mu nohu, a tak neutekl. Ti Rusáci ho ale hned zastřelili. Ta NKVD. Dostali jsme zprávu, že k nám jede oddíl NKVD. Měli zelené čepice. Přišel nějaký poručík, a Tonda říkal, že musím jít, abych je uklidnil. Samozřejmě všichni fašisté, co byli ve fašistické straně, to věděli, a než přijeli Rusáci, už byli pryč. A já jsem dostal za úkol dovézt toho poručíka k vedoucímu komunistovi u nás. Snažil jsem se to nějak tomu Rusovi naznačit, že byl v koncentráku. Ten mával rukou, toho Rusa to vůbec nezajímalo. Viděl sklínku se slivovicí, a tak jsem říkal: ‚Paní Gazdová, nalejte!‘ Ona přinesla, ale on to smetl se stolu. Ukázal na ty dvě flašky, nalil a řekl: ‚Ty, popijoš!‘ Já tolik nevypiju, ale on namířil na mě. Gazda říkal: ‚Vypij to, Milane, on tě zastřelí!‘ Tak jsem to vypil a on si dal ještě dvě.“
-
Full recordings
-
U pamětníka, Praha, 25.04.2009
(audio)
duration: 03:06:39
Full recordings are available only for logged users.
Jedno rozhodnutí, jeden život
Milan Milner se narodil 2. července 1926 v Bohuslavicích u Kyjova. Velký vliv na jeho rodinu i jej samého měl strýc František Herclík, voják z povolání, který byl za heydrichiády popraven. Milan studoval na gymnáziu v Kyjově a od mládí byl členem Sokola. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava se zapojil do odbojové činnosti. Nejdříve organizoval pouze demonstrativní akce na gymnáziu, později se přidal k větší organizované skupině sokolů a skautů. Odbojová skupina si vybudovala úkryt v lese, pomáhala výsadkáři Františku Bogatajovi nebo letci RAF Pavlu Svobodovi. Pomocí vysílačky udržovali kontakt s Londýnem a díky tomu se podařilo úspěšně zorganizovat několik shozů materiálu spojeneckými letadly. Získanou munici odbojáři využívali k sabotážím na železnici. Na konci války se Milan Milner účastnil díky svým kontaktům mezi právníky mimořádných lidových soudů. V poválečném období studoval práva a později se odstěhoval do Prahy.