Milan Milner

„Jezdili jsme hlídat. Pročesávaly se ty lesy. I u nás jsme chytli jednoho esesáka, který chtěl v noci utéct. Mirek Hlušců si zrovna hrál s pistolí a prostřelil mu nohu, a tak neutekl. Ti Rusáci ho ale hned zastřelili. Ta NKVD. Dostali jsme zprávu, že k nám jede oddíl NKVD. Měli zelené čepice. Přišel nějaký poručík, a Tonda říkal, že musím jít, abych je uklidnil. Samozřejmě všichni fašisté, co byli ve fašistické straně, to věděli, a než přijeli Rusáci, už byli pryč. A já jsem dostal za úkol dovézt toho poručíka k vedoucímu komunistovi u nás. Snažil jsem se to nějak tomu Rusovi naznačit, že byl v koncentráku. Ten mával rukou, toho Rusa to vůbec nezajímalo. Viděl sklínku se slivovicí, a tak jsem říkal: ‚Paní Gazdová, nalejte!‘ Ona přinesla, ale on to smetl se stolu. Ukázal na ty dvě flašky, nalil a řekl: ‚Ty, popijoš!‘ Já tolik nevypiju, ale on namířil na mě. Gazda říkal: ‚Vypij to, Milane, on tě zastřelí!‘ Tak jsem to vypil a on si dal ještě dvě.“

„Přišel rok 1944 a rozhodli jsme se, že se musíme nějak připravit. To bylo ještě před povstáním na Slovensku. Začali jsme dělat první bunkry. Ty bunkry se ze začátku dělaly dost lajdácky. Všechno se to dělalo v obecním lese. Ten obecní les byl předtím dost vyholený a tohle bylo nějakých sedm osm let potom, co se to vykácelo, takže v určité fázi byl strašně hustý. Maximálně šest sedm metrů vysoký, těžko se tím prodíralo, takže do toho nikdo nechodil a bylo to téměř nepřístupný a dobře schované. Dělalo se to ze začátku docela primitivně – měli jsme pilky, sekyrky. Řezali jsme kmínky, osekali. Druzí kopali prohlubeň a přikryli. Tomu pak někteří říkali sloní past. Kdyby si na to slon stoupl, tak by se to propadlo. I když my jsme na to také stoupali. Pak se to samozřejmě pokrylo drny. Pak jsme zjistili, že to by nestačilo. Stačilo by to k tomu schovat se a pak odejít zase někam dál. K bydlení by to nestačilo. Tak se to hloubilo víc…“