The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Konstantin Miovský (* 1934)

• narozen do makedonské rodiny 8. srpna 1934 ve vesnici Štrkovo v dnešním Řecku

• jeho otec Pandelis Steraidis zemřel na albánské frontě za druhé světové války

• vypráví o masových hrobech mezi Velkým a Malým Prespanským jezerem z dob řecké občanské války

• ve 13 letech byl spolu se svými dvěma sestrami násilně odebrán matce a zařazen do transportu do Československa

• v Československu vystřídal několik dětských domovů, než byl ve 14 letech zaměstnán ve fabrice

• vyučil se strojním zámečníkem, posléze absolvoval střední průmyslovou školu

• na vojně, kterou absolvoval v letech 1959–1961, obsluhoval radar Tamara

• po maturitě získal práci ve fabrice TOS Kuřim, kde působil až do odchodu do důchodu v roce 1994

„25. března 1948 nás dali dohromady na školním dvoře, přiřadili k nám šest starších děvčat a večer, až padla tma, jsme se dali na pochod k jugoslávským hranicím,“ vzpomíná Konstantin Miovský, jak musel ve svých 14 letech opustit rodinu i domov. „Našim rodičům řekli, že nás chtějí uchránit před bombardováním. Ale to nebyla pravda. Partyzánům došli lidé. Domluvili se tedy, že odstraní děti ve věku tří až 13 let, aby mohli ženy naverbovat do partyzánského hnutí. Kdo nechtěl děcka pustit, byl partyzány odsouzen k trestu smrti.“

Země, kraj a rod

Konstantin Miovský, zvaný Kosťa, se narodil 8. srpna 1934 ve vesnici Štrkovo u Malého Prespanského jezera, tedy na současné hranici Řecka, Severní Makedonie a Albánie. Jako všichni v dané oblasti se i jeho rodiče věnovali zemědělství. Byli pravoslavného vyznání, svoji víru však nijak zvlášť nepraktikovali. Tedy až na babičku Nevenu, která brávala Kosťu každý druhý týden do kostela, aby tam recitoval básničky a zpíval náboženské písně. 

Rodina hospodařila na třech a půl hektarech půdy, takže ve vesnici byli „středňáci“ – neměli půdy ani málo, ani moc. Za svůj společenský status vděčili dědovi z maminčiny strany, kterého měl malý Kosťa nesmírně rád. Děda Stavre Miovský se narodil roku 1874 a rád vyprávěl příběhy a vzpomínky z dětství; ve svých čtyřech letech byl unesen Turky, cvičen na janičáře, ale pro svůj malý vzrůst 162 cm byl později prodán do otroctví tureckému statkáři v Kurdistánu. Protože měl na svého „Agu“ štěstí, mohl se účastnit domácí výuky spolu se statkářovými dcerami, takže se naučil turecky číst i psát. Když mu bylo 13 let, poprosil Agu, aby ho propustil, přidal se ke karavanu, který směřoval z Dálného východu do Soluně, a tak se dostal až zpět domů, do Makedonie. Takhle to vyprávěl Kosťovi jeho děda, když spolu odpočívali ve stínu vrb poté, co ráno zorali pole. 

Aby Kosťův dědeček uživil rodinu, pokaždé, když se mu narodila dcera, odjel do Ameriky na práci. Po návratu domů koupil kus pole. Dcery se mu narodily tři, v Americe byl tedy třikrát. Rodině se dařilo dobře. Nejstarší Janu si vzal Kosťův otec, Pandelis Steraidis.

Odevzdat děti, anebo se nechat zastřelit 

Téměř idylické dětství ukončila druhá světová válka. Otec Pandelis Steraidis byl roku 1941 povolán do Královské armády a padl na albánské frontě. Zanechal za sebou ženu a tři děti – Konstantina, jeho starší sestru Trajanu (1932) a mladší Sofii (1936). 

Jakmile skončila druhá světová válka, vypukla Řecká občanská válka. „Naše rodina se do ničeho nepletla. Partyzáni nám sežrali voly, krávu i kobylu. Když skončila občanská válka, neměli naši vůbec nic, až na pár slepic. Partyzánům nakloněni nebyli,“ popisuje situaci Konstantin Miovský. Navíc byl děda tou dobou už slepý a Kosťa ještě dítě – rodina neměla hospodáře. 

O několik let později se jeho matka Jana opětovně provdala a narodily se jí další tři děti – Menka (1945), Lazor (1947) a Jan (1949). Toho však už Kosťa ani jeho dvě malé sestry nepoznali – byli totiž na jaře 1948, jako všechny děti toho kraje ve věku od tří do 13 let, zařazeni do transportu do spřízněných lidově demokratických republik. 

„25. března 1948 nás dali dohromady na školním dvoře, přiřadili k nám šest starších děvčat a večer, až padla tma, jsme se dali na pochod k jugoslávským hranicím,“ vzpomíná Konstantin Miovský. Hranice byly vzdálené osm a půl kilometru, nejmladší dítě byla jeho dvou a půl letá sestra Sofie. „A to bylo povinné. Našim rodičům řekli, že nás chtějí uchránit před bombardováním. Že až komunisté osvobodí Řecko, tak se vrátíme domů. Ale to nebyla pravda. Pravda byla taková, že partyzánům došli lidé. Domluvili se tedy na Ústředním výboru komunistické strany, že odstraní děti ve věku tří až 13 let, aby mohli ženy naverbovat do partyzánského hnutí,“ vysvětluje Konstantin. 

„Byl ustanoven prozatímní soud, a kdo nechtěl děcka pustit, byl odsouzen k trestu smrti. Maminka mě nechtěla pustit, byl jsem jediný hospodář, ale musela, jinak by ji zabili,“ popisuje okolnosti Konstantin. 

V dobytčáku přes půl Evropy

Zmatené, unavené, vyhladovělé a špinavé děti byly na cestě přibližně měsíc. Naloženy v dobytčácích projížděly Balkánem, který se, stejně jako zbytek Evropy, teprve vzpamatovával z války. Jídla bylo poskrovnu, oblečení nebylo, a když vlak někde zastavil, spaly děti na slámě. Nikdo jim nic neřekl, nikdo se jich na nic neptal. Cestou se vagón, v němž jel Konstantin a jeho sestry, oddělil od vagónů vezoucích ostatní makedonské děti. Ty dojely až do Polska, kdežto Kosťa se sestrami projeli Bělehradem a Budapeští, až skončili v Mikulově. 

„V Mikulově stály dřevěné vojenské baráky, uvnitř byla dvoje litinová kamna. Svlékli nás donaha a všechno hodili do těch kamen. Holiči nás ostříhali dohola. Pak jsme šli do další místnosti a tam byly sprchy. Pak byla na řadě drobotina. V ještě další místnosti jsme dostali oblečení. Ale to byly tepláky ušité z dek, a ty kousaly jak svině. Čekali malé děti, tak pro nás neměli boty – dva dny jsme běhali v ponožkách,“ vzpomíná Konstantin na příjezd do Československa. Přesto cítil úlevu – byl rád, že se ocitl v zemi, kde se alespoň mluví slovanským jazykem. 

Život na zámku i na hradě

Mikulov dětem sloužil jako karanténní stanice. Přijely 7. května a odjely až na konci měsíce. Pokračovaly na Slovensko, do velkofatranských lázní Ľubochňa. Ubytovány byly – poměrně symbolicky – v lázeňském hotelu, kde byla ve dnech 16. a 17. ledna 1921 ustanovena Komunistická strana Slovenska. Z lázeňského hotelu však bylo potřeba udělat muzeum, aby se tu mohl oslavovat vznik této lidem sloužící strany. Děti musely pryč. 

„Nastěhovali nás do starého hradu na kopci ve Slovenské Lupči, kousek od Banské Bystrice. Otlučená okna, na spaní jenom slamníky a jedna deka. Na dvoře pumpa se studenou vodou. Když jsme tam přijeli, byl už podzim. Naštěstí pro malé děti měli pokoje. Působil tam správce a správcová, ta chodila pro nákupy a tak. Ten správce prodával jídlo, které dostával pro nás, nám pak vařili samé zelňačky. Šel jsem za vedoucím, povídám mu, že nám dávají špatné jídlo. Řekl jsem mu, že trpíme hladem. On se na mě pohrdavě podíval a řekl: ‘Však jste děti partyzánů. Já jsem byl taky partyzán, musíte to vydržet.’ Někdo ho pak udal, mám za to, že ta správcová. Dostal za to tři roky,“ popisuje život na hradě Konstantin Miovský. 

Na bedýnce ve fabrice

Po přibližně půl roce v Lubochni a půl roce na hradě opět naložili děti na vlak a odvezli je na jižní Moravu, do Sobotína. V tamním dětském domově bylo dle vzpomínek Konstantina asi 300 dětí, které byly rozděleny podle pohlaví a věku. Moc dlouho tam však nepobyl – bylo mu už 14 let, nejvyšší čas začít pracovat. Naložili ho opět do vlaku a odvezli do Chebu. 

„Ta fabrika byla tak kilometr a půl od místa, kde nás ubytovali. Rozdělili nás, asi 33 kluků, do jednotlivých dílen. Já se dostal na vrtačku. Ale nestačil jsem na tu páku, byl jsem moc malý. Tak mi udělali dřevěnou bednu, stoupl jsem si na bednu a vrtal. Najednou mi vedoucí povídá, že z vrtačky půjdu pryč, že jim odešel chlap do důchodu. Tak jsem šel na šroubky a matičky – ty, jimiž se přichycovaly zvonky na kola,“ vzpomíná Konstantin. Do práce chodili na osm hodin denně, do školy nechodili vůbec. Vzdělání měl ještě z domova – čtyři třídy řecké školy a dvě třídy té makedonské, takže oba jazyky uměl slovem i písmem. K tomu přibyla mluvená slovenština a nyní se učil česky. 

Hurá na frontu 

„Najednou přišel příkaz, abychom se připravili, že se vrátíme zpátky k partyzánům. Tak nás sbalili a 1. máje 1948 jsem slavil v Bratislavě; ubytovali nás v podunajských kasárnách. Ještě jsme však ani nezačali výcvik, když tam přijel jakýsi papaláš z ÚV a oznámil nám, že se už nevrátíme do Řecka, že jsme tu válku prohráli. Někteří plakali, těžko to snášeli. Někteří ale měli radost, protože před námi tam jela děcka z Rumunska a všechna v té válce zahynula. Pouštěli jim sovětské filmy, samé ‘Hurá!’ Ta děcka přišla, stoupla si, že taky ‘Hurá!’, a fašistická [tj. královská] armáda je sejmula,“ popisuje Konstantin Miovský. O osudu těchto dětí, stejně jako o osudu přibližně 80 000 makedonských uprchlíků, kteří byli dle výpovědi pamětníka vojsky Spojených států a Velké Británie pohřbeni v masovém hrobu mezi Velkým a Malým Prespanským jezerem, se dozvěděl od své matky, s níž si každý měsíc dopisoval. 

Netřít bídu

V Bratislavě jim dali rozřazovací testy a podle výsledků je rozdělili do skupin. Místo na frontu jeli tedy zpět do Chebu. „Do fabrik jsme se však nevraceli jako dělníci, ale jako učňové,“ vysvětluje svůj další osud Konstantin Miovský. Matce napsal dopis, že se domů už nevrátí. Možnost by byla – pokud by se přihlásil k řecké národnosti. Nechtěl. Jednak byl Makedoncem, a ne Řekem, a jednak by tam, dle svých slov, neměl co dělat. „My jsme byli zemědělci, měli jsme tři a půl hektaru půdy. Teď tam byli dva nevlastní bratři z matčina druhého manželství, s otčímem jsme moc nevycházeli, průmysl žádný. Co s dvěma bratry na tom kousku pole, co jsme měli? Třeli bychom jenom bídu, nic jiného,“ vysvětluje své rozhodnutí pamětník. 

V následujících dvou letech, tedy 1949–1951, se učil v Chebu na strojního zámečníka. Poté přesídlil do Brna a začal pracovat v Královopolské strojírně – těžký průmysl byl lépe placený. Rok působil jako montér jeřábových mostů, než se přihlásil na průmyslovou školu. Aby jej přijali, musel se naučit psát česky. 

Následující čtyři roky studoval na tehdejší Vyšší průmyslové škole Brno. První rok mu ubytování i stravu na kolejích platily Královopolské strojírny, na další tři roky pak starost o makedonského přesídlence převzalo ministerstvo školství. Mezi jeho spolužáky patřili i synové továrníků a kulaků, jimž režim zabavil majetek a jakékoli jiné studium jim zakázal. Konstantin se do československé politiky jakožto cizinec nemíchal. V roce 1956 složil maturitu a posléze nastoupil do brněnské firmy TOS Kuřim. 

Dopředu se smělo, dozadu ne

O rok později se na zábavě firmy Modeta seznámil se svojí budoucí ženou Marií, rozenou Javůrkovou. Dva roky po svatbě se jim narodil syn. Toho si v prvních letech užíval především o víkendech – musel, již jako občan ČSSR, na vojnu. Tam obsluhoval radar, dostával velmi slušný žold, v Kuřimi mu byl také přislíben dvoupokojový byt. Jednou za dva týdny musel absolvovat tzv. politické školení mužstva, kde jim politruk vysvětloval tehdejší světový řád: Západ je imperialistický, Západ je náš nepřítel. Sovětský svaz vyhrál druhou světovou válku, Rudá armáda osvobodila Prahu. Zajímavější byly návštěvy veteránů: „Popisovali bitvy u Leningradu, Stalingradu, před Moskvou; kolik bylo německých vojáků, tanků, letadel; jak se jmenovaly jednotlivé operace. Jeden z nich nám vyprávěl, že ‘dopředu se smělo. Dozadu se nesmělo.’ Jak někdo ze strachu couvl, tak ho zezadu zastřelili. Vlastní vojáci. Byl ale jediný, který nám toto prozradil na plnou hubu,“ vzpomíná Konstantin. O květnovém povstání se raději moc nemluvilo. 

Jen měsíc předtím, než měl odejít do civilu, zažil jeden z vrcholů studené války – tzv. berlínskou krizi. Představili mu tehdy revoluční radar Tamara. Jeho úkolem bylo naučit nováčky tento radar používat. V roce 1961 byl z vojny propuštěn do civilu. 

Vedoucí pozice za odměnu, ne za um

Vrátil se domů k rodině, opět nastoupil do práce v TOS Kuřim. Byl mezi kolegy oblíbený i uznávaný – své řemeslo ovládal skvěle, chodili za ním z různých dílen pro radu i pro pomoc. Časem se vypracoval na zástupce vedoucího konstrukce. Vídal se se svými sestrami, které už také opustily dětské domovy. V 60. letech se poprvé od nucené deportace viděl s matkou. Přijela za ním do Československa. „To se nedá popsat,“ říká Konstantin o svých pocitech ze setkání. 

Invazi roku 1968 nijak zvlášť neprožíval – v Kuřimi žádnou těžkou techniku neviděli, ve fabrice se pracovalo dál. Někteří byli proti, někteří pro. Jemu říkali, ať se do toho neplete, že je cizinec. Tak se nepletl. Přesto měla invaze dopad i na život ve fabrice – ti, co zastávali vedoucí funkce před invazí, byli vyhozeni a nahrazeni jinými, loajálními novému normalizačnímu režimu. „Jeden špinil druhého. Tři ve skupině se domluvili, šli za vedoucím komise a pošpinili vedoucího skupiny. Tomu pozastavili členství ve straně, takže nemohl být vedoucím,“ popisuje průběh normalizace v TOS Kuřim Konstantin Miovský. 

„V roce 1971 za mnou přišli, že pokud chci dělat zástupce vedoucího i nadále, tak musím být ve straně. Byla to podmínka, a ne jenom pro funkci zástupce, kterou jsem zastával, ale i pro vedoucího skupiny. Řekli mi, že jinak mi nepustí děcka studovat. Co mi zbývalo? Od prvopočátku, co jsem nastoupil do té konstrukce, jsem musel poslouchat. Nechtěl jsem být ve skupině ten poslední, aby vyprávěli v konstrukci, že ten cizinec je blbec,“ vysvětluje nekompromisní realitu pamětník. 

„Někteří vstupovali do strany jenom proto, aby dostali koryta, jak se říká, ale reálně neuměli vůbec nic. Vyučený zámečník či soustružník vstoupil do strany, udělali ho mistrem. Sám jsem dělal práci za svého nadřízeného – tu praktickou část –, neboť on o tom nic nevěděl. Jenže on byl nejen straník, ale i náčelník okresních Lidových milicí a člen okresního výboru strany – tu pozici dostal za odměnu, za politickou práci, ne za odbornost,“ popisuje způsoby řízení TOS Kuřim za minulého režimu. 

Navždy Makedoncem

Sametovou revoluci 1989 opět nijak zvlášť neprožíval. Nebyla to jeho země, jeho národ ani jeho revoluce. Jakmile však nebylo potřeba být členem komunistické strany, vystoupil. V TOS Kuřim opět došlo k obměně na vedoucích pozicích, tentokrát byl však jmenován inženýr, který řemeslu rozuměl. Měli s Konstantinem dobrý vztah, ostatně jako měl pamětník vždy se svými kolegy i nadřízenými. V závodu zůstal pracovat až do odchodu do důchodu v roce 1994. 

Poté se věnoval rekonstrukci domu v Tišnově, kde žili se ženou, dvěma syny a dcerou. Věnoval se studiu dějin Makedonie a řecké občanské války; dohledával si informace o osudech ostatních deportovaných dětí, navazoval s nimi spojení. O svém i jejich osudu napsal knihu s názvem „Země, kraj a rod“ a několik dalších studií a článků. Jezdil s rodinou do Řecka, resp. řecké části Makedonie, navštěvovat rodinu a předávat synům kulturní dědictví. Podporoval je při vysokoškolských studiích, věnoval se vnoučatům. V roce 2025 žil v Tišnově u Brna. V srdci navždy zůstal Makedoncem.